Problémy moravské literatury: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Šablona do parametru ONLINE"; kosmetické úpravy |
- prázdné parametry {{Textinfo}}; - whitespace; kosmetické úpravy |
||
Řádek 3:
| PODTITULEK = Vstupní přednáška na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně dne 22. listopadu r. 1921
| AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]
| VYDÁNO = 1921
| LICENCE = PD old 70
| ZDROJ = NOVÁK, A. ''Problémy moravské literatury.'' Brno: Polygrafie, 1921.
| ONLINE = {{Internet Archive|problmymoravsk00novuoft}}
}}
{{Forma|proza}}
Vítám vás všecky, kdož jste při mé vstupní přednášce na Masarykově universitě v Brně zatoužili se mnou přemýšleti o problému tak starém a přece stále naléhavém, jakým jest otázka moravské literatury.
Prosím vás nejprve, abyste se mnou stanuli v duchu u přísného jehlance, který se na zdejším ústředním hřbitově zdvihá nad ostatky Josefa Dobrovského, a poklonili se památce patriarchy českého dějepisu literárního. Nikoliv pro náhodu, která nesentimentálního milovníka a miláčka Moravy navždy spiala s Brnem, kde ex itinere obiit, nýbrž proto, že již r. 1780 v nadpise a pak v praksi proslulého jeho časopisu kritického obsaženy jsou heslo i pojem moravské literatury. Velký náš osvícenec staví se tím v čelo těch synů i dědiců věku osmnáctého, jimž byla vlast skutečností zeměpisně politickou, jak ostatně ještě dnes jest běžné v státní filosofii západních národů. Podle tohoto nazírání jest moravské písemnictví jako moravská věda neb moravské umění oborem přesně ohraničitelným: skládají je knihy a časopisy na Moravě vydané a pocházející buď z per moravských rodáků neb těch spisovatelů, kteří na Moravě buď trvale neb dočasně žijí; ani jazyk při tom nerozhoduje. K tomuto poněkud mechanickému pojetí Dobrovského, z něhož k nám vane silný a střízlivý duch racionalistického století, milujícího jednoduché a logické definice, přiznávali se všichni moravští vlastivědci od Monseho a Schwoye až po Bočka a Bedu Dudíka — hlubší psychologický rozbor nedoplňoval u nich rozumové empirie.
Avšak stanovisko osvícenské nemůže nám postačiti tam, kde chceme řešiti problém tak subtilní a nedůtklivý, jakým jest filosofie národnosti (neboť právě k ní náleží otázka národní literatury); svěříme se v té věci spíše Jungmannovi a Palackému než Dobrovskému a jeho zahraničním učitelům. Romantika — a jí jsme na rozdíl od Francouzů, Angličanů a Američanů v otázce národnosti mnohem více zavázáni, než sami tušíme — pojímá vlast a národ vnitřně a mravně. Morava není pro ni ani správním celkem ani zeměpisným územím, nýbrž duchovní skutečností, která vyrůstá sice z těchto zevních podmínek, však vyrůstá nad ně. Připomeňme si však ihned, že pojem moravanství byl pro naše velké buditele-romantiky pojmem značně úzkým, jehož nemínili nikterak stavěti na roveň pojmu češství, zahrnujícího celou oblast národnosti; ano, někteří sdružovali s ním trvale cosi provinciálního, tak sám největší Moravan devatenáctého století, který velmi příznačně nazval monumentální dílo svého života: „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.“ Ale ti z buditelské generace kdož zakotvili životem i snahami v Brně neb v Olomouci, cítili, mnohdy spíše pudově než uvědoměle, že Morava i v té oblasti duchovní či mravní jest něco jiného než Polabí neb Domažlicko, že se pod zevním znakem skrývá vnitřní podstata, duch a ideje, a pokoušeli se shledati i určiti ony osobité rysy, kterými se Morava duchovně a kulturně liší od Čech. Cítili-li literárně, toužili po písemnictví a zvláště po poesii, která by onu svéráznost a odlišnost, dotud jen přirozeně etnickou, umělecky a kulturně vyjadřovala. Horlitelé tito, jimž romantika byla životním rytmem, neobešli se ani bez hrubých omylů, ani bez nebezpečných sebeklamů.
Úplně na povrchu uvázli ti, kdož moravský svéráz hledali ve slovném, jazykovém výraze, na jehož bohatství byl ostatně již Josef Dobrovský upozornil; jejich blud zrodil se zřejmě z ducha našeho romantismu, jazykově tolik zaujatého. Zapomínajíce, že pevnou a vžilou tradicí jest dávno ustavena a posvěcena řeč spisovná pro všecky Čechy, ať kdekoliv bydlí, chtěli podobně jako bernolákovští neb štúrovští separatisté na Slovensku proti tomuto kanonickému jazyku vytvořiti jakousi mluvu moravskou, která nebyla však jedním skutečným a živým podřečím, nýbrž umělým, ba vyumělkovaným amalgamem různých dialektů na základě pošetilé jazykové estetiky, stavějící domnělý libozvuk nad realitu řeči. Nepohřešuje to rysů tragikomických, že tito jazykoví odštěpenci na Moravě, ať sluli František Trnka a Vincenc Žák neb dočasně František Cyril Kampelík a Alois Vojtěch Šembera, byli rodem Češi, a že se jim dostalo nejříznějšího odbytí pro vždy od rodilého Moravana Františka Palackého. Tento zjev měl se na Moravě opakovati častěji v literatuře i ve vědě, že Čechové na Moravě zdomácnělí vedli si v separatistických snahách hlučněji a radikálněji než vlastní Moravané, kteří většinou věrně stáli při národní jednotě české. Náleží to pouze k běžné psychologii proselytů vůbec či snad jest to zvláštním důkazem neodolatelné přitažlivosti Moravy, které se nedovedou ubrániti právě ti, na něž novota a odlišnost působí neobyčejně mocně? Od porážky Trnkovy a Žákovy stalo se všem spisovatelům na Moravě jasno, že moravská literatura vyššího a nejvyššího slohu jest výhradně možná společným spisovným jazykem. Zato jemnější a pronikavější z nich záhy vycítili, že tato spisovná řeč jest živým organismem, schopným vývoje a že pouze získá, bude-li se výrazově i fraseologicky obohacovati z vydatného zdroje, jakým jest mluva lidová, zachovaná v nářečích; nikdy nemůže jazyku ublížiti takový postup antaiovský. Něco v podstatě jiného jest písemnictví uvědoměle dialektické s úmyslným obmezením krajovým a kmenovým; promluvíme o něm ještě v jiné souvislosti.
Nebylo nejmenším bludem romantismu, že, shledávaje vlastní obsah národnosti v minulosti, pojímal tradici jako protiklad pokroku a žádal ve prospěch národního zdraví, aby se život od této hotové, uzavřené tradice neuchyloval. Tímto nazíráním nabyla romantika, jež v počátcích byla obrodným hnutím, rozvíjejícím a stupňujícím lidskou osobnost, onoho protirevolučního a restauračního rázu, pro nějž se, hlavně v období 1830 — 1848, v západní Evropě proti ní stavěli všickni, jimž šlo o skutečný pokrok národní a lidský. Nikde nenabyl programový a reakční historism podoby tak povážlivé jako právě na Moravě. Jistě neprávem nazval nedostatečně zasvěcený Jan Kollár Moravu „dějoprázdnou“, ale pohlédneme-li do té moravské literatury, která mínila kultem minulosti a tradicionalismem prohloubiti pojem národa, užasneme nad podivnou směsí bezděčné neschopnosti a úmyslné záliby v pohodlných omylech a protivědeckých domněnkách. Marně se na Moravě ohlížíme po cyklické koncepci velké, národně krajinné a dějové epopeje, jakou v Čechách současně a obdobně s Mikulášem Alešem pojal Alois Jirásek. Marně tu hledáme statečnou snahu ověřiti tuto visi národní minulosti podrobným naukovým i uměleckým studiem. Marně se také tážeme po účinku moravského historismu na posílení národní energie. Co vidíme na místě toho? Výmluvný, ale matný kult vysněné dávnověkosti církevně politické, velkomoravské sny, cyrilometodějské nadšení příchuti někdy slavjanofilské, častěji ultramontanní, slovem starožitnictví a legendu místo monumentální historie. Z tohoto církevně vlasteneckého tradicionalismu vyplývalo jednak příkré odmítání všeho moderního pokroku, nerozlučně spojeného s městskou civilisací, jednak obmyslná oslava všeho přízemního, prostoduchého, skrčeného v lidovém životě, co zůstává v přítmí kořenů, nedovedouc se vzepnouti do volného vzduchu. Ale zaznívá snad odsud alespoň prostá a čistá melodie, jež bývá údělem těch, kdož se uhnízdili ve stínu lidové duše? Místo odpovědi stačí vysloviti jméno nejvýznačnější slovesné osobnosti z této skupiny, Františka Sušila, nejméně melodického ze všech našich básníků, přes to, že se zabral teoreticky a s velkou odbornou výzbrojí do otázek prosodických a že důvěrněji než kdokoliv z jeho vrstevníků znal hudební i slohovou povahu písní prostonárodních.
Řádek 46 ⟶ 34:
Naivní naturalismus Kosmákův, sloučený s monumentálním darem výpravným, vychází ze záměrů mravokárně kazatelských a chce zlepšovati skutečnost, kterou pronikavé oko lidového konservativce v kněžské sutaně vidí velice ostře, ale i jednostranně. Praví realisté, jejichž řada se počíná již na rozhraní padesátých a šedesátých let jadrným primitivistou Antošem Dohnalem, nesledují jiných cílů, než životní pravdu vystihovati plně a názorně v její totalitě, občas zkratkou typisující. Chtějíce se jí zmocniti, užívají svých nástrojů nejdokonalejších a těmi jsou jejich smysly: u Viléma Mrštíka, jenž byl skutečným uměleckým temperamentem širokého, byť nesoustavného vzdělání, ale bez náležité kázně, převládá prudké oko malíře-impresionisty, u chudšího, avšak spořejšího Aloise Mrštíka sluch ostře vnímající. Ale skutečnost, pojatá pouze smyslně, jest neúplná; jest třeba, aby se pronikla též její ideová náplň. O to se pokusil silný a programný intelektualista, prosycený střízlivým slováckým rozumářstvím, Jan Herben, jemuž se však nedostávalo v jeho traktátovité kronice dědiny a rodiny na moravském Slovácku náležité intuitivnosti básnické. Starší z těchto povídkářů a romanopisců věřili ještě po bartošovsku v zachovalou kulturu lidovou, mladší však, jako oba povahopisci obvodu brněnského, Josef Večeřa před lety a Viktor Kamil Jeřábek dnes, ukazují k jejímu rozkladu novými prvky civilisačními a na míle se ve svých zachmuřených obrazích nových vesničanů vzdalují od romantické idyly; pro ně život na dědině dávno přestal býti prototypem života národního.
Láskyplná oddanost, s níž mnozí z těchto umělců přilnuli k lidu, jest hodná podivu, a ještě po stoletích bude vděčně vzpomínáno intimity, s jakou s lidem splynuli bratří Mrštíkové a v jiných oborech umělecké tvorby Jožka Uprka neb Leoš Janáček. Některé moravské autory přivedla tato důvěrnost k tomu, aby v pracičkách krajinně i kmenově uzavřených psali nářečím, nemíníce ho přenášeti do vyšších oblastí literárního tvoření. Byl by mrzutým pedantem ten, kdo by si nepřečetl s chutí valašských rozprávek Ozefa Kaldy, šťavnatých šprýmů Otakara Bystřiny neb vtipných písniček Ondřeje Přikryla z Hané. Zdůrazňuji výslovně krajovou intimitu jako podmínku dialektické poesie, která bez ní padá; jeť nářečí v poesii jakýsi rodinný tón, jehož chuti se doberou jenom příslušníci téhož pokrevného celku, a který se nezasvěcencům snadno může zdáti malichernou titěrností a nedůstojným mazlenim. Nedovedu však upříti také, že tohoto dojmu teplé důvěrnosti lze dosáhnouti i pouhými dialektickými náznaky, střídmě rozesetými a dodávajícími spisovné řeči, neobměněné hláskově a tvarově, zvláštní příchuti a vůně. Dosvědčují to v oboru lehké Musy jadrné hanakismy kovářova syna z Náměště F. S. Procházky a v tragické oblasti hranaté lachismy a silesismy Petra Bezruče z pod Lysé hory; i zde platí: cesty mohou býti rozličné! —
Když roku 1885 v třetím ročníku památného almanachu „Zora“ uvažoval jedenatřicetiletý Leandr Čech „o úkolu krásné literatury české na Moravě“, nedostačilo pronikavému názoru tohoto čelného zástupce moravské kritiky ani písemnictví, jež by bylo výrazem minulého vědomí národního, ani literatura, která by z přítomnosti vybírala toliko lidový život v jeho tradiční kultuře, jej studovala a popisovala, spojujíc tvořivost s pozorováním. Leandr Čech žádá mnohem více. Odvraceje se od literární romantiky, jejíž koncepci moravské literatury jsme doposud v různém odstínění poznávali, přihlašuje se již k slovesnému realismu s jeho zřetelem k přítomnosti, k jejím otázkám náboženským, mravním, sociálním a politickým; jest ctí Leandra Čecha, že proti idylickému uskrovňování moravských romantiků prohlašuje maximalistické požadavky evropské. Nezapomeňme, že právě v této době počíná na celou duchovní kulturu českou působiti velký Moravan, jehož jméno nese s pýchou naše universita! Tomáš G. Masaryk, podobně jako o půlstoletí dříve Palacký, sice záhy opouští rodnou půdu moravskou a odcizuje se jejím poměrům, ale vliv jeho na Moravu jest značný, znamenaje tu pokrok zvláště svým podnětným kriticismem, jehož se tolik nedostávalo pokolení bartošovskému. V důsledku těchto zásad, které brzy měly znamenati myšlenkovou revoluci českou, vytkl Leandr Čech již před třicetipěti lety moravské literatuře program, který podnes do slova a do písmene zůstává v nezměněné platnosti: jejím předmětem budiž současný život se svými otázkami a problémy, hlavně politickými a sociálními, zvláště pokud se moravské poměry liší od poměrů v Čechách.
Ačkoliv Leandru Čechovi samému tanul na mysli především velký román sociální a ač nedočkavě volal po českém Gogolu a Turgeněvu, přece jeho zdravý a silný smysl pro skutečnost žádal si po specificky moravském spisovateli, aby si hlavně všímal národních a národnostních poměrů na Moravě, nedostatku uvědomělosti, boje o existenci češství v poněmčilých a odrodilých městech, ovládaných cizím kapitálem — dobrý Evropan, jakým vždy byl žák Tainův, nezapřel v sobě svědomitého národního buditele. A v tom se s ním shodují členové jeho generace i pokolení následujícího. Tento tón slyšíme stejně z literárně výchovných epištol kritika-pedagoga Františka Bílého, v němž Praha nevyhladila ustrašenou dušičku českého brněnského dítěte z podruží, stejně jako z nadšených apostrof valašského žáka ruské poesie Františka Táborského a pak nejsilněji z monumentálních rapsodií Petra Bezruče: syn slezského buditele, obviněného v Čechách z rouhavého obrazoborstvi, dovedl v duchu nového kriticismu prvek národní sloučiti se živlem sociálním a v duchu všeho velkého umění hlas ducha, obrážený vrchy a lesy rodné země, posíliti hlasem krve.
Tento tón doléhá k nám z publicistického odkazu i z románového díla aklimatisovaného Brňana západočeského původu, Josefa Merhauta, u něhož touha po svobodném českém člověku na radostné moravské půdě bije křídly nejen v promyšlených a statečných projevech o Národním divadle brněnském, ale i v naturalistické mystice sociálních románů, navazujících technicky namnoze na Viléma Mrštíka. Josef Merhaut jest zvláště památným dokladem, jak Morava stále dovede vábiti a ochočovati duchy příchozí z Čech, napomáhati jim ve vývoji k jasné opravdovosti, asimilovati je svým potřebám a svému cítění. Psychologa básnické tvorby současné čeká úkol, aby vyložil, zač vděčí Moravě barbarský primitivism Josefa Holého, naturistická sensuálnost Stanislava K. Neumanna neb zemitý improvisátor Jiří Mahen a lyrik těžké krve Rudolf Těsnohlídek. A zůstala snad beze vlivu na svého největšího básnického hostě, na Otokara Březinu? Na moravských svazích rodné pahorkatiny zjemněla a zesládla jeho sensibilita, krajinné dekorace jejích rolí a lesů vytvořily pozadí jeho snům; dojista by on, básník kosmické vděčnosti, sám přiznal Moravě podíl ve svém bohatém vývoji.
| |||