Povídky izraelského vyznání/Příbuzní: Porovnání verzí

m
AUTOR-UVEDEN-JAKO; - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy
(vytvoření)
 
m (AUTOR-UVEDEN-JAKO; - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy)
{{NavigacePaP
| TITUL = Povídky izraelského vyznání
| AUTOR = Karel Poláček
| ČÁST = Příbuzní
|PŘEDCHOZÍ=
|DALŠÍ=
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Příbuzní
| AUTOR = [[Autor:Karel Poláček|Karel Poláček]]
|PODTITULEK=
| AUTOR-UVEDEN-JAKO =[[Autor:Karel Poláček|Kočkodan]]
| ZDROJ = http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:254c0120-7e25-11dc-b872-000d606f5dc6
|AUTOR2=
| VYDÁNO = Lidové noviny, 1922 Ročník 30, číslo 101, 25. 2. 1922 ráno, str. 1-2
|POPISEK=
| LICENCE = PD- old- 70
|ORIGINAL=
|ZDROJ=http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:254c0120-7e25-11dc-b872-000d606f5dc6
|VYDÁNO=Lidové noviny, 1922 Ročník 30, číslo 101, 25. 2. 1922 ráno, str. 1-2
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|PŘELOŽIL=
|LICENCE-PŘEKLAD=
|SOUVISEJÍCÍ=
|INDEX=
|JINÉ=
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|WIKIPEDIA-HESLO=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
V kupé třetí třídy seděli naproti sobě dva páni. Když vlak sebou trhl, aby opustil stanici Kostomlaty, podíval se jeden z nich přes noviny na svůj protějšek. Pak už se na něho koukal pořád. Když pak se blížili k Nymburku, tu se již nezdržel, složil noviny a pravil: »Poslouchaj’, pane — že jsem tak smělej — máúcta, pane — služebník, pane, oni mně připadaj’ nějak známej — nejsou oni pan Reiniš?«
»Viděj — to mám moc velikej strach,« vpadl mu sebevědomě do řeči pan Popper, já se budu někoho ptát — na mně je nejmíň vidět, že jsem žid — povídala slečna Bendová: Pane Popper, do nich bych to nikdy neřekla — jenom když začnou mluvit, je vidět, jakého jsou vyznání — čestné slovo, pane! Jednou — to si nechaj vypravovat — jedu vlakem — třetí třída je plná — mnoho řečí — mluví se o politice a nadává se na židy — rád bych viděl třetí třídu, ve které by sc nenadávalo na židy — taková třetí třída neexistuje, pane — to je statisticky dokázáno — to už sám pánbůh tak zařídil — a já si pěkně sedím v koutku a mlčím a myslím si: Ty mlč a nepleť se do ničeho! — A viděj’, seděl jsem tam mezi nimi — a oni přece nadávali, tak je z toho vidět, že nikdo nepoznal, že jsem jako unsereiner — a jeden tlustej pán sedí vedle mně a ten ved’ hlavní slovo a vždycky se na mě obrátil a povídá: Řeknou, jestli nemám pravdu! — Já na to: To vědí, já držím s nima! A on mně poklepá na rameno a povídá: To je vidět, že jsou dobrej našinec a Staroslovan! — To bych řek’, už můj tatínek byl největší Staroslovan ze vsi, to už je v rodině. — Povídal ten tlustej pán: Za kterou firmu cestujou? — Za kterou firmu bych cestoval? — To je taky otázka! — za firmu Freund & Pick, módní zboží. — A on mně na to: Co to, že sloužej’ u židů? Nevěděj’, že nás židi ujařmujou a ssajou naše mozoule? — Já povídám: U jakejch židů? — Copak je to židovská firma? — A snad ne? — Nápad! Pan Freund je největší antisemit, kterýho znám (a to je taky pravda. Mají ponětí, co má řečí, když jdu na něho, aby mně přidal — to je šéf, o jéjej!) a pan Pick, když potká žida, je celej pryč. — Na to řekl: Odpustěj’, já to jen myslel, moje jméno je Antonín I. Trnož, první křesťanský závod s modním zbožím. — A co vám budu dlouho vypravovat: Pan Trnož je teď můj nejlepší kunčaft —
 
»No, a je dobrej?« tázal se pan Lüftschütz.
 
No – ne; jestli je dobrej — a jak je dobrej — platí kassa — krám má velkej — zboži dost, ale vypadá to u něho jako ve volební kanceláři. Všude má hesla a nápisy: »Svůj k svému!« — »Křesťanský závod!« — »Žádný židovský brak!« — Koukám se na to a myslím si: Kdybys se nestaral tolik o politiku a dával radši pozor na svýho příručího — mně se ten člověk nějak nelíbí — myslím, že jsem ho viděl v »Arcu« hrál ferbla — možná,že hraje na účet křesťanského závodu. — Jinak je to firma moc dobrá, pokud vím – to se ví, člověk nikdy neví — kolikrát přijde člověk ke zničení, když mu na hlavu padne květináč, jak říkával můj bejvalej šéf, co jsem se u něho učil - co se na mě koukaj, pane Lüftschütz? — To je žaket, co? — Co myslej, že jsem za něj dal — to by neřekli — padesát korun a ještě mně přidal šest párů kaloší — jeden konsum mně byl dlužen — neměl peníze, ten konsum – tak mně dali na ten dluh tenhle žaket — dal jsem si ho vyžehlit a je jako novej — elegantní, co? — Ale co budu dělat s těmi kalošemi — je to pro sedmiletý děcka — neznaj někoho, kdo by měl šest sedmiletých děcek? — Co se na mě pořád koukaj, pane prokurista?«
75 329

editací