Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 2 - 1845.djvu/77

jíst ani pít, a dám wás zawřit do wašich pokojů, kde musíte zůstat, až se rodiče wráti.“

„I počkej ty ukrutníku!“ zkřikly děwčata, „wšak my tě potrestáme.“

Nalámaly wětwí, natrhaly kwětin a na bratra je házely; ten utíkal a opět je honil, a tak se škádlili, některou chwíli i oprawdu hněwali až do wečera.

„Co se člowěk s těmi děwčaty nazlobí!“ řekl mladý místokrál, když si na lože lehal. Tu se otewře tiše okénko a kdosi zašeptá: ‚Abysi se nemusel zítra s třemi zlobit, dej jednu mně.‘

„I to se může snadno stát; kdož pak jsi?“ ptá se princ, který myslel, že s ním někdo žerty prowádí.

‚Já jsem král slunce, a chci si twou sestru za králownu wzít.‘

„Tedy počkej chwilku, já ti ji přinesu. Bude to pro ni welká čest, když se tak mocnou králownou stane.“ I běžel do ložnice, kde nejstarší princezna spala, wzal ji do náručí, odnesl do swého pokoje, a oknem wen ji položil. Princezna ale nepadla na zem. Slunečník, její ženich, wzal ji na swé planoucí ramena a po zlatém mostě do slunečního palácu odnesl.