Ottův slovník naučný/Grafologie: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
n., chybí obrázky (autogramy) č. 1587–1591
 
m opr.
 
Řádek 14:
{{Upravit|doplnit obrázky (autogramy) č. 1587–1591 ze str. 399}}
{{Forma|proza}}
''' Grafologie''' (z řec.) jest věda zabývající se určováním duševních vlastností lidí z rysů jejich písma. Prvé stopy '''g.''' možno shledávati u Suétonia, jenž popsal neobyčejně zevrubné písmo císaře Augusta. {{Prostrkaně|Camillo Balda}} v Bologni vydal r. 1622 dílo „O umění, kterým lze podle písma určovati povahu a mravy“, z něhož však zachovaly se jen nesouvislé zlomky v knihovně lékařské školy montpellierské. Po něm obírali se '''g'''-ií téměř jen kněží, mezi nimi hlavně jesuité {{Prostrkaně|Martin}}, {{Prostrkaně|abbé Flandrin}} a {{Prostrkaně|Michon}}, pak amienský biskup {{Prostrkaně|Boudinet}} a cambraiský arcibiskup {{Prostrkaně|Régnier}}. Zejména {{Prostrkaně|Michonovou}} snahou stala se '''g.''' velmi populární; pohříchu neproniká u něho soustava grafologická dostatečně ze směsi jeho čilých, překypujících myšlének. {{Prostrkaně|Göthe}} shromažďoval pilně různé rukopisy za účelem poznání jejich původců. Na podnět jeho oddal se '''g'''-ii {{Prostrkaně|Lavater}}, nedospěl však k vážnějším výsledkům. Methoda abbé Michona byla ryze empirická a celé jeho vystupování spíše diskreditovalo '''g'''-ii. Teprve nedávno někteří trpěliví systematikové uvedli řád do spletených pozorování prvních grafologů i tak především {{Prostrkaně|Crépieux-Jamin}}, zubní lékař v Rouenu (''{{Cizojazyčně|fr|Le traité pratique de graphologie}}'' a ''{{Cizojazyčně|fr|Ecriture et caractère}}'', nové vyd. 1895), duch střízlivý, na ten čas i nejlepší grafolog. {{Prostrkaně|Héricourt}} (''{{Cizojazyčně|fr|Graphologie}}'' v „{{Cizojazyčně|fr|Revue philosoph.}}“, 1885), {{Prostrkaně|Binet}} a j. přišli po něm. V poslední době počali se starati o '''g'''-ii i učenci: {{Prostrkaně|Ferrari}}, {{Prostrkaně|Héricourt}}, Th. {{Prostrkaně|Richet}} a j. lékaři i anthropologové (''{{Cizojazyčně|fr|Personnalité et l’écriture}}'', „{{Cizojazyčně|fr|R. phil.}}“, 1886). Dobrou knihou příručnou je také L. {{Prostrkaně|Deschampsa}}, ''{{Cizojazyčně|fr|Philosophie de l’écriture, exposé de l’état actuel de la graphologie}}'' (1892) s obšírnou literaturou grafologickou.
 
Grafologicky mohou se posuzovati rukopisy, které byly psány nenuceně bez zvláštního účelu, tedy rukopisy {{Prostrkaně|domáckého rázu}}. Grafolog má vynikati pamětí, musí se znáti v psychologii, logice, éthice, hlavně však potřebí jest mu důkladné znalosti lidí. Potom vezme zvětšovací sklo a zkoumá u rukopisu: 1. okraje nepopsané, 2. tahy písma, 3. jednotlivá slova, 4. hlásky, 5. háčky, 6. záškrty, 7. body, 8. vodorovnou čárku přes t; nad jiné však 9. podpisy a konečně 10. zvláštnosti písma (''idiotismes''). Vypozorované podrobnosti tyto a pod., jichž má '''g.''' na sta a jichž stále přibývá, přirovnávají se pak psychologicky a zaokrouhlí se v duševní podobiznu.