Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí zahraničné/Popsání cesty mé: Porovnání verzí

- prázdné parametry {{NavigacePaP}}; <references /> -> {{Poznámky pod čarou}}; typografické úpravy; - whitespace; kosmetické úpravy
m (uvozovky)
(- prázdné parametry {{NavigacePaP}}; <references /> -> {{Poznámky pod čarou}}; typografické úpravy; - whitespace; kosmetické úpravy)
 
| ČÁST = Popsání cesty mé
| PŘEDCHOZÍ = Předmluva
| DALŠÍ =
}}
 
11. května <ref>Patrná mýlka; má býti: 9. května.</ref> 1849 večer odloživ pero, šel jsem ku Zlaté huse <ref>Zlatá Husa patřila Petru Fastrovi, příteli Em. Arnolda.</ref> na Koňský trh <ref>Nynější Václavské nám.</ref> povečeřet a pozdržev se tu do 10 hodin, pojala mě dřímota. Že jsem však již po nějaký čas vládě nedůvěřoval i se domníval, že snadno některé z redaktorů za noční tmy z postele vzít a uvěznit dá, by se svých spravedlivých, ale nemilých káratelů sprostila, měl jsem tuto dřímotu za zvláštní pokynutí, a zůstal jsem u Husy noclehem.
 
Ráno však vstana z lože, chci se odebrati do bytu svého, a hle tušení mé o útoku vlády na osobní jistotu bylo záhy vyplněno; neboť najednou slyším, že po půlnoci silná vojenská stráž můj byt obklopila, před ním na mě asi 2 hodiny čekala, a že konečně, když jsem se té noci do příbytku svého nevracel, důstojník vojenský s policejním komisařem, an dvéře zavřeny byly, oknem do bytu mého vlezli, prohledávajíc tu mezi papíry mými, v čemž sobě důstojník velmi horlivě počínal, snad ze hněvu, že se jemu nepodařilo osoby mé se zmocniti, a proti mně komisních hrubostí dopustiti.
Jakmile očekávaný večer se přiblížil, sedna do fiakru, jel jsem do Podskalí, bych se odtamtud po lodi přes Vltavu na Smíchov přeplavit dal, a pak načisto od tváře Prahy vzdálil: přijeda však do Podskalí, byl jsem tu zpraven, že po břehu Vltavě hustě rozstavěné stráže vojenské mají přísný příkaz žádnému z města prchajícímu vyklouznout nedati, a že se zvláště po Arnoldu při tom pase.
 
Na zprávu tu nebylo mně lze těmi místy z Prahy se dostati, i jel jsem zase nazpět do města, bych se tam převlékl za matronu, a ve průvodu některé mladé vlastenky jakožto domnělé dcery některou branou z města vypravil, a nebo abych se za mlynářského převlečen s nacpaným pytlem na rameně mezi pěšky jdoucím lidem smísen z brány vykradl, že ale takové zakuklení s přílišnými obšírnostmi spojeno, poslední dobou teprv usmysleno bylo, i by pak mou výpravu z města bylo příliš opozdilo, a že mě prozřetelnost ku spěchu doháněla, upustil jsem od jednoho i druhého, a vyslav fiakr za bránu pod záminkou <ref>Ve svých Pamětech líčí Arnold tento útěk krátce takto: „rozhodl jsem se tudíž, že se přes den ve městě budu skrývati, k večeru fiakr přecl bránu pošlu, a sám pěšky mezi lidmi do zahradních restaurací se ubírajícími branou proklouznu. Povedlo se to a za branou vstoupil jsem do čekajícího fiakru, jel do blízkého místa Pankráce, tam vystoupil a sestoupil s jakýms mladíkem k podolskému převozu, bych se dal přeplaviti přes Vltavu. Byla už 11. hodina v noci a hrozná tma, voda byla velká a převozníci neměli chuti převážeti, pokládajíce to v tu dobu za nebezpečné. Prohlásil jsem, že právě v tu dobu nutně potřebuji býti převezen. Na to odvětil jeden převozník: „Pane, už rozumím - vstupte!“ Obrátil se k svým dvěma druhům se slovy: „Dost řečí, chopte se tyčí!“ a když jsme se octli na vodě, pronesl ke mně: „Jsme prostí lidé, neznáme Vás, ale dobře pozorujeme, co se děje. My máme také srdce v těle. Přejeme Vám, byste se šťastně dostal pryč; jeden z nás doprovodí Vás se svítilnou až k smíchovské silnici, abyste po tmě neklopýtl. Když jsem se šťastně dostal na druhý břeh a chtěl zaplatiti, nepřijali chudí poctivci ode mne peněz.“ Překlad Maršanův, Květy 1898, II, str.48.</ref>, že jede pro rodinu v blízké zahradě jej očekávající, sám však jsem se připojil ke dvoum ve smutek oblečeným s mladíkem z města branou do Pštrosky jdoucím dámám, jež pravšední hovor o chutně zřízené kuchyni pštroského hostinství vedli, k čemuž já, vezmouce na sebe tvářnost dušného starce hlavou přisvědčoval, a vůbec se u projití brány nevšímavě a lhostejně choval, tak že při našem vzezření a při naslechnutí našeho kuchyňského všedního hovoru na nás stráže v bráně žádného bedlivého oka neměli, a mně tak příležitost zavdali, z města bez úhony vyjíti.
 
Venku za hradbami byla tma jako v pytli, já tu sedl do fiakru, jel až k pankrácké hospodě, odtud jsem se pustil pěšky na přívoz podolský, kdež žádných vojenských stráží na břehu rozstavěno nebylo, bych se tam dal přes Vltavu na smíchovskou stranu přeplaviti, což se při náramné tmě a velké vodě po desáté hodině stalo. Přiraziv štastně ke druhé straně, kdež na blízku břehu na vodě mnoho dlouhého ve vorách sepjatého dříví leželo, i musel jsem ostatní cestu přes dříví chodě až na břeh konati.
Jeden z plavců mě pojal pod paží, druhý plavec kladl přede mnou dřeva z jednoho voru na druhý, bych po nich hlubiny Vltavy přejíti mohl, což se mně s dosti obtíží a nebezpečím povedlo, u čehož plavci navzdor tajení mého prchnutí, když jsem jim za jejich ochotnou službu díky činil, pronesli: Pane, neznáme vás, ale proto přece vidíme, že jste přítel lidu chudého, a třebas jsme my byli jen sprostí, rádi pány takové, jako vy jste, chráníme a jim v čas nebezpečný sloužíme, neboť dobře víme, že pro nás chudé od světa opuštěné pracujete.
 
Přijda okolo jedenácté hodině na Smíchov <ref>Své potulky vylíčil Arnold v Pamětech krátce takto: „Zaměřil jsem k saské hranici a kráčel celou noc, abych co možná brzo se dostal z pražského obležením stíženého okrsku, a poněvadž jsem byl nucen, i dokud jsem se nacházel poblíž Prahy, pro jízdní patroly vyhýbati se nejhojněji navštěvovaným silnicím a jíti po vedlejších cestách, na nichž jsem se odchyloval od původního směru, opustil jsem konečně všechny cesty a šel přímo přes hory a doly. Při slunce východu octl jsem se na zcela jiné silnici než té, kterou jsem hledal.
 
Rozhodl jsem se zdržeti se ještě nějaký čas v Čechách a sice v německé části, kde mne as nikdo nebude hledati, a přestrojen za horníka s místa na místo putovati. Na těchto potulkách přihodilo se mi kromě různých přtjemností též mnoho nepříjemného, tak na př. vystoupil jsem kdysi na vysokou horu, bych se pokochal romantickou vyhlídkou. Vraceje se vešel jsem už podvečer do solidně vypadající hospody u silnice, bych si odpočinul a přenocoval, ale když nadešel čas k spaní, litoval hostinský, že mně, jelikož nemám průvodního listu, nemůže poskytnouti přístřeší, a nezbylo mi tudíž než chopiti se hole a za noční tmy dáti se na cestu do půl hodiny vzdáleného města. Ale na cestě zbloudil jsem tak, že jsem Bílinu ani nespatřil. Na nebi stáhly se mraky, kolkolem křižovaly se blesky, temný hrom rachotil z dálky, nastala úplná tma, krajinu nebylo lze rozeznati. V této situaci dal jsem se, bych se dostal na bezpečnou cestu, v tu strany kde jsem se dohadoval, že leží Teplická silnice; po cestě všude plno rybníků, lomů a dolů, do nichž při té tmě spadnouti jsem se každým okamžikem obával.
O jedné hodině po půlnoci nabyl jsem hledanou silnici a sice u města Duchcova, jež leželo pohříženo ve všeobecném hrobovém tichu; nemohl jsem se zase pro nedostatek pasu odvážiti v tuto neobvyklou dobu v nějakém hostinci s nevyhnutelným lomozem hledati přtstřeší a dal jsem se tedy na cestu do Mostu, asi hodinu odtud vzdáleného.
 
Konečně myslel jsem, že už brzy nastane den; několik kroků od silnice viděl jsem sochu nějakého svatého a na blízku hospodu, která však nebyla otevřena. Příliš unaven noční cestou neměl jsem chuti dále jít a usedl na stupních sochy, bych vyčkal otevření hostince. Zde jsem usnul; brzy však vyburcoval mne ze spánku mocný hlahol trouby ponocného, jenž se ozval blízko mne jako hlas trouby při posledním soudě. Seznal jsem okamžitě, že by bylo nebezpečno, kdybych měl býti jako tulák polapen, a proto skryl jsem se rychle za sochu patrona zemského, který nebyl nikdo jiný než Jan Nepomucký. Nemusel jsem se dlouho skrývati, neb za chvilku otevřela se brána hostince, z níž vyjel povoz, a já šťastně vklouzl dovnitř.“ Marčan, 1. c., str. 48-49.</ref>, rád bych tu byl pryčku na další a rychlý odjezd najal, ale nepodařilo se mi to, a že jsem se Praze v noci tak na blízku před násilím vlády za jistého neměl a slídících patrol se varovati za dobré uznal, i pustil jsem se na cestu pěšky po silnici k Motolu, as hodinu však za Smíchovem setkal jsem se s jízdní hlídkou dvou husarů, anož setkání, jak se samo sebou vyrozumívá, protože se s Uhry událo, bez úhony pro mě zůstalo, nemoha ale věděti, zdaž mimo husary na téže cestě i české kyrysníky nepotkám, jimž pro hlupství jejich nebylo lze důvěřovati, i opustil jsem načisto silnici, abych se svým nočním opozděným cestováním potkávajícím patrolám nápadným nestal.
, rád bych tu byl pryčku na další a rychlý odjezd najal, ale nepodařilo se mi to, a že jsem se Praze v noci tak na blízku před násilím vlády za jistého neměl a slídících patrol se varovati za dobré uznal, i pustil jsem se na cestu pěšky po silnici k Motolu, as hodinu však za Smíchovem setkal jsem se s jízdní hlídkou dvou husarů, anož setkání, jak se samo sebou vyrozumívá, protože se s Uhry událo, bez úhony pro mě zůstalo, nemoha ale věděti, zdaž mimo husary na téže cestě i české kyrysníky nepotkám, jimž pro hlupství jejich nebylo lze důvěřovati, i opustil jsem načisto silnici, abych se svým nočním opozděným cestováním potkávajícím patrolám nápadným nestal.
 
Jda přes hory doly, přišel jsem na Cibulku, Pražanům jako místo letního vyražení známou, bloudil a klopýtal jsem tam po lesích, až mě konečně jedna sem tam se křižující cesta z lesa ven na nějaký palouk vyvedla, na nějž jsem se od chůze umdlen a spaním přemožen vrhnul, a navzdor tomu, že trávník mokrý byl, pojal mě spánek as na hodinu v náruč svou.
Téhož dne jsem na mále cestoval, a v jednom fabričním místě celý den odpočíval a i vědomosti o udušení revoluce saské nabyl.
 
Nyní právě, nevidouce pro sebe za hranicemi žádnou prospěšnou dobu, odhodlal jsem se na to krajinami čechoněmeckými u paty Rudohoří cestovati, při čemž jsem ten nejkrásnější vrch naši milé vlasti navštívil s tím úmyslem, že na něm přenocuji a na něm budu západ a východ slunce očekávat, ale nedostalo se mně jeho milého pohledu, neb zahalilo dobré nebe před samým západem zlatoskvoucí slunce černým mrakem, k tomu v noci se zase rozpršelo a já spatřil ráno místo východu slunce jako moře po krajině rozloženou mlhu <ref>Vystoupil patrně na Milešovku, poněvadž dále praví, že sestoupil s vrchu do dolin třebenických.</ref>
.
 
K desáté hodině ranní ale ustoupily mlhy, slunce však zůstalo ten celý den za mraky, a nyní po ustoupení mlh vzezřel jsem krásu, jaké ještě nikdy oko mé nespatřilo; velký kolem lesnatými horami ověnčený obraz krajiny České se mně objevil, na němž se rozhládala lidnatá města a vesnice v nesčíslném počtu červeně pokryta uprostřed kvetoucích zahrad, zelených palouků na nesmírných rovinách osením pokrytých, mezi čímž Labe a Oharka protékaly a velké rybníky jako zrcadla se leskly. Lesy černé rozprostíraly jako zamračený stařec po kvetoucí krajině své stíny, a dodávaly jí tak rozmanité živosti. I viděl jsem odtud velikány krkonošských hor a celé Rudohoří, u paty jehož bojiště chlumské a arbesavské rozložené, na němž statná pro člověčenstvo bojující francouzská vojska surové samovládě ruské, rakouské a pruské r. 1813 podlehla <ref>Varvažov, hejtm. Ústí n. L.</ref>.
 
Ještě jiné pro nás Čechy památné bojiště nedaleko arbesavského jest odtud viděti, anož se na polích Běhání nazvaných nepříliš daleko od Ustí rozkládá, na kterém zase Čechové na počátku 15. století proti bludům papežským a despotismu královskému boj vedoucí pod slavným Prokopem bitvu svedli, Němce ukrutně porazili a tak svobodě a osvětě dráhu klestili.
Emanuel Arnold
 
{{Poznámky pod čarou}}
<references/>