Havran (překlad Vrchlický 1881): Porovnání verzí

fix;
m (datum vydání; kosmetické úpravy)
(fix;)
 
{{Textinfo
| TITULEK = Havran
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Edgar Allan Poe|Edgar Allan Poe]]
| POPISEK =
| PŘELOŽIL = [[Autor:Jaroslav Vrchlický|Jaroslav Vrchlický]]
| ORIGINAL = The Raven
| strany = 566
| periodikum = Lumír
| ISBN =
| LICENCE = PD old 70
| LICENCE-PŘEKLAD = PD old 70
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
| ZDROJ = POE, Edgar Allan: ''Havran. Šestnáct českých překladů.'' Praha: Odeon 1990. s. 172–175.
| strany = 172–175
| JINÉ =
| WIKIPEDIA = Havran (Edgar Allan Poe)
| WIKIPEDIA-DALŠÍ =
}}
<poem>
ozval se jak zaklepání na mé dvéře a zas nic.
„Chodec to snad,“ pravím k sobě, klepá to a více nic,
pouze to, a pranic víc.“
 
Jasně pamět má mi praví, prosinec byl chmurný, tmavý,
pro tu, které více není; duše moje zoufajíc
po té, již zvou Leonora v nebi, prahla zoufajíc, —
zde ji nezná nikdo víc.
 
Hedvábná se hnula clona, cos v ní šustí, cos v ní stoná,
„Chodec to, ždá nocleh sobě, bloudě kol mých okenic,
nějaký to chodec pozdní bloudí u mých okenic —
to je to a pranic víc.“
 
Duše má nabyla síly, neváhal jsem ani chvíli:
vaše lehké zaklepání na mé dvéře a pak nic,
myslil jsem, že nic to není.“ — Otevru, — aj, ticho, — nic;
venku tma a pranic víc.
 
Dlouho do tmy patřím snivý, stojím, duše má se diví,
Leonoro? vysloveno šeptem znělo a víc nic;
já ho šeptal. — „Leonoro!“ nazpět znělo zmírajíc.
Pouze to a pranic víc.
 
Nazpět v komnatu se vracím, žhavou duší v sny se ztrácím.
podívám se, jaký divný zjev to u mých okenic.
Tiše, srdce! podívám se na zjev u svých okenic!
Je to vítr a nic víc!“
 
Otevru své okno, rázem vířivým tu letem na zem
na dvéře — jak pán neb paní, tak měl při tom vážnou líc —
nad Pallady used sochu, a měl stále vážnou líc,
sedl, mlčel a nic víc.
 
Černý pták ten ve svém zjevu vážný tak a v přísném hněvu
stará šelmo, z pekel brány bouří štvaná prchajíc.
Kterak sluješ, břehem pekla v jizbu moji prchajíc?
Na to havran: „Nikdy víc!“
 
S žasem zřím na toho ptáka, co to nemotora kdáká;
ptáka že je možno zříti, jenž by sletěl s okenic,
ptáka nebo zvíře, které na sochu si sedajíc
zvalo by se: ‚Nikdy víc‘!
 
Pták na tiché soše seděl, pouze jedno slovo věděl,
až já zavzdych: „Vše tak mine, druhů měl jsem na tisíc,
také ten tam opustí mne nadějí jak na tisíc!“
Havran pravil: „Nikdy víc!“
 
Moudrou řečí tou když zrušil kolem ticho, já jsem tušil:
takže duše jeho štvána v refrén jeden zoufajíc
pohřbila svou naděj všecku v smutný refrén zoufajíc,
v refrén: Nikdy, nikdy víc!
 
Posud havran ve svém zpěvu žal můj měnil do úsměvu,
v myšlénkách mi sjede z retů: „Šelma ta, zlo zvěstujíc,
co chce příšerná a šerá šelma ta zlo zvěstujíc,
krákající: Nikdy víc?“
 
V domněnky jsem upad zcela, duše má se zamlčela,
v měkký samet mého křesla, lampy zář kam šlehajíc
fialový samet křesla osvítila, šlehajíc,
kam nesedne ona víc!
 
Ve vzduchu se vůně chvěla, jak by z kaditelnic spěla
by tvá duše v moři vzdechů nehynula zoufajíc,
Leonoru zapomněla v moři vzdechů zoufajíc!“ —
Na to havran: „Nikdy vic!“
 
„Proroku!“ dím, „čárných zraků, věštče, ďáble nebo ptáku,
na tu zem, kde hrůza vládne, rci mi pravdu a víc nic,
jest v Gilead balzám těchy, jen to rci mi, a víc nic!“
Na to havran: „Nikdy víc!“
 
„Proroku,“ dím, „čárných zraků, věštče, ďáble nebo ptáku,
Leonoru, kterou v zpěvu andělů zve na tisíc,
zářící tu krásnou děvu, zdali uzřím lící v líc?“
Na to havran: „Nikdy víc!“
 
„Však teď vari s mého prahu, ptáku, ďáble, starý vrahu,
v samotě mé beze vnady nech mne, nechci vědět nic.
Přestaň rvát mi srdce, šelmo, kliď se z dveří prchajíc!“
Na to havran: „Nikdy víc!“
 
Ale havran neslet, sedí, stále sedí, na mne hledí,
lampy zář jej obestírá jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se — nikdy víc!
</poem>
{{Interwiki-info|fr1|(Baudelaire)}}