Máj (almanach 1860)/Za májového večera: Porovnání verzí

{{Textinfo

}}

{{Forma|proza}}

Proč ale váhá se objeviti? Což neví, jak toužebně je očekáván? Neváhá — ona sama mu byla psala, aby se nedostavil dříve, než večer luh a sad v brunatné závoje zahalí; aj a tam na západě plála ještě široká purpurová pruha, jako vchod do ráje, a večernice, ta spanilá, blyštěla se ještě osaměle na růžové obloze. —

 

 

Opět se dychtivě do mlčelivé zahrady nahýbá. Ano! dobře slyšela. Cosi v dálce zavrzlo! Ne, tenkráte to nemohl býti klam; v malé brance tam v rohu zahradní zdi otáčel se klíč v rezavém zámku! Nebylo k ní jiného klíče než onoho, který mu byla dnes ráno s dopisem odeslala; nechtěla, aby ho služebnictvo vejíti vidělo a jejich lásku žerty neposkvrnilo. — Teď se rachocení opakuje, — není to více přelud — za malou chvíli —

„Ty ani nevíš, jak rád bych byl starému otci po vůli býval,“ pravil Jaroslav s vřelým citem. „Vždyť ho z celé duše své miluji navzdor pedantické tvrdosti jeho, jíž mi mladý věk můj zbytečně zkalil! Zaklepal sem leckdes; ale vyznání, že jsem Čechem, jako by bylo náhle svět přede mnou zatarasilo! Musím arci říci, že sem se ze svého propadnutí po tajmu nemálo těšil; neb stav, jenž se zdál hochovi nad každý jiný žádoucím, ztratil všechen vábivý lesk při bližším poznání. Za to vznášelo se teď jiné povolání v té samé ideální záři před nezkušeným zrakem jinocha, doufajícího, že brzkým výsledkem na dráze literární otce skvěle smíří. S nadšením vrhl sem se spisovatelskému životu v náruč, považuje ho za nejvznešenější, člověka nejhodnější! Netušil sem, jakým srdce rozrývajícím bojům kráčím vstříc; nevěděl sem ještě, že se svět na nikoho tak škaredě nešklebí, jako na literáta českého, toto nejpostrčenější pastorče pod domácím krovem!“

 

 

„Křivdíš mi, jak skutkem jasně dokazuji,“ pousmál se mladý muž ne bez trpkosti. „Jsemť mizerným literárním nádenníkem a přec mám ruku jedné z nejbohatších dědiček — ruku tvou! Avšak nechme toho; jest to jediný trn na růži lásky mé a bodá mne více než si představiti můžeš! Ale jak pravím, nechme toho; nemohu žádati, abys vším zamítla, čemu si co druhé přirozenosti uvykla. — Na tváři tvé spočívá zádumčivá výčitka; byl sem tuze upřímným?“ —

{{Konec formy}}

 

[[Kategorie:Povídky]]