Poslední paní Hlohovská/VI: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
n. |
- prázdné parametry {{Textinfo}}; - whitespace; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Poslední paní Hlohovská
| AUTOR = Karolina Světlá
| ČÁST = VI
| PŘEDCHOZÍ = V
| DALŠÍ = VII
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Poslední paní Hlohovská
| AUTOR = [[Autor:Karolina Světlá|Karolina Světlá]]▼
| ZDROJ = SVĚTLÁ, Karolina. ''Poslední paní Hlohovská.'' Praha : Nová osvěta, 1949. S. 98–143.▼
▲| AUTOR = [[Autor:Karolina Světlá|Karolina Světlá]]
| LICENCE = PD old 70▼
▲| ZDROJ = SVĚTLÁ, Karolina. ''Poslední paní Hlohovská.'' Praha : Nová osvěta, 1949. S. 98–143.
▲| LICENCE = PD old 70
}}
{{Forma|proza}}
Ovanut proudem vzduchu ledového, zapraskal kahanec v ruce harfeníkově, když s ním přestoupil práh starého Hlohovských sídla. Chránlivě rukou plamen zastínil a zastaviv se, vysoko nad hlavou ho povznesl. Měřil očima výšku klenby, v níž se octl. Nedostřehl zrak jeho stropu ve tmách zahaleného, a když natáhl ruku do dálky, tož sotva dohlédl širokých, dvoukřídlých schodů v pozadí vzhůru vedoucích.
Řádek 322 ⟶ 315:
Co to slyšel? Někdo skutečně si troufal pohrdati hraběnkou Felsenburkovou, krásnou, svůdnou Marií Felicinou, které se poklonil i císař, nejpřednější to muž věku svého, vzdávaje ochotně poctu patřičnou její vzácné spanilosti, skvostným ducha jejího darům? Pohrdal šlechtičnou stavu tak vznešeného, jíž u dvora hned první po arcivévodkyních místo náleželo? A kdo byl ten drzý odvážlivec? Jak sám se nazval, poslední z posledních jejích otroků, potomek to zemězrádců odpravených, blouznivec ztřeštěný! Za to musí být pokutován, musí! Nesmí ho hraběnka již trpět, ni ve službě, ni na panstvích svých, vypovědít ho musí, dát ho vřadit doživotně mezi vojsko! I to malý ještě trest za provinění tak veliké, neslýchané, musí ho dát uvěznit, uvrhnout do některého sklepení hradu toho, na nějž se domnívá, více že má nároků než ona. Tam ho ponechati pět, deset let… do smrti nechť tam zůstane, až tam bídně zajde a shnije! Nikdo jí nebude moci v tom bránit, smí paní sluhu drzého potrestat podle libosti. Ona jeho vrchností, jeho soudkyní, on její věc, s níž jí volno naložiti podle libosti, za niž nikomu zodpovědna… s jakou rozkoší trest na něm vykoná!
Ale ne, nemožno, aby si někdo troufal jen na to pomysliti, by jí pohrdal, harfeník se přeslechl, klamal! Vždyť by pak byl malý, příliš malý trest vězení! Zasluhoval by nestoudník takový dán býti na skřipec, ba provinění takového jen smrtí dostatečně by pykal. Ano jen smrtí!… Krvavý mrak zastřel harfeníkův zrak… Ó, první ty Felsenburku, zvěděl harfeník v této chvíli, jak ti bylo, když tebou pohrdla loutnice, jak ti bušilo v hlavě, jak neviděla pak jen krev a zas krev, jak vše dobré a šlechetné náhle v tobě pomřelo tou černou jedovatou kapkou zášti, která se ti do srdce dostala, jak jiného neslyšels a pro jiného sluchu neměls, než pro těch tisíc a tisíc hadích hlasů syčících ti v hlavě, v prsou, v každé žíle: „Pomsta! Pomsta! Pomsta! Nechť trpí ti, co mne urazili, co jsem vytrpěl já!“ Poznal harfeník, odkud v tobě se vzala ona děsná neohroženost, zasednouti co soudce na popraviště, vyřknouti ortel smrti, podepsati ho, přitisknouti naň pečeť svou; viděl biřice a jeho nástroje strašlivé, šibenice, špalek, jezero krvavé, nad nímž se vznáší příšera strašlivá, zoufalost šílená pozůstalých… Ó pros, pros, Ondřeji, aby stejný tě neuchvátil osud jako předka tvého! Neopatrně jsi se prohlásil svou soustrastí s kacíři, sám harfeníkovi jsi pravil, jen aby šel a klíčnici zjevil, co od tebe slyšel, že se postará, abys byl pokutován jako tvoje příbuzná — není ani třeba, aby jméno hraběnčino vpleteno bylo v při tvou, jiná ruka za ni na tobě se pomstí, do zkázy uvrhne… Ó, pros, pros, Ondřeji, pokoř se, slib Marii Felicině oddanost, poníženost, vděčnost, aby ti odpuštěno bylo! Především ale slib lásku, hrdý Hlohovský! Vidíš meč nad hlavou svou? Jak se leskne, jak je pádný a břitký?… Již zapomněls na osud tety své?
Ó, neprosí Hlohovský, raději volí smrt než ruku té, jíž se klaněli i králové, jež sama byla královnou duchem, krásou, a tak bohatá jako ti, již nosí koruny. Povrhl jí, že pocházela z krve zrádců a utiskovatelů…
Řádek 337 ⟶ 329:
Když klíčnice, nemohouc se ráno dočkat svého hosta, proň do starého hradu se odvážila, chvějíc se na všech údech, že ho snad nalezne uškrceného jakous noční příšerou, tož shledala, žeť starožitný pokoj, v němž kahanec od něho tam postavený dosud doutnal, je prázdný a po něm nikde jinde stopy nejmenší. Nadarmo naň čekala po celý den, domnívajíc se, že podnikl jakýs snad výlet do lesa — zmizel z hradu jako stín.
{{Konec formy}}
{{Redakční poznámky}}
| |||