Paměti Augustina Bergra/Jak se stal Rudolf Friml klavírním korepetitorem baletního sboru Národního divadla: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Okino (diskuse | příspěvky)
založení
(Žádný rozdíl)

Verze z 4. 8. 2019, 00:11

Údaje o textu
Titulek: Naše svatba a křtiny
Autor: Ladislav Hájek
Zdroj: HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 199–202.
Vydáno: 1943
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Augustin Berger

Dne 11. května měla slavnostní premiéru opereta „Gejša“.

V operetě bylo od začátku až do konce všechno v pohybu. Do posledního jednání napsal Rudolf Friml krásnou hudbu pro velký japonský balet „Slavnost chrysantém“, jejž jsem s přikomponovanou hudbou uvedl později na scénu ve Dvorní opeře v Dresden jako jednoaktový balet. Když jsme hráli „Gejšu“, byl už Friml klavírním korepetitorem našeho baletního sboru. V jeho japonském baletu měla Anna Korecká, má baletní žačka, velké sólo. Tančil jsem s ní také japonské pas de deux. V „Gejše“ skvěle hrál a tančil Mošna Číňana. „Gejša“ měla ohromný úspěch a hrála se mnohokrát.

Zajímavé je, jak se Rudolf Friml, pozdější světoznámý skladatel, stal klavírním korepetitorem baletního sboru Národního divadla. Dalo mi to hodně práce.

Bydlili jsme s maminkou, Boženkou a Lisettou v Konviktské ulici, když mě navštívila v bytě milá stará paní. Omlouvala se, že se osměluje mě navštívit; bydlí prý blízko nás, slyšela o mně, že jsem dobrý člověk, a proto přichází prosit za syna, velmi nadaného pianistu-konservatoristu, jehož bych prý mohl v divadle zaměstnat jako korepetitora baletního sboru. Slíbil jsem staré paní, že o tom promluvím s ředitelem Šubrtem.

Zašel jsem skutečně k řediteli a řekl jsem mu:

„Pane řediteli, víte dobře, že potřebujeme v baletním sboru lepšího korepetitora, nejlepší by byl dobrý pianista. Vím o takovém, nabízí se nám Rudolf Friml, absolvent konservatoře.“

„Nebyl bych proti tomu,“ odpověděl mi Šubert, „zeptám se na pana Frimla.“

Po několika dnech mi Šubert oznámil, že se na Frimla ptal, ale že Friml není absolventem konservatoře, nýbrž že z ní byl propuštěn pro lehkomyslné chování, a že jej proto nemůžeme přijmout.

„Ale, pane řediteli, to ještě neznamená, že není výtečným pianistou, proč bychom ho nemohli přijmout,“ namítal jsem, ale ředitel nechtěl o tom ani slyšet.

„Co by tomu řekli na konservatoři, až by se dověděli, že Národní divadlo přijalo někoho, koho propustili?“

Vyptal jsem se na Frimla sám. Žil trochu bohémsky, nerozvážně, vždyť mu nebylo ještě ani dvacet let, ale byl velmi talentovaný muzikant a skutečně znamenitý klavírista.

Neustával jsem se proto za Frimla přimlouvat, až konečně Šubert svolil a Frimla přijal. Poděkoval jsem mu, že mi přijetím dobrého korepetitora ulehčí, a zašel jsem sám do bytu Frimlovy matky oznámiti jí, že Rudolf u nás může nastoupit. Friml nebyl doma. Přijala mě jeho matka s jeho sestřičkou, také výbornou klavíristkou. Měly nesmírnou radost, stará paní mi děkovala se slzami v očích.

Hned příštího dne představil se mi v baletním sále Rudolf Friml, vlasatý, snědý, sympatický mladíček.

Děkoval mi za přímluvu.

„Mistře, budete se mnou jistě spokojen.“

„Nepochybuji, těším se na práci s vámi,“ odpověděl jsem mu.

Byl skutečně znamenitým a zároveň zábavným, milým, veselým korepetitorem. Rozpoznal jsem brzy jeho neobyčejné nadání a požádal jsem ho, aby napsal japonský balet do připravované „Gejši“. Zhostil se výtečně svého úkolu. Jeho „Slavnost chrysantém“ se v „Gejše“ nesmírně líbila, a proto jsem ho požádal, aby k baletní vložce přikomponoval celý aktový japonský balet. Balet měl pak v Dresden velký úspěch, ale o tom až později.

Výborně vylíčil tehdejší život v baletním sále Národního divadla Ladislav Novák ve své vzpomínkové knize „Pásmo vzpomínek“ v kapitole „Děti v baletní škole“. V této kapitole se také zmiňuje o Frimlovi:

„Berger byl učitelem bezohledně přísným. Jeho žačky neměly na růžích ustláno, ale zato se něčemu naučily. Jeho škola, ovládaná nejpřísnější kázní, bývala chloubou Národního divadla. Nakřičel se a nazlobil až do ochraptění.

‚Natáhni pořádně tu nohu! Vždyť ji zvedáš jako pejsek u patníku. Jak to zase stojíš? – Jsi zkroucená jako svatý Jan na mostě. – Skáčeš jako koza na ledě! – Copak nemáte uši? – Do taktu! – Jedna, dvě, tři. – A nekoukejte tak kysele, jako byste žmoulala citron!‘

Tak a podobně zvučelo to sálem, zatím co korepetitor Kolací šmídral na housle taneční melodie, mnohdy tak falešně, že baletní mistr praštil do pultu těžkou dubovou holí, kterou vytloukal takt, až se noty rozletěly.

Tento ubohý korepetitor zmizel posléze ze sálu a byl nahrazen pianistou, což znamenalo velký pokrok.

Prvním klavírním korepetitorem byl Rudolf Friml, který se na počátku své umělecké dráhy strašně probíjel životem a byl šťasten, že se uchytil u divadla aspoň v jeho nejvyšším patře.

Friml byl nejen výborným klavírním virtuosem, nýbrž i nedostižným improvisátorem, bavícím v přestávkách děti i dospělé virtuosní hrou, kypící vtipnými nápady, jež mnohdy rozesmály i baletního mistra, zejména, když se později slavný autor „Rose Marie“ a „Oslí serenády“ obrátil ke klavíru zády a hrál nejobtížnější skladby rukama dozadu nataženýma.“

Brzy jsem si na Frimla zvykl a měli jsme se velmi rádi, byl by pro mne šel do ohně. Říkal jsem mu „Rudáčku“.

Vzpomínám si také na krásnou slavnost, pořádanou členstvem Národního divadla z podnětu ředitele Šubrta na hradčanském Belvederu. Byla to slavnost na dvoře Rudolfa II. Jeli jsme od Národního divadla v kostymech z Rudolfovy doby ve fiakrech na Belveder, kde u zámečku královny Anny a v přilehlých sadech byla pořádána dobová slavnost s tanci. Byla to nádherná podívaná za večerního skvělého osvětlení.

Dne 8. června byla premiéra Borodinovy opery „Kníže Igor“, do které jsem také aranžoval velký balet.