Wikizdroje

Výbor lyriky (Shelley)/Hymna na duševní krásu: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
Porovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
n.
 
m oprava podle novějšího zdroje
Řádek 12:
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
|ZDROJ=SHELLEY, P. B. ''[[Výbor lyriky (Shelley)|Výbor lyriky]]''. Praha: J. Otto, 1901. s. 23–26.
|ZDROJJINÉ=Vydáno též v ''[[Moderní básníci angličtí]] (1700—1800)'', překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s.  197–199.
|JINÉ=
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
Řádek 22:
nestálých křídel jeho navštěvuje let
jak vánků dech, jejž v květy z květů těkat zříme.
Jak luny paprsky dští za hor svah, jejžkterý jíme
hvozd sosen, padá zvukem prchavým
na každou tvář i srdce, zachví jím
jak souzvuk, barvy, večer když k nám sletslet’;
jak mračno rozložené v svitu hvězd,
jak ztichlé hudby sladká zvěst,
jak vše co drahé gracií můžmůž’ být
a dražší tím, že v taj se musí krýt.
 
Ó duchu Krásy, jenž vše posvěcuješ
svou barvou, nač tvůj vlastní skane svit,
ať myšlenka, atať lidský tvar, kamskam’s lítlít’?
Proč opustilsopustil’s nás, proč se oddaluješ,
Pročproč z husté strže našich slz a nářků pluješ?
Ó ptej se, proč tam v zřídle pohoří
svit slunce věčnou duhou nehoří,
proč mnohý znikne zjev, jen sotva že se kmitkmit’?
Proč bázeň, strach, smrt, porod jen
na této země jasný den
Řádek 46:
Ze světů vyšších odpovědi nedal
ni mudrci ni pěvci hlasu žádný ruch,
tož jmenajména Démon, Nebesa a Duch
jen svědky cílůcitů jsou, jež člověk hledal,
jen zaříkání, hlas jichž nadarmo se zvedal
a nemohnemoh’ odstraniti z všeho, co zem hostí,
nestálost, osud, pochybnosti.
Jen světlo jediné jak na horách mlh pruh
neb hudba větrem zvučící
strunami loutny mlčící,
svit luny, v půlnoci když na vodě se třpytí,
dá pravdu s gracií snu neklidného žití.
 
Neb Láska, Naděj, ba i Úcta k sobě
jak mrak se dálí, na krátko se vrací zaszas’,
mohmoh’ člověk všemocný by žíti v příští čas,
by neznám, tajemný, jak tysty’s, v své zdobě
se slavnou druží svou v něm trůnils’trůnil’s v každé době.
Ty posle sladkých sympatií,
jež v očích milenců se rodí, míjí,
ty lidské myšlenky, jenž’s potrava i kvas,
jak tma je ohni mroucímu, ó stůj,
neprchej, stín jak přišel tvůj,
ó neprchej, by nebyl hrob jak strach
a jako život skutečnosti v tmách.
Řádek 72:
Hoch, strašidla jsem hledal, pozorliv
jsem v mnohou jizbu vstoupil, sklep a skrýš,
krok plachý při hvézdách nesnes’ v lesní tiš,
že osloví mne, ždal jsem, mnohý kdo žil dřív,
já zhoubná volal jmena, duch jimiž v mládí živ.
Však nic jsem nezřel, neslyšel,
a o životě když jsem přemýšlel
v ten sladký čas, kdy vánek hladí vše, co zříš,
by všem neslnes’ noviny
co hnízda dělají a květiny,
tu rázem stín tvůj na mne kleskles’,
já ruce spjal, vzkřik v nadšení a ples!
 
Já přísahal své zasvětiti síly
tvým, tobě, zda slib dodržen, ó hleď!
s tlukoucím srdcem, oči v slzách, ještě teď
stých drahých hodin volám fantom milý
z jich hrobů bezhlasných. Vždy ony se mnou byly
ať v práci, v lásce, v tíši snivé
po mnohé dlouhé noci závistivé
a vědí, čelo mé že plesy nezjasnily
bez naděje, že jednou svět
z jha otroctví tvůj vysvobodí ret,
že, velká Kráso, vše nám dáš, co slovy
on celý nikdy nevypoví.
 
Den slavnější i jasnější se stává
Řádek 100:
v podjeseni, zář s oblohy se lije,
jíž léta doba nemívala žhavá,
jak nemohla by býtbýt’, jak nebyla by smavá!
Kéž síla tvá, jež sestoupila
v mou línou mladost a ji posvětila
jak pravda přírody, v můj příští život sije
mír! duchu dej, jenž tebe vzývá,
i každou formu, jež tě skrývá,
jejž, Duchu, luzný čár tvůj řídí,
jen sebe báti se, však milovat vše lidi!
</poem>
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Výbor_lyriky_(Shelley)/Hymna_na_duševní_krásu“