Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/125: Porovnání verzí

Jeho způsob svědčil o dobrém, shovívavém srdci, a někdy se mi zdálo, že skutečně mu oči vlhnou. 'Cítil jsem dobře, kterak jeho duší zachvívaji jemné, něžnější struny, což vyjadřoval zcela prostým, nehledaným způsobem, patrně bez úmyslu, nevěda sám, jak odhaluje ušlechtilé nitro své.

Hned na počátku naší známosti, chtěje ho osloviti, uvázl jsem při slově »panea - nevěda, jak se jmenuje.

»Dost podivné jméno, dost. Koňurů je málo - jeden je také V Americe, jak jsem tuhle četl v nějakém seznamu, ale to není z přizně. Náš rod je od Budějovic …«

Zajímavou osobou byl pan Koňura. Ač nikdy přímo neřekl, čim je, myslil jsem, že se neklamu, považuji-li ho za pensistu. Nasvědčovalo tomu, že měl tolik Času, a z několika jeho zmínek a narážek jsem usoudil, že býval nějakým malým úřadníkem u soudu, snad kancelistou nebo čím podobným. Nevěděl jsem a nevim podnes, jaké jsou tam stupně a hodnosti od nejnižšiho k nejvyššímu.

Pan Koňura byl vysoké, suché postavy, avšak plného obličeje, v němž nebylo dosud ni jedné vrásky. Považoval jsem ho asi za šedesátníka, ale mohl býti starší. Měl modré, klidné, upřímné oči, v nichž seděla celá jeho duše. Pod masitým nosem

byl řídký, šedý knír, pod ním plné, Červené rty, kolem nichž kroužil stále dobromyslný úsměv. Kulatá. brada jeho a mírně zaCervenalé tváře byly vždycky pečlivě oholeny. V levém uchu měl pan Koňura zlatou čočku, jako mnozí staří lidé. Oděv