Naši mužové/František Ladislav Čelakovský: Porovnání verzí

| ZDROJ = SOJKA, Jan Erazim. ''Naši mužové : Biografie a charakteristiky mužův slovanských.'' Praha : Antonín Renn, 1862. S. 240–311. [https://archive.org/details/naimuovbiografi00sojkgoog Dostupné online.]

Před dvanácti lety ozval se polský list „{{Cizojazyčně|pl|Jutrzenka}}“ těmi slovy: „Slovanský ráj Kollárův nemá ani jednoho muže činu, jsou tam sami dějepisci, filologové čeští a slepí básníkové srbští, ale krom polských, nenajdeš tam žádného hrdinu.“ Výrok takový byltě urážkou pro národ český, avšak nedlouho před tím vystoupil ze středu národu českého muž a jal se mluviti v rozhorlení svém, žeť čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť že pro samé povzbuzování do vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa. Muž ten, jenž takto byl mluvil, byl {{Prostrkaně|Karel Borovský}}. I on žádal činu, čichaje, že cos zapáchá v státu dánském. Avšak kde a v kom {{Nečitelný text|strana=241}} měl zrodit? — V literatuře to neustále po{{Nečitelný text|strana=241}}lo ; mezi národem českým a naší moderni {{Nečitelný text|strana=241}}ostí nebylo nižádného spojení. Náš národ ne{{Nečitelný text|strana=241}}e považován za velké pohřebiště, velkou ko{{Nečitelný text|strana=241}}i starožitností v ohledu každém; pročež rodili {{Nečitelný text|strana=241}}ám toliko sami filologové, sběratelé slovíček, {{Nečitelný text|strana=241}} písní, sběratelé starých pergamenů a listin, {{Nečitelný text|strana=241}}i si národ již pramálo byl všímal. Snažení mužů {{Nečitelný text|strana=241}} bylo velmi krásné a chvály hodné; pilností {{Nečitelný text|strana=241}} zanechali nám mnohou krásnou, velkolepou {{Nečitelný text|strana=241}}látku; než politování hodno bylo, žeť pak mladší {{Nečitelný text|strana=241}} vstoupaly do šlépějí předků svých, majících fi{{Nečitelný text|strana=241}}pi za víru samospasitelnou. Každá doba rodi {{Nečitelný text|strana=241}} své: věta ta již často se opakovala, než u {{Nečitelný text|strana=241}} neplatí. Mezera jeví se za mezerou v literatuře české a kdybychom chtěli konečně líčiti naše {{Nečitelný text|strana=241}}ické postavení, tak jak jest, spravedlivě bez {{Nečitelný text|strana=241}}sudku, slovem soudně a chladně, tuť teprv by{{Nečitelný text|strana=241}} se potkali s odpory neslýchanými. Avšak ta-{{Nečitelný text|strana=241}} odpor vždy se jeví tam, kdež národ na roveň {{Nečitelný text|strana=241}}ické vzdělanosti ostatních národů se nebyl {{Nečitelný text|strana=241}}inl. Mluvě o politické vzdělanosti našeho národa, zplakal bych, poněvadž i na tomto poli koukol převládá mezi pšenicí, dusí a moří, aniž bychom národ náš z duševního poddanství vybaviti mohli. My máme ještě tu starou, tradicionální politiku starého Fraňka Vaváka, ačkoli zmodemisovanou a méně křiklavou, — přece tu samou co do věci. Co ví náš lid o literním pokroku národů evropských? Co ví o politickém pokroku v Evropě? Snažili jsme se lid náš povznesti k pravdě, čisté, věčné, k těm pravdám, za něž předkové naši byli trpěli a krváceli? — Ano snažili jsme se — a snažíme se dotud nepřekročiti jistou míru a velkému pacientovi svému u větší míře než po lžičkách vpouštěti ty kusy vědomosti naší.