Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování básně
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování básně
Řádek 549:
hemžili se těchto plachet vláním,
jako bělásků když oblak sletne
nebo hruš sesype prášky květné.
 
Jako by dvě ptáků dravých mračna
v azuru se střetla boje lačna,
na se vrazila ve hněvu slepém
zobci, pařáty a v pusté směsi
rozvířila křídel prudkým tempem,
šumotem a skřekem podnebesí,
až by chodec dole vypna hlavu
vzhlédl užaslý v tu vzdušnou vřavu:
Takto na modravém na límaně
ohromná dvě loďstva ruchem boje,
nevídaným dosud v této straně,
schumelila divě plachty svoje;
srážely se v pobouřené vodě
mohutnými boky steré lodě,
zobci ostrými si v žebra bily,
spáry háků do beder si ryly,
lovily se lany, do palub
vtínaly si kotec ostrý zub;
zněly třesky mostů kledajících
s lodě na loď, boje hluk a ryk,
zbraní řinkot, zápasníků křik,
sténajících tu, tam plesajících,
a vzduch mísil v bitvy šum a jek
poplašenýých mořských ptáků skřek.
 
Mořský sup, jenž nesl moji četu,
směsicí tou stíhal v bystrém letu
pyšnou labuť vzácných půvabů.
Byl to největší všech korábů
slovanských a nejzdobnější spolu:
Hrdě nad ostatních stěžňů les
trčel stožár jeho do nebes
s vlajkou stříbrotkanou na vrcholu;
s rahen visely mu plachty sněžné
jako jarní oblaky a v nich
sem tam kmitaly se zdoby něžné
hvězdic drobných, stříbrem vetkaných;
nad klounem pak přídy povypjeté,
vyřezána pěkně, tříhlavá
pohanského božstva postava,
s rohem v ruce, čněla z řízy zlaté.
Plovoucí to byla svatyně
loďstva pohanského. Záastup kněží
na přídě stál v jasné skupině.
V kadeře jim zeleň tkala svěží
haluz lipová; kol údů vlály
řízy sněhobílé; oči plály
žárem blouznivým a zpěvy hlasné
ze rtů slavným sborem šuměly,
an jich prstů tepot umělý
rozechvíval struny varyt jasné.
Za nimi pak širý lodi trup
svítil zbraní bohatýrských tlup¨-
Svaté korouhve to paladýni,
která sklání na těch postav tíseň
jako sněhu chomáče a jíní.
Posvátný ten prapor pilně střeží
neprostupná hradba statných těl,
spousta k luku přiložených střel,
spousta kopí, jimiž loď se ježí.
 
Ke korábu tomu zaměřil
mořský orel můj a v ladné plece
železným jej zdobcem udeřil;
na příď mezi rozplašené žrece
těžký most se rachotivě zřítil
a boj na něm strašliví se znítil.
 
Na koráb můj zástup vztekle kvačil,
nazpět zástup Slovanů jej tlačil,
závodíce v udatnosti lví;
ale již již na pohanské straně
druhá dánská loď svých háků zuby
slávské lodi vťala do paluby.
 
Jako chrtů dvé, když v bystrém skoku
zakousne se vztekle s obou stran
jelenovi do schvácených boků
a ten krví, pěnou postříkán
semotam se klátí, sebou zmítá,
parohy se v houští větvic vplítá,
marně setřást ohaře se snaží,
jejichž zub se hloub mu v nitro vráží:
Takto koráb těsně uvízlý
v lodic objetí, jež s obé strany
v jeho bok se pevně zahryzly,
kolísá se prudce rozhoupaný,
prskaje sem tam se potácí,
s boku na bok divě hourácí,
třepá strůje směsí pomatenou,
pokryt vody rozbouřené pěnou.“
</poem>