Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování básně |
pokračování básně |
||
Řádek 273:
po Bodricích, Srbech, po Luticích, -
pusté hroby jen a chmurné báje.“
Skončil řeč pan Albert. Mutné snění
obepřádá Dagmařino líce…
Pojednou vzhled krajiny se mění:
Břehy ladné rázem couvajíce
v ohromné dva oblouky se klenou,
jak by v širou náruč otevřenou
braly velkolepou vodní pláň,
jež se před korábem pozaskvívá
leskem stříbrným a v dálce splývá
s azurem, jímž září nebes báň.
Zdali velebný to Balt již vine
skvostný koráb do náruče siné?
Nikoli! Zas tamo na severu
z vodní spousty břehy hrbolaté
vyhouply se v záři slunka zlaté,
v bučin valných zamodralém šeru…
Či snad Odra, syta šumné pouti,
v obrovské tu jezero se hroutí?
Rozkošné to divadlo, kdy kruhem
tu se vynořuje, tamo hasne
na obvodu pláně stříbrojasné
břehů zeleň vlnovitým pruhem,
přivábilo na příď korábu
sličnou kněžnu. Komoňstvo s ní švarné
těší se těch proměn půvabu
a pan Albert zjevy různotvárné,
snující se vodní dálavou,
vysvětluje řečí poutavou:
„Odra, slyšíc blízkou píseň moře,
v jarém dmutí milánovi vstříc
hruď tu šíří valné po prostoře,
zdaleka již rozestírajíc
k Baltu ramena svá roztoužená:
levé rámě - křivolaká pěna,
pravé - Děvanovy ladný proud.
Jimi v jasné kadeře mu sahá,
ale k prsům ňadra svoje blahá
nemůže mu vroucně přitisknout:
Ostrovy dva mezi ně se šinou -
Volín rozložitý hvozdem stmělý,
Uznojm táhnoucí se v dálku sinou -
Svina stužkou stříbrnou se dělí.
Ajhle tam, kde paprsků těch řada
k Děvanovy jasným vlnám spadá
s výspy volyňské, před málem let
skvěl se Slávy čarokrásný květ.
Každý vánek, jež ty vršky holé,
pustiny ty smutné obletá,
každá vlna, čeřící se dole,
tesklivě tam šepce: Vineta!
Vineta! les šumí v dalném kole,
a kraj široširý v temném bole
Vineta! lká tiše, Vineta!
Vineto, ty mořské vidmo skvělé,
Volyni, měst perlo spanilá,
jak jsi hrdě na těch výšin čele
ve knížecí slávě trůnila!
Pokořit se tvému půvabu
přilétaly davy korábů,
tísnily se šumě u tvých nohou;
štědře sypali ti do klínu
spousty perel, zlara, rubínů
a co skvostů září pod oblohou.
Vidala’s všech končin tovary:
Klaněly se tobě stožáry,
jež co jedle, bílé věčným sněhem,
trčely kdys nad půlnočním břehem
v divukrásnou záři severa;
zdravily tě plachty cizotvárné
končin dalekých, kde z půdy žarné
kypí bajných květů nádhera,
vozíce ti v lodi širém lůně
Arabie klenoty a vůně…
Nyní osiřel ten smutný břeh
a loď nae vyhýá se jemu -
vaneť z pustiny té smrti dech.
Hledě z dálky k místu truchlivému,
slyše tam jen mořských ptáků křik,
lodivod; dnů zašlých pamětník,
čelo na dlaň chýlí zadumán:
Vidí v duchu nával kolísavý
plachet různotvárných, stěžňů, lan,
lidu kupčícího pestré dary,
pyšné stěny, září skvostných bran,
města velebnoho krásy steré -
a vzdech marně z útroby se dere:
Možno-li že všechna tato sláva
mžikem zhasla ve stín příšerný,
jako vzdušný přelud nádherný,
jejíž ďas mořský nad vodamy tkává?!“
</poem>
| |||