Skleněný zámek: Porovnání verzí

{{Textinfo

| TITULEK = Skleněný zámek

| AUTOR = [[Autor:František Hrnčíř|František Hrnčíř]]

| ZDROJ = Malý čtenář, ročník XL. čísla 1-4

| JINÉ = ilustroval [[Autor:Věnceslav Černý|Věnceslav Černý]]

}}

{{Forma|proza}}

<!-- Číslo 1-->

Byl jeden král a ten měl syna Zlatosna, prince tuze krásného, ale též velmi snivého a zádumčivého. Král by byl rád viděl, kdyby se princ oženil, aby mu mohl odevzdati odznaky své královské moci: stříbrný meč, zlaté žezlo a démantové jablko a sám jíti na výměnek. K tomu cíli postavil si již malý, ale útulný zámek uprostřed rozsáhlého hvozdu, v němž žilo mnoho vysoké zvěře. Neboť král ten tuze rád střílel po jelenech a po lidech, a největší jeho pýchou bylo, když na lesní pasece leželo hojně zabitých jelenův a na bojišti houfy mrtvol jeho vojáků; červená krev jelenův a lidí hodila se velmi dobře k purpurové barvěj;eho královského pláště. To nazýval král buď zdárným lovem nebo krásným vítězstvím. Čím více zabitých jelenů, tím byl lov zdárnější; čím více padlých vojáků, tím skvělejší byla vítězství. Střelné rány, drnkot mečů, rzaní koní, nářek raněných — to byla nejmilejší hudba pro uši starého krále.

 

 

<!-- Číslo 2-->

Našli se i zlostníci, kteří princezny a skleněného jejího zámku násilím a mocí chtěli dobýti. Dopravili proti skleněnému vrchu děla a jali se na zámek stříleti. Ale běda! Dělové koule odrážely se od skleněných zdí jako míče a odlétaly zpět v řady útočníků, jež valem kosily a porážely. Meč se odrazil od skleněného vrchu a rozletěl se v tisíce kousků, jež se jako komáři zakusovaly do těla zlostně do vrchu sekajícího rytíře, marně snažícího se vyšplhati se na skleněný vrch. Mnozí snažili se sekyrami vytesati schody po kluzkém, skleněném vrchu, aby se po nich dostali nahoru do zámku; ale sekery se jim v ruce rozlamovaly, jako by marcipánové byly. — Jen píseň potulného pěvce, dole pod zámkem pějícího, doletěla nahoru bez překážky a dostala se až k růžovým ouškám princezniným. Rozradostněna nachýlila se z okna a bílým šátečkem vlídně kynula zpěvákovi bez domova, bez peněz, bez přátel.

 

 

<!-- Číslo 3-->

Když již sedmý rok docházel, konečně zahlédl Zlatosen jednou z rána skleněnou střechu zámku, v němž bydlí princezna Jaromila. Prvé paprsky své poslalo slunce na skleněný zámek. Zatřpytil se v duhových barvách, zalil se jásavým světlem, slunce ozlatilo jeho věž a báně. Princ smekl svůj biret a dlouhý vzdech, vyjadřující touhu dlouhých let, veliké strázně a pusté samoty, vydral se mu z prsou. Sedm let chodil, putoval, bloudil světem; nyní jest u cíle…

 

 

<!-- Číslo 4-->

Druhého dne za jitra v polospánku uslyšel princ volání: „Zlatosne! Zlatosne! Zlatosne!“ Vyskočil rovnou oběma nohama z lože, ale při tom dotkl se svých per. Zjevila se před ním sova. „Však čekám na tvé rozkazy!“ pravila chvatně. „Slyšíš volání? To jest hlas prvé dámy princezniny, která chce tě utratiti. Měj se na pozoru! Nepouštěj z ruky tři pírka, jinak bys zahynul!“ A sova zmizela.