Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu/22

manžela a klade mu do náručí wyswobozeného syna. Kdyby mu bylo možná býwalo ještě wíce ji milowati, jistě by to byl udělal, když se od šwagrů dowěděl, co pro jich wyswobození podnikla. W radosti a laskawém howoru zapomněli na sestru pánowu, ale za to pamatowali na ni služebníci, kterým ona tak nedobrou paní byla. Když widěli, že ona wšeho jest příčinou a nyní skrze lid se prodírá, aby prchnout mohla, wzali ji za wlasy a bez milosrdenstwí na hranici hodili a podpálili.

Již byla ztracena, když se to bratr a Bohdanka dowěděli. Ona se lekla, ale on ji káral, řka: „Děkuj Bohu, že nás jí zbawil; ona mně lak hrozné psaní poslala, že sem diw se nezbláznil. Ale přece sem w tebe důwěru neztratil; na wzdor wšemu zdržowání sedna na koně byl bych přece již pozdě přišel, kdyby twoji bratři tě nebyli wyswobodili.“

Nyní na to wšecko zapomeňme, wždyť jsme šťastni,“ odpowěděla Bohdanka, líbajíc swé krásné dítě.

Manžel její prodal panstwí a táhl se ženou a swými šwagry k jejích rodičům. Jaká to byla radost pro rodiče, když se wšecky dáwno již za ztracené držané děti wrátily, a s nimi ještě nowý syn a wnuk, to wypsat možná není. Co chybělo ještě k jich blaženosti?