Hráči/27. kapitola: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
"Šťastný to muž!" - dokončení |
- prázdné parametry {{NavigacePaP}}; oprava kódu; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{NavigacePaP
}}
== Svatba □ Povídka o ženě, které nebylo nic vhod □ Závěr ==
Nedávno, při prohlížení starých písemností, nalezl jsem zažloutlý výstřižek z novin:
<div style="text-align: center;">
Marta Tšponová<br/>
Jindřich Kobosil<br/>
Řádek 18 ⟶ 19:
Dnes, když zalétám myslí do dávné minulosti, nalézám ve své paměti pouze útržky. Byl jsem příliš rozechvěn, přestupuje práh do nového života.
Pamatuji se, že tenkráte poskytoval dům mého tchána obraz zmatku, jaký bývává při podobných okamžicích. Vidím nejasně postavu pana Tachecího, jenž následuje mě jako stín a mumlá: — Nu, což
Pan strážmistr Houra v parádní uniformě ujal se úřadu pořadatele slavnosti.
Řádek 32 ⟶ 33:
Velmi mne potěšilo, že jsem v řadě slavnostních hostů postřehl pana Uliána. Můj bývalý zaměstnavatel nechoval ke mně hněvu, jak by se slušelo na uraženého manžela. Když jsem se odvážil tázati po jeho choti Valérii, tu zesmutněla jeho líc a on pravil:
— Manželka Valérie není již tou ženou, jako bývala. Po vašem odchodu oddala se ctnosti. Nejsem odpůrcem ctnostného života, ale
Zamyšleně hrábl do šedivých kučer a vzdychl:
— Já měl poslední dobou značnou smůlu v kartách. A když se zdálo, že se štěstí obrací, tu dala se choť na cestu ctnosti; brání mi utkati se s odpůrci. A já nevím, dostanu-li svoje peníze nazpět
Chlácholil jsem jej, jak jsem dovedl. Usmíval se smutně a děl:
— Nu, což
Nemusím podotýkati, že jsem obdržel hojně blahopřejných telegramů a dopisů. Zejména měl jsem radost z dopisu pana Beka z Dobrušky. Psal:
Řádek 46 ⟶ 47:
— Velectěný pane, dovoluji si Vám blahopřáti k významnému dni. V našem městě není nic nového, až na to, že pan doktor Káš se otočil na durcha, kterýž vyhrál. Flek byl ostatně nesprávný. Dal jej pan Burian a byl za to po právu na místě panem Podlenou pokárán. Pamatujete se na ony tři znepřátelené obchodníky, kteří hráli dvacet let, aniž by spolu promluvili? Zajisté, že se pamatujete. Musím vám oznámiti smutnou zvěst, že jeden z nich, pan Bečka, zemřel na horkou nemoc. Oba dva zbylí hrají nyní lízaný mariáš; myslím, že ani smrt jejich spoluhráče je nesblížila. Naopak, jsou ještě zavilejší a sveřepější. Avšak přesto odmítají třetího, jenž by mezi nimi zprostředkoval. Jsou spolu spojeni trvalým poutem nenávisti, jež dovede pouze smrt přervati.
Také pan Rous, spící kibic, není již v držení svých nadpřirozených sil. Onehdy poradil jednomu zdejšímu osadníkovi, aby šel na betla. Hráč poslechl a byl krutě zmizerněn
Kutnohorský připodotýkatel pan Mazura psal, že jeho vysoký věk mu brání, aby byl přítomen svatebnímu kvasu.
Řádek 64 ⟶ 65:
Jako církevní učitel musím pokládati karban za hřích. Nedoporučuji tudíž karbanu. Avšak, maje na paměti, že obžerství a smilstvo jsou hříchy smrtelné, ale karban pouze hřích lehký, pak zamhouřím jedno oko nad manželem karbanickým, který jinak se nedopouští ničeho, čím by porušil božský zákon. To hlásaje, myslím, že jednám v intencích naší svaté církve.
Co však mám říci manželovi? Jaké poučení mu mám dáti? Myslím, že není třeba plýtvati slovy. Manžel je takový, jakého si utvoří manželka. Není rouháním, pravím-li, že nedokonalý vyšel z rukou Stvořitelových. Na manželce je, aby jeho dílo dokončila; přeji jí trpělivosti v její činnosti
Při svatební hostině, když všichni pozbyli oné nevolnosti, kterou způsobuje každý obřad, jazyky se rozvázaly a na společnost sestoupil duch nelíčené veselosti.
Řádek 94 ⟶ 95:
Když vyhrávala, tu byla nejprve bez sebe divokou radostí a plýtvala bujným rozmarem. Avšak brzy se jí zmocnil nepokoj.
— Jak to, že dnes vyhrávám? — uvažovala. — To není samo sebou. Jindy mám přece v kartách takovou smůlu
Její nepokoj rostl každou výhrou.
— Už je to tak! — volala náruživě, — můj muž je mi nevěrný. Ó, ten bídák! Já to tušila, já nešťastná
Dobročinné dámy ji konejšily, tvrdily, že neznají ctnostnějšího manžela nad pana důchodního.
Řádek 104 ⟶ 105:
Avšak marné byly domluvy. Paní Ksandrová pohodila karty a utíkala domů. Obyčejně zastihla manžela, kterak si připravuje kávu nebo hraje na flétnu. To však ji nedovedlo zdržeti, aby se naň nevrhla s přívalem vášnivých výčitek.
— Mne nezaslepíš tím, že si vaříš kávu, — volala, — jsi chytrý jako had, ale mne nezaslepíš! Ó, hanebný zástěrkáři! Prohlédla jsem tě, bídáku
Tak osočovala svého muže, který se nad tím velmi trápil. A zemřel v mladém věku, nedočkav se ani penze
Pozdě v noci rozcházeli se rozjaření hosté. Osaměl jsem se svojí mladou ženou. Odebrali jsme se na lože
Po rozmanitých příhodách bylo mi přáno zakotviti v této tiché vsi. Zde žiji a po příkladu starých válečníků vzpomínám na mladá léta. Martička je mi oddanou družkou. Za mnou sedává, když s panem tchánem a četnickým kapitánem Hourou působíme. Tiše mi našeptává, nač mám jít a jak mám vynést. Přináší mi štěstí, dobrá duše.
| |||