Božena Němcová (Vávra)/XII. Třetí pobyt v Praze: Porovnání verzí

Jako r. 1623 veliký Jan Amos Komenský, kdy počala řada jeho útrap, svízelů a pronásledování, hledal útěchy a posily duševní, spisuje pod vrchem Klopoty u Brandýsa nad Orlicí nejkrásnější své dílo ''Labyrint světa a ráj srdce'', tak i Božena Němcová, když r. 1853 rány osudu se všech stran na ni nemilosrdně dopadaly, chopila se péra a jala se psáti věčně krásnou svou ''[[Babička|Babičku]]'', jak sama praví, „''pro úlevu vlastní zkormouceně duše své''.“ A jako Labyrint světa skutečně po celou dobu krutého pronásledování předků našich byl jim téměř jedinou útěchou a posilou, tak i Babička Boženy Němcové nám i potomkům našim dlouho bude četbou osvěžující, povznášející, nás sílící v bojích a protivenstvích. —

 

 

Každá povídka, novella, román nebo drama děje jednolitého dle požadavků aesthetických, dávno a dávno ustálených, skládá se: 1. ''z úvodu'', v kterém čtenář v hlavních obrysech seznámí se s osobou hlavní, jakož i s jinými pro rozvoj děje charakteristickými; 2. ''z postupu děje'', jenž zvláště v románech a dramatech splývá se ''zauzlením děje''; 3. ''z vrcholu děje''; 4. ''z rozuzlování čili rozplétáni děje'' a konečně 5. ''ze závěru''. Tohoto rozčlenění v Babičce není. Babička, jak sama Němcová napsala, není povídkou jednolitou, nýbrž podává nám obrazy venkovského života, jichž středem ovšem jest ona sama. Jako v kaleidoskopu předvádí nám řadu velmi pestrou obrázků různých, jeden krásnější druhého ze života venkovského. Vidíme svatbu lidu našeho z druhé čtvrti tohoto století se všemi krásnými zvyky a obyčeji, veškeré slavnosti lidu, jako Boží tělo, obžinky, slavnosti důležitějších svátků, starobylé zvyky a obyčeje, vidíme život venkovský z jara, v létě, na podzim i v zimě, a všude jest babička vůdcem, strážcem a duší všeho života.