Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XI: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m Zdroj online
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m
Řádek 120:
 
Skromným doplňkem této stati profesora Bílého budiž zmínka o Benešově spisovatelské činnosti pro mládež. Jest opravdovou zásluhou paedagoga Josefa Sokola, že počínaje redigovati nově založený časopis pro mládež „Jarý věk,“ vyzval Beneše, aby vydal se na pole mládežné literatury, hned od dob Pravdových a Ehrenbergerových u nás velice zanedbané; v repertoiru svého časopisu chtěl míti zastoupenu povídku historickou. Beneš vyhověl a napsal potom skutečně pro „Jarý věk“ tyto povídky: „Zlatá kvočna Levohradecká“, cyklus menších obrázků „Povídky starého zbrojnoše“, „Pergamenový proužek“ a „Vymodlenec.“ <ref>Vyšly souborně nákladem knihtiskárny F. Šimáčka pod názvem »Obrázky z našich dějin«.</ref> Beneš záhy zalíbil si tvoření
pro maličké a měl v úmyslu během času takto probrati a české mládeži v obrazech předvésti celé české dějiny.<ref>Píše o tom v květnu 1883. příteli: »Nyní také píšu do »Jarého věku« »Povídky starého zbrojnoše«. Chci tak probrati celý český dějepis; ovšem že budu k tomu potřebovati dlouhého času ...»</ref> Také k pohádce, kterou pěstoval v nejprvnějších začátcích svého literárního působení, mínil se vrátiti; pan Neubert ve Slaném nám oznámil, že Beneš v posledních dobách svého života zamýšlel pro jeho náklad psáti pohádky, jež by byly vycházely ve skvostné úpravě a s malovanými obrázky.
 
Neúprosná smrť zmařila i jiná jeho literární předsevzetí <ref>15. února 1883. píše svému příteli: »Co říkáš »Zábořskému vladykovi?« (vyšel před tím v »Hl. tiskového spolku«). Zamýšlím psáti z doby Karlovy celý cyklus — co číslo 2. »Písanská řež« a 3. »Arnošt z Pardubic«.</ref>; nejdůležitější z nich zajisté byl úmysl zkusiti síly ve tvorbě dramatické. Zdálo se nejdříve, jako by byl v oboru tomto Beneš síly své již zkusil, neboť Gustav Eim, tlumočník a strážce posledních Benešových dob v Marianských lázních v nekrologu jeho v č. 171. V „Nár. Listech“ 1884. učinil tuto poznámku: „V literární pozůstalosti zesnulého nalézají se dvě neb tři historická dramata, kteráž bohdá dostanou se do rukou obecenstva.“ Toto mínění G. Eima přešlo i do životopisu Benešova v „Matici lidu“, kdež na poslední straně spisu tohoto takto jest poznamenáno: „G. Eimovi krátce před smrtí svěřil Třebízský, že má v rukopise tři dramata z doby Přemysla Otakara, z válek husitských a Jiřího z Poděbrad <ref>Toto bližší označení látky dramat není obsaženo ve zprávách Eimových o Benešovi uveřejněných v »Národních Listech« r. i884. Nacházíme tam o dramatech Benešových pouze zmínku, kterou nahoře doslovně jsme citovali. G. Eim jinam a jindy než do »Nár. Listů* r. 1884. o Benešovi nepsal a prohlásil nám, že v této otázce ručí vůbec pouze za to, co jest v jeho zprávách 'v »Nár. Listech« r. 1884. výslovné obsaženo.</ref>; ta však po smrti jeho nalezena nebyla.“
Řádek 129:
pan Jindřich Rais, spolupůvodce životopisu Benešovu K. V. Raisem v „Matici lidu“ vydaného: „Za pobytu svého v Klecanech, kdy býval jsem denním hostem Benešovým, čítal jsem obyčejně, co v týž den napsal. Někdy čítal jsem mu hlasitě. Kdysi, když přečetl jsem mu část povídky „Pro bílou labuť Švamberskou“, hovořili jsme o tom, jak dramaticky vylíčeny jsou některé výjevy. Podotkl jsem, že je škoda, že nepokusí se napsati drama z našich dějin. Beneš odvětil, že pokusil se již o to, práce té že však nikdo čísti nebude. Nemohu doslovně rozhovor o věci té tak opakovati, ale mám pevně za to, že měl Beneš práci jedinou a to neúplnou. —"
 
Za nejzávažnější pokládáme svědectví P. Kačera, Benešova přítele nejdůvěrnějšího. „Pokud já vím,“ píše P. Kačer, „dramat hotových, vypracovaných v rukopise Beneš jistě nezanechal. Pravda jest: kdykoli se Beneš zdržel v Praze přes noc (a tu jsme bývali vždycky spolu), zašel i do divadla, sám ale nešel nikdy. Při té příležitosti často pověděl: „Já bych to jinak postavil.“ — „Zkus to tedy. Ty to dovedeš,“ nejednou jsem mu odpověděl — a on: „to není jen hlavní děj — to musí býti i děj vedlejší...vedlejší… a co by se tomu řeklo, když by to bylo od kněze!“ a podobně ... a nepsal pro divadlo. —
 
Jednou, nevím určitě rok, mi zvěstoval: „Mám psát
pro divadlo — jsem vyzván — co tomu říkáš?“ Já řku: „Vácslave, bylo by to něco, aby tak obecenstvo volalo: Beneš! Třebízský!“ ... Beneš mne huboval — ale konečně oznamoval: „Kamaráde, to bych ti vzal loži!“ Od té doby, kdykoli jsme se sešli, tázával jsem se Beneše: „Píšeš? — Už máš něco?“ A Vácslav se vždy na mne zadíval tím upřímným pohledem svým a nejednou si povzdychl a řekl: „Kamaráde, nemám času. Ale počkej jen, a uvidíš, že se ti to bude líbiti!“
 
Na to, ačkoli vždycky tázával jsem se: „Už máš? -—“
Řádek 140:
 
Beneš sice často sliboval, že napíše drama; — ano
mnohému, komu na tom záleželo, aby skutečně něco napsal, pověděl: ... „Mám“ — „píšu“ — ale tak činil jenom proto, aby měl pokoj, aby mnozí na něho stále nedoléhali. — Kdyby nám byl Bůh Beneše ještě zachoval, byl by jistě drama napsal, a sice — jak mi mnohokráte vypravoval — zcela na základě svého: „Povídky Karlštejnského havrana“ — a to mělo míti název: „Karlštejnský purkrabí“. — Děj měl v duši úplně hotový, a těšil se, jak vylíčí tu německou proradnost — a i to pověděl, že purkrabího musí sehráti Kolár. — Když Beneš zemřel, mínil jsem sám, že musilo něco hotového — aspoň částečně — po něm zůstati. Však hotového mně nikdy ničeho neukázal —
a já jsem přesvědčen, že by mně toho nebyl
zatajil — protož: napsal-li G. Eim po smrti Benešově
v „Nár. Listech“ cosi určitého o dramatu, bylo to pouze p. Eima osobní mínění, které ovšem mohlo utvrzeno býti z doslechu i vlastním výrokem Benešovým (pro pokoj!) — než jistoty zde jistojistě nebylo, za to ručím.
 
Ostatně Beneš neměl ani tolik času, by byl mohl pro divadlo néco napsati v době poslední. Veškeré české časopisy a podniky literární žádaly si míti jeho práce — a tu Beneš — z nouze — klamal mnohé ujištěním, že už pro ně píše atd...atd…. a kolikráte se stalo, že na různých místech měli a tiskli počátek některé povídky, aniž by byli měli celek. Tak bylo hlavně, když se počaly tisknouti povídky: „Bludné duše“, „Dagmar“, „V podvečer pětilisté růže“, „Pro bílou labuť Švamberskou“.
 
Račte se sám přesvědčili na místech jednotlivých, co