Poesie sociální/Legenda z konce století XIX.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
oprava zápisu autora; unifikace hodnoty parametru licence; fix link; - manuální kategorizace dle autora; oprava kódu |
m Oprava zdroje na archive.org; - prázdné parametry {{Textinfo}}; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Legenda z konce století XIX.
| AUTOR = [[Autor:Augustin Eugen Mužík|Augustin Eugen Mužík]]▼
| VYDÁNO = In: [[Poesie sociální]]. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 104 - 106.▼
▲|AUTOR=[[Autor:Augustin Eugen Mužík|Augustin Eugen Mužík]]
| LICENCE = PD old 70▼
| ZDROJ = {{Internet Archive|poesiesociln00macegoog}}
| JINÉ = Ke zveřejnění vybral [[Autor:Antonín Macek|Antonín Macek]]▼
▲|VYDÁNO=In: [[Poesie sociální]]. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 104 - 106.
▲|LICENCE=PD old 70
▲|JINÉ=Ke zveřejnění vybral [[Autor:Antonín Macek|Antonín Macek]]
}}
{{Motto
|<poem>Kde utištěných roj a chabých otroků
Řádek 25 ⟶ 14:
<poem>
To bylo v podvečer, dnes právě jako včera,
že chodil ulicíse svojí fenou, která
jsouc z racy převzácné a krve nesmíšené,
jak vítr divoce se vždycky kolem žene.
To vznešený byl pán a jeho jméno vryto
v stříbrný obojek té feny bylo. Smí to
tak býti; nikdo z vás nechať se nepodiví,
neb za své zlato přec můž' každý býti chtivý,
Řádek 38 ⟶ 27:
Sám, doma nechav sluh, se procházel tak vždycky
s tou fenou, která mu nad průvod byla lidský,
bič nosil kožený a rozmarně jím práskal
a s fenou mazlil se a přeněžně ji láskal.
Ta v bujných obloucích se kolem ryčně hnala
a na kyn jediný zas k pánu přibíhala.
To bylo rozumné a ušlechtilé zvíře,
a pánův chápalo prý pohled v také míře,
jak člověk neumí, jenž tupě na vše shlíží,
neb jako odbojník se zjevný vzpurně blíží.
Teď hvízdnul na fenu a ta přiběhla skokem,
pak jako ovce šla za pánem klidným krokem,
když domů vracel se. On po krásné ji hlavě
poklepal blaženě a hleděl usmívavě
na oči rozumné, na vzdušné chřípí její,
jak modelovaly by prsty umělce ji.
Kol vždycky shromáždil se dětí dav a lidí,
a fena pochvalu všech, hlasný obdiv klidí,
jak člověk učený neb umělec kýs vzácný,
jenž celý život jen zná lopotu, shon pracný.
Pán z kapsy vytáhl kus cukru, podal feně,
jež chtivě chroupala tu lahůdku svou. Denně
tak vždycky dálo se, až dneska jaksi zmaten
on nežli vyšel s ní, zapomněl cukr na ten
a neměl, v odměnu co podal psu by svému.
Tu chlapec jakýsi kus chleba hodil jemu,
svou celou večeři, již hltal v onom davě,
však pes chléb upustil hned ve prach pohrdavě
a pán, jenž viděl to, se usmál. Spokojeni
tím pěkným effektem, jenž na obdiv se mění
všech lidí prostičkých a na tajemnou hrůzu
| |||