Ottův slovník naučný/Jméno: Porovnání verzí

{{Forma|proza}}

'''Jméno''' (lat. ''nomen'') ve smyslu mluvnickém jest označení jistých částí řeči, jichž povaha jest tak rozličná, že nelze ani pojmu »'''j'''-na« náležitě vymeziti: společné znaky '''j'''-na ve smyslu nejširším bývají spíše tvaroslovné než významové. '''J'''-na dělí se 1. v '''j'''-na [[../Podstatná jména|{{Prostrkaně|podstatná}}]] (''substantivum'': pojmenování tvorů živých, věcí, dějů, stavů, vlastností a j.), 2. [[../Přídavné jméno|{{Prostrkaně|přídavná}}]] (''adjectivum'', v. t., '''j.''' označující vlastnost některého substantiva), 3. [[../Číslovky|{{Prostrkaně|číslovky}}]] (''numerale'', označení rozličných číselných poměrů). Rozličným způsobem v jednotlivých jazycích rozlišují se na '''j'''-ně rozličné vztahy mluvnické: počet a povaha jejich, jakož i způsob rozlišování jsou velmi rozmanity. Jazyky indoevropské rozličnými příponami ozlišují v nejstarší době tři čísla (jednotné, množné, dvojné); tři rody (mužský, ženský, střední) jsou jen z části vyjádřeny i formálně různými znaky; časem některé z těchto rozdílů zanikají (skoro všechny jazyky indoevr. pozbyly čísla dvojného, některé, na př. jaz. románské, litevský, pozbyly středního rodu). Které pády původně jazyky indoevropské měly, nedá se určiti, protože v této příčině příliš se rozcházejí (řečtina má jen nominativ, akkusativ, genitiv, dativ-lokal, vokativ, jaz. árijské mimo 7 pádů našich ještě ablativ). Jiné jazyky rozličným způsobem se liší od indoevropských majíce pádů atd. brzy více brzy méně; rod v plném slova smyslu mají mimo jazyky indoevropské jen jazyky semitské a hámitské (muž. a ženský); za to velmi četné jazyky mohou na '''j'''-ně lišiti i vztahy osobné (na př. »můj otec, tvůj otec« a p.). — '''J'''-na podstatná časem platívají za '''j'''-na v užším slova smyslu. Tak zejména v pojmenováních rozličných druhů jmen podstatných, jako '''j'''-na srostitá a odtažitá (''concreta'', ''abstracta''), '''j'''-na obecná a vlastní (''appellativa'', ''propria'') a p.

{{Konec formy}}