Nejnovější dějepisecká literatura česká: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m datum vydání |
- prázdné parametry {{Textinfo}}; - whitespace; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Nejnovější dějepisecká literatura česká
| AUTOR = [[Autor:Ferdinand Schulz|Ferdinand Schulz]]
| ZDROJ = Osvěta, 1. ročník (1871), s. 672–684.
Řádek 12 ⟶ 11:
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:František Palacký]]
}}
{{Forma|proza}}
Vědecký směr, jejž dne 24. ledna 1828 František Palacký vyznačil dějepisectví českému v pamětním spise, podaném tehdejším stavům zemským, ustálil se a od oné doby sesiluje se v něm nepřetržitě.
Řádek 25:
S citem nevýslovné sklíčenosti jest nám nyní vmysliti se ještě do počátku druhé polovice století minulého, když Václav Hájek z Libočan muži učenými vyhlašován byl „diktátorem pravdy“, když kronika jeho velebena byla netoliko co dílo dějepisné, „v němž pravda hledána a nalezena býti musí“, ale již co vrchol a ukončení všeho dějepisného výskumu a vší dějepravné činnosti v Čechách. Abychom dokonale poznali toto přežalostné, hluboké poklesnutí netoliko vědecké snahy ale i národního ducha ve vlasti naší, považme, že touže dobou, když Hájek předními učenci v národě, Veleslavínem, Crugeriem, Balbínem a t. d. co milovník a obhájce pravdy staven byl po boku — Sokratovi, všechny archivy a knihovny nejen v Čechách a na Moravě, ale po celé téměř Evropě byly plny nejjasnějších svědectví a nevyvratných důkazův, že jest mistrem pletich a lží, při nichž jedině není lze rozeznati, jsouli zlomyslnější nebo nechutnější. Touže dobou, když titěrný nesmysl a chytře namíchaná otrava sladkým příměškem jesuitsky rektifikovaného vlastenectví lahodily organismu českému, až k nedomrlé malátnosti seslabenému, v temných sklepeních, v dušných kobkách a pod zrezavělým zámkem zastavených skříní ležela mocná, plná a zdravá pravda, čekajíc na muže, jenž by ji vyvedl na světlo, i na nové pokolení národa, kteréž by ji uneslo již v duchu a v srdci.
Muž i nové pokolení přišli. Ruka prorokova otevřela skalné prameny živé vody a národ okřál i zmohutněl v celé bytosti své požitkem jejím. Bajky, omyly, slabosti a lži doby kronikářské prchly a „Dějiny národa českého“ z archivův a z knihoven vstoupily na místo jejich vlády, až posud neobmezené. „''Dle původních pramenův''“ zaznělo heslo nové doby dějepisectví českého. Kroniky, zvláště netištěné a původem svým sahající zpět nad Hájka, pojaty jsou ovšem do řady původních pramenův, však předkem nepropůjčena jim moc jiná, než jakou jim určí svědectví skutkův v souhlase se všemi ostatními pamětmi, kolem nich rozloženými, dle nálezu nynější kritiky, která nemá {{Nečitelný text|účelu jiného|strana=674}} mimo vypátrání a vypsání pravdy. Týmže spůsobem, {{Nečitelný text|???|strana=674}} vědy vymknuly se ze středověkého zajetí svého, cestou empirismu a indukce také historická véda česká vzchopila a vzmohla se k nynější své moci.
''Původní, nepochybné prameny'' staly se základem nového dějepisectví českého. Co nebylo a není nezvratně zjištěno těmito svědectvími, nedostalo a již nikdy nedostane se do dějin českých; za to ručí nám vlastní práce Palackého, mistrná v posledních třech dílech jeho Dějin, i pevný směr, v kterémž dějepisectví naše vůbec pro veškerou budoucnost utvrdil — a stále utvrzuje.
Pamětní spis, jejž r. 1828 podal stavům českým, ihned stal se zákonem mladším silám, kteréž co družní pomocníci k mistru přilnuly, a za krátký čas nabyl svými velikolepými účinky platnosti tak všeobecné a svrchované, že nyní již ani v nejnepatrnější otázce z dějin našich nemůže býti pronešeno slovo, kteréž sobě přeje, aby došlo nějakého veřejného povšimnutí, že již ani jediný nejmenší krok v dějinách českých nemůže býti učiněn — ''bez původních pramenův''.
Přesvědčení o pravdě nejpřirozenější, která však po tři sta let v písemnictví českém co nejhruběji byla urážena, že totiž ''bez původních pramenův není vůbec žádného dějepisectví'', ovládlo naši vědu historickou v nejnovější době tak mocně a neodolatelně, že nyní téměř veškerá dějepisecká činnost u nás věnována jest snášení, zkoumání, rovnání a ''vydávání pramenův''. Vlastní tvoření děl historických, literární produkce ve vědě dějepisné ovšem jest tím zabavením schopných sil z velké části odročena, a čtenářstvu, kteréž pro přípravy k práci, třeba sebe nezbytnější a namáhavější, má méně smyslu než pro práci hotovou, snadno může zdáti se, že historikové naši odpočívají; však kdo nahledl do ústrojí vědy, bude s nejnovější dějepiseckou literaturou českou velice spokojen. Těmi silami a těmi prostředky hmotnými, kterýmiž vládneme, děje se nyní všecko, co konáno býti může, a v poměru k jiným vědám a oborům písemnictví, kteréž v jazyku našem se těší péči a práci, dějepisectví může říci, že svědomitě koná svou povinnost, třeba hlavně ve vydávání pramenův. Tím ovšem nemíníme tvrditi, že bychom zvláště prostředky hmotnými na zvelebení dějepisectví českého nemohli vládnouti ještě stokrát většími, než jaké po ruce máme, a úplně souhlasíme s důtklivými stesky a s trpkým káráním, kteréž soukromě v kruhu našich dějezpytcův, veřejně pak zvláště v horlivém bojovníku za interesy dějin našich v „Památkách archaeologických a historických“ na ''přílišnou netečnost zámožnějšího měšťanstva a větších obcí k podnikům dějepravným'', jsou bohužel již stálým hovorem. Ba nerozpakujeme se v této smutné rubrice našeho národního života i přes některé velmi čestné výjimky, kteréž veřejného vděčného vyznačení již došly, postaviti ''v první řadě domácí velmože, boháče'', kteří na podniky méně šlechetné i slavné, a vlast méně ozdobující, neváhají věnovati náklady někdy až úžasné. Kdyby bylo tolik peněz, kolik jen při poněkud větší náklonnosti k dobré věci velmi snadno by bylo, vydávání pokladův archivních a všelikých památek rukopisných i již někdy tištěných, však nyní v obchodu velmi vzácných, ke kterýmž vůbec co k pramenům dějin hleděti sluší, mohlo by býti podniknuto měrou velikolepou a pokračovalo by spůsobem, tak důležité potřeby české vědy a národního života našeho důstojným. Neboť na tom zřeteli jedině závisí všechna nynější dějepisecká činnost u nás v tomto směru.
Řádek 37 ⟶ 35:
Prameny dějin, a byť v některých částech svých, pro tu neb onu dobu národní minulosti, pro ten neb onen obor národního života byly sebe zajímavější, nikdy celkem nebudou těšiti se a netěší se takové horlivosti širších kruhův v národě, aby tím uhražen byl náklad na ně věnovaný. Není-li dostatek lidí, kteří v tak vznešené věci vlastenecké dovedou se chovati se stanoviska jiného než přímého osobního užitku, tož vděčnost naše k podnikům finančně tak neúrodným a druhdy i nebezpečným musí býti při vší skrovností jejich v poměru k nepřehlednému materiálu, k nim příslušnému, tím větší.
Program Palackého ze dne 24. ledna 1828 posud jen z malé části je naplněn. ''Doba archivní'' v první, pouze technické části své bude trvati ještě velmi, velmi dlouho, i budeli časem svým moci pracovati se v ní měrou rozsáhlejší… Přetržena r. 1855 vydáním prvního dílu veliké práce J. K. Erbenovy, „Regest“ českých a moravských, byla obnovena r. 1861, když Palacký po přestávce 12 let „svolením a nákladem veleslavného výboru zemského v království českém“ jal se vydávati pátý díl neocenitelného „Archivu českého“, jejž byl založil již roku 1840. Mocnější proud v ní vzešel roku 1864; té doby Antonín Gindely „pomocí několika vznešených příznivců domácího dějepisu“, jakož i ne méně nezbytnou podporou spisovatelův a dějezpytcův, jazyka i věci dokonale znalých, založil „Staré paměti dějin českých“, sbírku veledůležitých a sebou samými v písemnictví českém slavných pramenův dějinných, ze šestnáctého a sedmnáctého století. Vyšlyť v té sbírce předně posud nalezené části ''Dekretův Jednoty bratrské'', péčí ''J. Emlera'', za druhé ''Pavla Skály ze Zhoře historie česká'' od r. 1602 do r. 1623, upravená ''Karlem Tieftrunkem''; za třetí ''Paměti Viléma hr. Slavaty'' od r. 1608 do r. 1619, vydané ''Josefem Jirečkem'', a za čtvrté některé části „''Jednání a dopisy konsistoře katolické i utrakvistické''“, vybrané a pořádané ''Klementem Borovým''. V úvodu k celému podniku „Starých pamětí“ Antonín Gindely položil rozvrh velmi obsáhlý. Památky tyto měly v šesteru oddělení uveřejňovati: Spisy jednoty bratrské; kronisty a historiky; sněmovní jednání; zbytky starých desk; diplomatář český; korrespondenci konsistoře utrakvistické a katolické. Bylť to plán velikolepý, jehožto jen s polovice provedením dějepisná věda česká by byla nabyla podpory mocné a rozšíření znamenitého. Díla vydaná zajisté také uvítána byla co nejradostněji všemi přáteli dějin českých a všemi pracovníky o rozkvětu jejich; tím více pak želeti jest, že podniknutí s nadějemi tak svěžími počaté a silami tak výtečnými vedené, jakož jiné příčiny domysliti se není lze, z nedostatku podpory hmotné v počáteční horlivosti své brzo ochablo a nyní snad již za úplně ukončené považováno býti musí.
V tomto tušení nasvědčuje nám ovšem ''nejnovější'' rozvoj dějepisecké literatury naší, jenž z programu „Starých pamětí“ články velmi důležité pojal do sebe a již výtečnou prací hotovou v nich se honosí. S nejradostnějším potěšením patříme, jak nejnovější dějepisecká literatura naše mimo díla jeho vlastní téměř všechna má i podnět i správu svou v ''Palackém''. Vysokému věku kmetovu příroda propůjčuje pružnost vůle a jarost úmyslův jinošskou, tvorčí sílu ducha, vytrvalost a radost v práci nejvyšší mužné dospělosti; kéž by mu i tělesných sil ještě dlouho popřála! Vším právem můžeme pověděti, a jsme přesvědčeni, že výrokem naším nikdo nebude ani nejméně pohoršen, že: Palacký ze všech našich dějezpytcův a dějepiscův jest posud nejčinnějším, a což rovněž vyznačiti dlužno, každé dílo z jeseni jeho života jest plno myšlenkového ohně a umělecké dokonalosti, jako hrozen zdravé révy, která zdobí sluneční stráně jižních krajin. Sotva že vydal mistrnou a vítěznou obranu národa českého v dějinách jeho století patnáctého, v které zároveň složena jest úplná porážka nejvášnivějšího a nejklopotnějšího škůdce vší národní bytosti české ({{Cizojazyčně|de|Die Geschichte des Hussitenthums und prof. Constantin Höfler}}); sotva že sebráním veškerého bohatého materiálu život Husův a tragický průběh jeho spravedlivé pře s hierarchií římskou postavil v pravdivé světlo, aby dějiny celého lidstva nemohly v té důležité kapitole své ani vědomě ani nevědomě býti mateny ({{Cizojazyčně|la|Documenta etc.}}); sotva že uveřejněním zápiskův ({{Cizojazyčně|de|Zur böhm. Geschichtschreibung}}) ukázal nám nejprvnější počátky a nenáhlý vzrůst nynější dějepisné vědy české; sotva že znova proskoumal, promyslil a přepracoval třetí díl svých Dějin, rozmnoživ jej důkladnější propravou k velikému reformačnímu ruchu českému, zevrubnějším a jasnějším vypsáním duševní stránky tehdejšího života národního, hlubším vniknutím do počátkův a pozdější organisace jednotlivých reformačních táborův českých, plnějším a určitějším vyznačením Husa co původce reformace, a vůbec všemi zprávami, kteréž prodlením dvaceti let o dějinách husitských z pramenův domácích i zahraničných na novo vynešeny byly, a všemi politickými i kulturními úvahami, kteréž při prvním vydávání tohoto dílu Dějin českých c. k. censurou by nebyly bývaly puštěny na světlo boží: Palacký ujal se správy při vydávání ''pramenův českých dějin'', kteréž jednak dle vyzvání jím již před některou dobou učiněného, jednak dle nejnovějšího plánu jím samým vypracovaného děje se a bohdá šťastně až do konce provedeno bude měrou rozsáhlejší, než všechny posavadní podniky toho druhu.
Řádek 68 ⟶ 65:
Prach těla Žerotínova byl příliš slabý, aby vymohl sobě pokoj na „duchovních i světských úřadnících“ i aby vzbudil úctu k sobě v mysli národa šeredně oslepeného; zmizel v zemi a nenajdeme ho již nikdy, abychom jej slavně uložili v nějaké svatyni národní. Však skvělý duch jeho nemohl býti zničen, stále žije s námi; kdo z nás má odvahu, aby meškal poznati jej, a posilniti se jeho dotknutím?…
Z domácí ''produkce'' dějepisecké v nejnovější době co nejslavněji vyniká ''V. V. Tomka druhý díl Dějepisu Prahy''. Patrno, že V. V. Tomek, podstupuje vypsání dějin hlavního města českého, ani sám ještě neviděl jasně veškerou velikolepost práce, která mu takřka teprv v rukou vzrostla. Však bylli již první díl Dějin Prahy svědkem o hojnosti zajímavého materialu, rovněž jako o výtečné pilnosti a tvorčí síle spisovatelově, dokazuje díl druhý, že podobného dějepisce jako Praha nemá žádné jiné město v Evropě. Jest to práce v celkovitém obrysu i v nejpodrobnějších částech svých tak průzračná, plastická a dokonalá, že vším právem možno nazvati ji ''klassickou''. V. V. Tomek podnikl dílo nevýslovně obtížné a koná je s nevýslovnou lehkostí, — totiž na pohled, — a v tom právě záleží jeho výtečnost. Celý abychom řekli, hrubý materiál a celou spodní práci, která jak známo při stavbách monumentálních jest nejdůležitější, ačkoliv ji pak není ani vidět, uložil do spisův pobočních, jež nazval „''Základy starého místopisu pražského''“, a jež v literatuře topografícko-historické celé Evropy jest ''unicum''! Kdo chce seznati všechny klopoty Tomkovy práce a veškeré tajemství výtečnosti hotových „Dějin Prahy“, jak z druhého dílu vyniká, ať rozevře „''Základy starého místopisu pražského''“, ať cestuje s Tomkem od ulice k ulici, od domu k domu, ''ať vykopává s ním české Pompejí, a tož netoliko jednou, ale několikrát vždy z nového a jiného popela'', ať obnoví s ním i starodávné okolí pražské s každým dvorcem, s každou vinicí, s každým rybníkem, s každou studánkou, s každou cestičkou, s každým dřevěným křížem, … a pak zároveň srozumí vysoké ceně vědecké, kterouž Tomkův Dějepis Prahy má. Jest to práce hodna obdivu! Však Tomkova stará Praha není Pompeji mrtvol, ale ''Pompeji se vším obživeným původním obyvatelstvem, s takovým pestrým životem tehdejší společnosti měšťanské, veřejným i rodinným, a s takovou proměnlivostí zjevův životních na ulici i v domácnosti'', že úplnosti celého obrazu neschází nic než nutný doplněk ''mravnosti tehdejší'' dle spisův — ''Miličových, Kunrata Waldhausera a Matěje z Janova'', kterýž jakož rozumíme z poznamenání položeného v obsahu, že totiž dokončeni knihy třetí bude následovati v díle třetím, zajisté přijde, aby tak krásné dílo bylo beze vší vady. —▼
▲ještě neviděl jasně veškerou velikolepost práce, která mu takřka teprv v rukou vzrostla. Však bylli již první díl Dějin Prahy svědkem o hojnosti zajímavého materialu, rovněž jako o výtečné pilnosti a tvorčí síle spisovatelově, dokazuje díl druhý, že podobného dějepisce jako Praha nemá žádné jiné město v Evropě. Jest to práce v celkovitém obrysu i v nejpodrobnějších částech svých tak průzračná, plastická a dokonalá, že vším právem možno nazvati ji ''klassickou''. V. V. Tomek podnikl dílo nevýslovně obtížné a koná je s nevýslovnou lehkostí, — totiž na pohled, — a v tom právě záleží jeho výtečnost. Celý abychom řekli, hrubý materiál a celou spodní práci, která jak známo při stavbách monumentálních jest nejdůležitější, ačkoliv ji pak není ani vidět, uložil do spisův pobočních, jež nazval „''Základy starého místopisu pražského''“, a jež v literatuře topografícko-historické celé Evropy jest ''unicum''! Kdo chce seznati všechny klopoty Tomkovy práce a veškeré tajemství výtečnosti hotových „Dějin Prahy“, jak z druhého dílu vyniká, ať rozevře „''Základy starého místopisu pražského''“, ať cestuje s Tomkem od ulice k ulici, od domu k domu, ''ať vykopává s ním české Pompejí, a tož netoliko jednou, ale několikrát vždy z nového a jiného popela'', ať obnoví s ním i starodávné okolí pražské s každým dvorcem, s každou vinicí, s každým rybníkem, s každou studánkou, s každou cestičkou, s každým dřevěným křížem, … a pak zároveň srozumí vysoké ceně vědecké, kterouž Tomkův Dějepis Prahy má. Jest to práce hodna obdivu! Však Tomkova stará Praha není Pompeji mrtvol, ale ''Pompeji se vším obživeným původním obyvatelstvem, s takovým pestrým životem tehdejší společnosti měšťanské, veřejným i rodinným, a s takovou proměnlivostí zjevův životních na ulici i v domácnosti'', že úplnosti celého obrazu neschází nic než nutný doplněk ''mravnosti tehdejší'' dle spisův — ''Miličových, Kunrata Waldhausera a Matěje z Janova'', kterýž jakož rozumíme z poznamenání položeného v obsahu, že totiž dokončeni knihy třetí bude následovati v díle třetím, zajisté přijde, aby tak krásné dílo bylo beze vší vady. —
Dvě práce, dle objemu mnohem menší, však dle vlastní vnitřní ceny rovněž dokonalé, podal nám v nejnovější době ''Fr. J. Zoubek'', jenž v historické vědě české dobyl sobě jmena již velmi čestného, hlavně co redaktor „Památek pro archaeologii a dějepis“.
| |||