Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu/7

„Ty, ty že wíš co nás trápí, a že nám chceš pomoci, to není možná!“ zwolali oba najednou.

„O je to možná, já wám jistě pomohu, jen když swolíte, oč budu žádat.“

„Kdo ti to powěděl, jak nám chceš pomoci, co žádáš?“ tázali se kwapně.

„Mně se zdálo již po tři noci, že přilítl k mému loži malý krkawec, a takto ke mně prawil: „Nemeškej Bohdanko, a wydej se na cestu. Já jsem jeden z twých sedmi bratrů w krkawce zaklených, my na tebe čekáme, abys nás wyswobodila. Řekni to rodičům a wydej se na cestu, my tě powedem a chránit budeme, kamkoliw se obrátíš.“ Tak mi po tři noci ten krkawec powídal, a já nyní wím, že sem měla sedm bratrů, pro které wy želíte, a jež wám já zase přiwedu, když mi požehnání na cestu dáte, a mne od sebe pustíte,“ dokončila Bohdanka, která si byla sen jenom wymyslila, aby snáze swolení od rodičů obdržela.

„Dítě, dítě, také tebe máme želet, máme ještě poslední radost ztratit ? Ne, ne, ty nás nesmíš opustit,“ naříkali ubozí, lekajíce se slow dceřiných.

„Mám tedy nechat bratry zahynout, kteří jen we mne swou naději skládají? Nechte mne jít, a