Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny české literatury, starý věk: Porovnání verzí

| DALŠÍ = Dějiny české literatury, střední věk

}}

{{Textinfo

| TITULEK = Dějiny české literatury, starý věk

| AUTOR = [[Autor:Josef Hanuš (1862–1941)|Josef Hanuš]], redakce

| LICENCE = PD old 70

}}

{{Forma|proza}}

Nejdávnější literatura česká jako všecky ostatní literatury počíná prostonárodními bájemi a příbuznými báchorkami a pověstmi, písněmi lyrickými i historickými (epickými), příslovími, bajkami a pod. plody prvotné básnické tvořivosti národa. Existence jejich buďto doložena hodnověrnými svědectvími nejstarších dějepisců českých ({{Prostrkaně|Kosmy, Dalimila}} a j.) i narážkami křesťanských mravokárců a duchovních básníků (skladatele ''Desatera'', {{Prostrkaně|Štítného}} a j.), buď smíme s velikou pravděpodobností o ní souditi jednak z analogie jiných literatur, jednak dle zákonů sociologických, jednak dle známého vývoje jejich v době pozdější, jenž nám také vypravuje o převaze pověsti národní i místní, báchorky a písně lyrické nad druhy ostatními, zvláště mythem a eposem, kteréž u nás jako u Poláků patrně nenalézaly příznivé půdy. Jinak bližších zpráv o nich podati nelze, leč že nelišily se příliš mnoho od prostonárodní poesie české pozdější. Přechod od nich k poesii umělé podmíněn a charakterisován jest písmem a pokřtěním Čechů. Dle nových badání měli Čechové jako Slované vůbec nějaké písmo runové již od dob nejdávnějších, avšak v historii literární má důležité místo teprv slovanská hlaholština i cyrillština a západní latinka. Prvé dvě abecedy přineseny k nám slovanskými věrozvěsty Cyrillem a Methodem (koncem IX. stol.) i jejich učenníky, třetí dostala se k nám, ne-li v době ještě starší (od římských i jiných kupců), zajisté latinskoněmeckými missionáři v době o málo mladší. Z týchže různých pramenů rozlilo se u nás také křesťanství, na jedné straně řeckoslovanské, na druhé latinskoněmecké. Zavedení písma i křesťanství byly pro literaturu českou rozhodujícími fakty. Vymklať se jimi zcela z prvotných kolejí přirozeného vývoje, ztratila svoji původnost a namnoze i slovanský ráz, ale také velmi záhy se rozvinula způsobem znamenitým ve formě západoevropské s křesťanským názorem světovým, jež obé zabarvilo záhy nejen náboženské a cizokrajné, nýbrž i národní plody umělé a často i prostonárodní literatury. Vliv církve řeckoslovanské mocně i blahodárně počav působiti na české písemnictví záhy potuchl pod mohutným proudem západním, jenž brzo i všeliké stopy jeho setřel. Odtud jen skrovné můžeme uvésti svědky jeho liter. působnosti a zároveň výsledky její. Nic jistého není nám povědomo o žaltáři, evangeliích, skutcích a listech apoštolských, jež sv. Cyrill a Method přinesli s sebou ve slovanském překladě, ani o pracích jejich žáků, až na skrovné ''Zlomky hlaholské'' z X. stol. s písněmi obřadními, snad i začátek ''homilie sv. Jana Zlatoústého'', připsaný písmem řeckoslovan. v lat. ruk. IX. stol. a velebnou píseň znamenité ceny ''Hospodine pomiluj ny'', která ve starobylém znění částečně poznamenána v pol. XIII. a úplně na konci XIV. stol. zůstala nám vzácným i milým odkazem až podnes. Rovněž tak málo víme o slovanské literatuře rozkvetlé v sázavském klášteře pod opatem sv. Prokopem i nemnohými jeho nástupci (do konce XI. stol.), jakkoli slovanští schismatikové a nevěřící udržovali se až do XIV. stol., kdy pro ně Karel IV. založil slovanský klášter v Emausích, bohatě nadaný i ve prospěch slovanského písemnictví; z něho zbyla nám jediná důležitá památka, skvostné ''evangelium Remešské'', jehož 29 listů hlaholských psáno ke konci XIV. století v klášteře emausském a 16 listů cyrillských starobylá pověst přičítá sv. Prokopovi, prvnímu opatu kláštera Sázavského. Mnohem trvalejší byl vliv církve latinské, nepřestávaje působiti tu více tu méně od samého počátku až do dob, kdy vůbec ve světové literatuře přestal, tak že v tomto vzhledě jest literatura česká namnoze jen folií literatury středověké křesťanskolatinské. Směr a zdroj proudu západoevropského namnoze posuzován klamně a kladen do Němec; srovnání památek českých s podobnými cizími ukazuje do konce XIV. stol. rozhodně ke vzorům latinským, společnému to zřídlu tehdejších literatur středoevrop. Působení to týkalo se jednak obsahu, jednak formy ovšem na újmu prvotného českého rázu literatury nejen napodobené, nýbrž i původní, národní, veršované i prosaické. Příčiny jsou na snadě. Jako vůbec tak i u nás nemohl a nesměl se duch křesťanství spřáteliti s duchem starého pohanství, nedovedl porozuměti jeho předním projevům, národní literatuře, a tudy nemohl si jí vážiti, ji dále pěstovati (svědectví u kronikářů, kněží a j., na př. Kosmy, Štítného a j.), zvláště když k vlastnímu, samostatnému životu posud neměla dosti sil a také ne tolik moci, aby nepřátely přinutila k vážnosti, jako se stalo na př. v Němcích. Po druhé spisovatelé i písaři byli výhradně osoby duchovní, namnoze latiníci, neb aspoň osoby církví i latinismem vychované a jim oddané, i neměla tudíž právě nejvzdělanější třída smyslu pro jazyk i vzdělanost národní, jež byly jí dlouho barbarskými, sprostými. Po třetí jako ve všem křesťanském světě byla i u nás latina jazykem spisovným, jazykem vědy a školy, církve i úřadů, a zůstala jím na dlouho. Vždyť ještě Štítný ostře se musil hájiti proti výtkám, že Čechům o věcech duchovních píše česky. Odtud nelze se diviti, že na samém úsvitu historické doby literatury české shledáváme spisy buď latinské, buď podlé latiny skládané, kdežto původních celkem nemnoho dochováno. Není to nikterak svědectvím liter, neschopnosti českého národa, nýbrž opakuje se tu pouze process známý z liter. vývoje všech pokřestěných národů, na př. německého, leda že charakterisován v naší literatuře odvěkým bojem Slovanstva proti výbojnému Němectvu.

{{Prostrkaně|Legendy}} jsou charakteristickým projevem středověkého ducha křesťanského; podávajíce jednak hojnou látku náboženské zvědavosti, jednak vyličujíce vzory křesťanských ctností nebo nectností, byly u všech národů oblíbeným čtením, ba pronikly často i do prostonárodní poesie. Do Čech dostaly se asi na samém počátku křesťanství, většinou ve formě latinské, jak posud nám svědčí staré latinské legendy i českých světců, jako sv. {{Prostrkaně|Václava}}, {{Prostrkaně|Bořivoje}}, sv. {{Prostrkaně|Ludmily}}, sv. {{Prostrkaně|Cyrilla a Methoda}}, sv. {{Prostrkaně|Vojtěcha}}, životopis {{Prostrkaně|Hroznaty}} (poč. XIII.{{Prostrkaně|stol.) a j.; jsouce pak důležitým i vábivým prostředkem poučujícím, skládány záhy také česky. Pramenem čes. legend byla namnoze literatura {{Prostrkaně|[[../../Apokryfy|apokryfní]]}} (v. t.), známá také u nás překlady ze XIV. a XV. stol. (''Epištoly sv. Petra o svěcení neděle, Čtenie Nikodemova, Listu k Laodicenským'' a j.) a tak zvaná obecná ''tradice legendová'' obrážející se pro střední Evropu ve slavné latin. sbírce {{Prostrkaně|Jak. de Voragine}} ''{{Cizojazyčně|la|Legenda aurea}}'' a nikoliv literatura německá. Některé české legendy, jako ''Pašije sv. Václava'', dosvědčeny již ve XII. stol., avšak přímé památky legendové zachovány teprve od XIII. stol. na mnoze ve zlomcích, na zač. XIV. stol. známa byla již celá sbírka jich, i ukazují zvláště z počátku velmi slušnou cenu básnickou, která vrcholu dosahá v legendě o sv. Kateřině a později klesá. Forma bývá v době starší rýmována a veršována (verš 8slabičný, v rýmech sdružených), později rozpouštěna v prosu. Sem patří: ''Leg. o panně Marii'' ve 2 zlomcích rukop. asi z r. 1300; ''Leg. o apoštolích'', zlomek Dobrovského a Šafaříkův ze stol. XIII., ač není-li to spíše zlomek nějaké středověké kroniky světa; ''Zlomky epické'' čili ''legendy o Pilátovi, Jidáši a sv. Duchu'', cenný zbytek legendového kodexu z počátku XIV. stol.; ''Leg. o sv. Alexiovi'' ve zlomku ruk. z poč. XIV. stol., jež přešla také do polštiny; ''Leg. o umučení Páně'' z poč. XIV. stol. (ve zlomku Dobrovského a v citáte Štítného v Řečích nedělních a svátečních z r. 1392); ''Leg. o sv. Kateřině'' (''Štokholmská'') v ruk. z konce XIV. neb zač. XV. stol., jenž za války třicetileté dostal se do Švéd, r. 1850 objeven Pečírkou a nyní v Brně uložen. Složena od pol. XIII. do poč. XIV. stol. nejspíše Moravanem, jak svědčí dialektický jazyk; mladší jest legenda o téže světici, nalezená Paterou r. 1887 spolu s leg. o ''sv. Marketě'' a ''sv. Jiří''; ''Leg. o sv. Dorotě'' ve lvovském ruk. XIV. stol. a pražském (spíše píseň), jež pronikla do prostonárod. poesie moravské, epické i dramatické; ''Leg. o 10.000 rytířích'' v ruk. z konce XIV. stol. a jiných mladších; ''Leg. o Ježíšově mládí'' v ruk. XIV. stol.; ''Leg. o nanebevzetí p. Marie'' v ruk. Svatovítském ze XIV. a musejním z XV. stol.; ''Leg. o sv. Anselmovi'', vlastně rozmluva p. Marie s Anselmem, biskupem kanterburským XII. stol., ve 2. pol. XIV. stol., s veršem i rýmem nesprávným, dikcí nízkou; ''Leg. o sv. Prokopu'' zachovaná v ruk. Hradeckém z pol. XIV. stol., ač složena dříve dle legendové tradice latinské a nejspíše kroniky i pověsti kláštera Sázavského od neznámého mnicha, ctitele sv. Prokopa a nepřítele Němců i Uhrů a j. ''Leg. o sv. Jiří'' ve 2. zlomkov. ruk. XIV. stol., z velké části prosaická, svědčí o starší skladbě rýmované a veršované. Prosa této legendy jest již přechodem k t. zv. {{Prostrkaně|románům duchovním}}, jakýmiž jsou ''Život Adamův'' z první pol. XIV. stol. (3 ruk. z doby pozdější); ''Asseneth'' ze XIV. stol., rovněž ''Život Josefa Egyptského'' slož. ve XIV. stol. (ruk. z XV. stol.); ''Barlaam'' (''a Josafat''), již Štítnému známý, v ruk. XV. stol., složený stručněji podlé latin. předlohy již ve XIV. stol.; ''Belial a Solfernus'' z konce XIV. neb zač. XV. stol., obraz staročesk. processu ve formě románové; ''Jiříkovo vidění'' snad na konci XIV. stol. (ruk. XV. stol.), podlé latiny složené a také v prostonárodní poesii se obrážející.

 

 

Rovněž i ''Životy sv. otců'', obsahem i oblibou předešlým podobné, a popisy života klášterního a poustevnického se zamlouvající, přeloženy záhy; zachováni ''Životové a řeči otcův egyptských'' v ruk. klementinském z pol. XIV. st., kdežto ''Životy sv. Otců'' náležejí již XV. stol.

Nejoblíbenějšími prameny poučení ze spisů jiných byly přirozeně poučné spisy sv. Otců, jako sv. Jeronyma, Augustina, Richarda Sto. Victore, Bonaventury, Alberta Velikého (Ráj duše v ruk. ze sklonku XIV. stol.) a j. Památky jich vesměs ze stol. XIV. vedou nás zároveň k původnímu spisování českému, v jehož popředí skvějí se slavná jména v literatuře i dějinách českých, Tomáše ze Štítného a M. Jana Husi, o nichž později.

 

 

„Veškeré duchovní dramatické básnictví staročeské založeno jednak na obřadech církevních, jednak na středověké poesii latinské (nikoli německé!), s německými texty pak má jen potud výjevy světské společny, pokud život našich předků, trvaje v témž ovzduší osvěty západní, i světlých i stinných stránek jejích býval účasten přehojně.“ (J. Truhlář.)

Jinou stránkou latinskoněmeckého působení v Čechách jest objevení se středověkého romantismu v českém životě a literatuře. Jeví-li se v básnictví i prose duchovní výhradně vliv latinský, zbožně tendenční a tím nepříliš nebezpečný duchu národnímu, ocítila se povaha česká přijavši ochotně romantismus, tváří v tvář nepříteli horšímu, živé řeči a výbojné povaze Germánstva, kteréž od dob nepamětných tíhlo za Šumavu i Rudohoří a do XIII. stol. nabylo v Čechách takové síly, že budilo vážné i oprávněné obavy vlastenců českých, na př. Kosmy a zvláště Dalimila, skladatele české Alexandreidy a p. Jako obyčejně rozšířil se vliv německý předem na knížecí dvůr a šlechtu, a to velmi záhy, jak dokládá staré svědectví, že již při uvedení Dětmara na biskupství pouze lid zpíval česky, kdežto šlechta a kníže pěli německy. Odtud vnikal živel něm. ponenáhlu i do vrstev nižších, jmenovitě měst, původu většinou německého, kdež prý již za Petra Zbraslavského více německy než česky se mluvilo.

 

 

Přirozený tento antagonismus nejrázněji ozývá se v proslulých básních {{Prostrkaně|Rukopisu Zelenohorského a Kralodvorského}}, vynikajících tak vysokou cenou poetickou i kulturní, že netoliko v produkci staročeské, nýbrž i vůbec slovanské nemají sobě rovných. Tato neobyčejná přednost jejich ode dávna budí snahu po zevrubném výkladu všech podrobností, týkajících se jak vzniku, tak obsahu a formy; vědecký spor odtud vzniklý dosud není rozřešen a může býti objektivně oceněn toliko podrobnějším rozborem ve článku samostatném, kamž odkazujeme. (Viz {{Prostrkaně|[[../../Kralodvorský rukopis|Kralodvorský]]}} a {{Prostrkaně|[[../../Zelenohorský rukopis/]]}}.) ''Red.''

Vláda Karla IV. (1346—1378), nazvaného současníkem Vojt. Ranconis {{Prostrkaně|Otcem vlasti}}, zapsána jest zlatým písmem nejen v politických, ale zvláště kulturních a literárních dějinách země České. Zaved v Čechách řád i pokoj, upevniv smírnými smlouvami a dary přátelské styky se státy sousedními a podporuje obchod i průmysl, uvedl Karel do zubožené země blahobyt a klid zbraní, nutný pro vývoj vzdělanosti; podnikaje pak nádherné stavby, povolávaje na dvůr svůj vynikající umělce, učence, cestovatele, básníky, jež vysoce ctil, i sám spisuje a všude povzbuzuje přímo působil na rozvoj umění, věd i literatury a to především v jazyce českém, v čemž tolik se lišil od předchůdců svých. Než nejskvělejším projevem jeho geniálního, prozíravého ducha, jeho národní hrdosti a lásky k vědám bylo založení {{Prostrkaně|pražské university}} (1348), první ve Střední Evropě, čin to, jímž Praha a Čechy rázem se staly středem všeho náboženského a kulturního snažení Střední Evropy. Zcela v duchu XIV. stol. a podlé vzorů university paříž. byly vysoké školy pražské ústavem náboženským, v síních jejich ozývala se jen latina, učené hádky scholastické a nic českého, národního. Avšak i přes to působení university na českou literaturu a vzdělanost bylo ohromné. S jejími mistry a žáky zavanuly i k nám mocné proudy myšlének nových, směru namnoze proticírkevního nebo aspoň svobodomyslného, proudy, jež během 50 let vznítily velkolepé hnutí, kteréž kotvíc původně jediné v náboženství záhy zachvátilo i národnost, literaturu, jazyk, slovem všecko myšlení, snažení i cítění českého národa v t. zv. {{Prostrkaně|husitismu}}.

 

 

Je-li již po této stránce liter. cena spisů Štítného značná, zvětšuje se ještě více jejich významností kulturní pro '''Č.''' stol. XIV. a zvláště vnější formou. Sloh v nejširším slova toho smyslu jest vysoce poetický, působivý, dikce podlé potřeby až vznešená a jazyk vzorný podnes. Štítný obraceje se k lidu, psal proň česky, avšak musil i hájiti této neslýchané novoty příkladem sv. Pavla. Slova jeho v té příčině pronesená patrně svědčí o jeho hrdosti národní: „Budu psáti česky, protože jsem Čech a Pánbůh Čecha miluje jako latiníka.“ Dojem i působení spisů Štítného byly velkolepé. I kdyby žádných o tom svědectví nebylo, musili bychom se tak domnívati podlé ducha času toho, a výmluvně o tom svědčí také hojné opisy jeho děl.

Pokud známo, zachovány spisy Štítného v 7 sbornících psaných od r. 1376 až do r. 1492{{Redakční poznámka|Rok ''1492'' je s velkou pravděpodobností tisková chyba.}} a obsahujících jednak obsáhlejší práce: ''Řeči besední'', ''Řeči nedělní a sváteční'' a ''Zjevení sv. Brigity'' (z latiny), jednak dílka drobnější, jako ''0 sedmi stupních'', ''O víře, naději a lásce'', ''Výklad na páteř a Zdrávas'', ''O trojím stavu manželském, vdovském a panenském'', ''O hospodáři, hospodyni a čeledi'', ''O devíti stavích lidských'' a j. a kromě toho množství menších traktátů česky vzdělaných ze {{Prostrkaně|sv. Bonaventury, Richarda a Scto Victore, sv. Augustina, Hugona a Scto Victore}} a j.

 

{{Konec formy}}

{{Redakční poznámky}}