Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/116: Porovnání verzí

»Pane ředitel, nedělejte mne nešťastnýml Vzal jsem si ty kousky domů, žena. posýlá několik klobouků ven a nemá to čim zapečetit. Já nekradu jako zloděj, to je pro moji potřebu …«

' Ledvinka oddychoval, jakoby mu někdo klečel na prsou. Vzpomněl na ženu, na tři děti, na svých třicet pět 'zlatých měsíčně, na blížící se kvartál, na policii, na soud, a oholená brada jeho hrkala jako v zimnici. Bylo ukrutné podíváni na tohoto pětačtyřicetiletého muže, jehož tváře teď popela; věly, jehož oko zalévalo se slzami, cele' tělo prudce se třáslo, až všechen ošumělý oděv na něm se chvěl - a to vše pro několik kousků vosku, zlomků, majících ceny asi pěti nováků. Než to vše Krampula neviděl, ničeho si nevšímal. Přikročil znova k Ledvinkovi a rozepjav mu násilné kabát počal prohledávati ostatni kapsy oděvu'skladníkova. Nenalezl nic více. Jen v jedné kapse měl Ledvinka čtyřkrejcarák. › x

nTak já jim povím,« počal plešatec, »aby neřekli, že chci někoho zkazit. Zejtra půjdou nahoru ke starému a dají mu sám výpověď - já budu mlčet. To by nám scházelo, abychom tu měli zloděje. Já pozoruju dávno, že se zde krade, ale nevěděl jsem, že jsou oni t0.«

Ledvinka upustil klobouk 'a zaštkal srdceIÓmně':

»Pane ředitel - pro Krista pána - vždyť já to dnes vzal poprvé - jsou to zlomky - to není krádež - já. nevzal nikdy nic …«

V tom okamžiku ozvaly se ,šouravé kroky a z temnoty zadní části skladu vynořovala se postava - Alojsova. Oba mužové pohlědli na něj překvapení - domnívali se, že není tu více nikoho.