K jubileu Palackého: Porovnání verzí

| AUTOR = [[Autor:Josef Pekař|Josef Pekař]]

| ZDROJ = Postavy a problémy českých dějin{{Redakční poznámka|Původně byl proslov otištěn v [[:w:Český časopis historický|Českém časopisu historickém]], ročník XXXII., 1926, str. 237—242.}}

| VYDÁNO = Praha : nakladatelství Vyšehrad, 1990

| ISBN = 80-7021-057-5

| LICENCE = PD old 70

}}

{{Forma|proza}}

Dnes je tomu půl století, co zemřel František Palacký. Shromáždili jsme se, abychom vzpomenuli s díkem člověka i díla jeho a duchovně se posílili a obnovili příkladem jeho. Výročí velkých dnů této povahy je jako vzestup na vysoké hory, kde před zrakem se rozvírají do daleka kraje rodné země ― tak dnes duševní zrak náš přehlíží dálku uplynulého století, snaže se takřka pohlédnouti ve tvář osudu a změřiti cesty, jimž vedlo poslední generace našeho národa z vítězství. V životě národů je to jako v životě přírody: po podzimech a zimách, zimách často staletí trvajících, vracejí se přece konečně vesny ― to jaro národů, jež šlo před stem let starou Evropou, dotklo se svým kouzlem i nejednoho českého srdce, činíc z lhostejných apoštoly, z nevědomých vyznavače. V nikom z nich nepojil se zápal myšlenky s jasností rozumu tak dokonale, v nikom síla mravní vůle s diplomatickou a společenskou pohotovostí tak šťastně, jako v mladém Palackém ― díky těm vlastnostem stal se ten mladý učenec, vychovaný mezi Slováky, Němci a Maďary v uherské zemi, znenáhla uznaným vůdcem a organisátorem obrodné snahy národní, hlavním představitelem doby obrození a takřka zákonodárcem naší novodobé obce národní.