Božena Němcová (Vávra)/XIV. Návrat do Prahy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 49:
Také na vánoční svátky, kterými povídka naše se počíná, přivezl si Hanuš z Prahy nového, mladého drotara Jana, jejž si oblíbil pro neobyčejnou poctivost jeho. „''Jano'' byl jun sličný, a zádumčivý výraz tváře, vlastní lidu slovenskému, činil ho tím zajímavějším; mysl jeho nábožná byla schopna pojmouti vše, co dobré a krásné. Srdce měl dobré, nezkažené. Skromný, až stydlivý, nebyl přece hloupě upejpavý; uctivý, zdvořilý, ne však podlízavý; smělý, zvědavý, ne však drzý, dotěrný; upřímný, ale ne snadno sdílný, útrpný pro bolesti jiných, na svoje nedbající, někdy veselý, někdy snivý, nikdy však rozpustilý — to byla povaha Janova.“<ref>Sebrané spisy, díl III., str. 72.</ref>
Ač měl Hanuš v Praze nádherný palác, přece nejraději dlíval na starobylém zámku v „pohorské vesnici“, kde věnoval síly a zkušenosti neobyčejně nadaného svého ducha ''vychování a vzděláváni lidu''. Vše, čeho na zámku potřeboval, i nábytek nejskvostnější, dával pracovati řemeslníkům domácím. „Pravda,<ref>Slova Hanušova, str. 18.</ref> že nemají venkovští dělníci toho vybroušeného vkusu, té umělosti, již mohou míti ti, kteří mají příležitost dívati se na krásné, umělecké práce a výkresy, kteří se vyučili ve školách názornému umění; ale zajisté najdeš u nich krasocit, ostrovtip, pilnost, jako všade jinde; jen jim podejme možnost zdokonaliti se. Jsou tu umělecky vzdělaní řemeslníci, ale stěžují si, že nemohou umění svého upotřebit, poněvadž jim takových prací nikdo nezaplatí. Zpomeň si, matko, jak ohromné sumy nebožtík otec vydal za nábytek a jiné věci pro dům, jež z ciziny přivážet si dával. Ty ses tomu sama protivovala; a konečně nebývali jste tím ani spokojeni. — Jaký blahobyt mohl by se rozšířiti takovými výdělky mezi domácím řemeslnictvem, jakého zdokonalování mohlo by se jim poskytnouti, a oč peněz méně bychom my vydali!“
Hrabě všude do dílen řemeslníků sám přihlížel, dával mistrům nejen výkresy, ale vše i vykládal, jak co býti má a jak si to přeje, nešetřil peněz ani času, až se práce odvedla, kterak ji míti chtěl. Největší však radost mu způsobovalo, když cizí hosté se ptávali, odkud si dal přivézti čistě i důkladně pracovaný nábytek, odkud umělecky vyřezávané rámce u obrazů a zrcadel, krásné lustry, odkud byli malíři, odkud řemeslník, jenž překrásně skládal mosaikové podlahy, odkud čalouníci, zámečníci; každý na Paříž, Mnichov, Vídeň hádal a uvěřiti nechtěl, když hrabě tvrdil, že to vše jsou výrobky domácích řemeslníků a umělců; jakmile však se přesvědčili, že tomu tak, již našli chyby tu i tam a zůstali na svém, že cizinské práce přece jen dělají jinší oko, a námitky hraběte proti takovému mínění měli za pouhé podivínství.
| |||