Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování básně |
pokračování básně |
||
Řádek 465:
sílu vítěznou jich vdechne zbrani
a náš ostrov, sídlo svoje milé,
zaštítí, jak druhdy, mocnou dlaní!
Postrašeni do Kamína spěli
ti, kdož věrně lnuli k víře svaté,
zanechavše město, ostrov celý
v moci chátry, bludným žárem vzňaté.
Zašlá chmura pohanství se nově
rozvalila mžikem po ostrově;
kříže klesly, žreců zástup vez’
modlu tříhlavou, jíž skrýval kdes
v duté hrudi obrovského kmene,
slavně nazpět v obnovený chrám
a lid četné lodě ozbrojené
na obranu chystal proti nám.
Leč již také našich lodí mračno
k výspě valilo se, boje lačno.
Však ten boj ať Lykke tobě líčí,
kněžno spanilá! Hle, jak mu týčí
hrdou šíj hles první o válce té,
hle, jak živne, z oka metá blesky,
jako komoň válečný, kdy vřesky
polní trouby ozvaly se v dálce!“
Dagmar tiše k bohatýru vzhledla.
Vyšla mocná postať rekova,
kolem níž se z šupin, kroužků předla
bleskotavá říza kovová.
Na hlavě mu přilba okrouhlá
shora ostnem postříbřeným plá
a tvář hrdobná s raj hojnými sledy
rdí se nadšením, jež blýská hledy.
Zvoní rek, an Dagmaře se blíží,
škorní železnou a kovem havu;
kloně pčed ní plavohřivou hlavu
rukavice těžké zvučně kříží
na krunýři; obrněnou rukou
míří v dálku s řečí jasnozvukou:
„Hle! tím průlivem voj našich lodí
vnikl do límanu bouřným mrakem -
Jakou rozkoš slavné vidmo plodí,
jež mi paměť kouzlí přede zrakem!
Vidím strašlivé to ptactvo boje,
draků hrozných temnokřídlé roje,
hrnouti se z oněch mořských vrat,
šířiti se kvapně po límanu,
nadýmati plachty v jitřním vanu,
po zkypělých vodách tancovat!
Kolísá se nad užaslou vlnou
stožárových jedlí širý les,
klátí rahen větví nesčíslnou
v lan a těhel úponkovou směs,
v rozmanité chumle třepetavé
zdouvaje svých plachet loubí tmavé.
A jak lesem, když naň bouře lehá,
blesk se míhá, hromu rachot zní,
tak tu plachtami zář mečů šlehá,
tak tu burácí zpěv bitevní.
Nejhorší z těchto mořských draků
v čele strmým, skvoucím křížem plál;
za ním vládce bojechtivých uraků
týčil se, s ním arcibikup stál,
slavný Absolon, muž bohem daný
plamená cometla na Slovany.
Živě dosud vidím před sebou
postať jeho obrovskou, jak z davu
zpola kněz, půl v bohatýrském havu
vypíná se s hrůznou velebou,
opřen pěstí křečovitě spjatou
o válečnou lesklou sekyru,
ano shora pod infulí zlatou
s mihotavým křížem safírů
oko, v loďstvo Vendů zahloubané,
svatým plamenem vstříc boji plane.
Tamo, kde se pod Volyně čelem
Děvanova proudí z límanu,
čekalo nás loďstvo slovanů
plachet hustým třepetavým bělem.
Záhyb límanu i průliv za ním
hemžili se těchto plachet vláním,
jako bělásků když oblak sletne
nebo hruš sesype prášky květné.“
</poem>
| |||