Poslední Čech (Havlíček): Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m permalink, zdá se, zase tolik permanentní není; částečná typografická úprava a oprava náhodně objevené OCR chyby. +kat.
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m -manuální kategorizace dle autora; - prázdné parametry {{Textinfo}}; kosmetika; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Poslední Čech
| PODTITULEK = Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198.
| AUTOR = [[Autor:Karel Havlíček Borovský|Karel Havlíček Borovský]]
| ZDROJ = [http://books.google.com/books?pg=PA21&id=RsADAAAAYAAJ Google Books] (odkaz přístupný pouze z USA).
|AUTOR2=
| VYDÁNO = In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21–33.
|POPISEK=
| LICENCE = PD- old- 70
|ZDROJ=[http://books.google.com/books?pg=PA21&id=RsADAAAAYAAJ Google Books] (odkaz přístupný pouze z USA).
| JINÉ = Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/5373953 online]; Havlíčkova odpověď viz: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].
|VYDÁNO=In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21–33.
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/5373953 online]; Havlíčkova odpověď viz: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
{{formaForma|proza}}
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili
obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž
se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati — a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. — Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. —
 
„Nesuď a nebudeš souzen!“ „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!“ byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.“ — — Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? — Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!
 
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme
napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco
psáti; že máme do knih vložiti jen ony své myšlénky
a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavad neznala, a že má být každý výtvor pěkné
literatury novým, důkladně a umělecky provedeným
celkem. Takovou tedy míru přiložme k svrchu
udané novelle Tylově.
 
Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazeností v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato
stránka novellistiky, která by jiného mnoho potu
stála, velmi snadně přichází. Tím více by tedy mohl
a měl vynaložiti práce na vynalezení, volení a promyšlení
látky své, čeho však v jeho novelle bolestně
pohřešujeme. Novost především jest v ní
nejméně vyvinutá vlastnost. Starý tvrdohlavý otec,
jenž chce, aby si syn jeho vzal Miladu; ještě tvrdohlavější
syn, jenž si ji vzít nechce a miluje jinou;
nesrovnalosti stavu s láskou; velkodušné, avšak
bolestné odřeknutí se Lidmilino, která co první milovnice
v kusu právo má, by se do ní ještě jeden (Ladislav) nevyslyšitelně zamiloval, obyčejný žvatlavý zpěvák-komediant, jenž si často ze svatých
věcí, jako jest otčina, žertíky tropí; jakési
tajné tušení, kde nic tu nic; denník zamilované;
všeobecný novellistský prostředek, duel, jako voda
u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo
atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený
však čtenář románů nazve je… oklepanými.
Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm
bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto,
poněvadž jimi T. dobrou starou novellu pokazil,
zrušiv připletením a nalepením těchto tam nepatřících
látek jednotu a důslednost celého jednání.
S každou z těch nových připletených věcí měl
T., jak hned ukážeme, zvláštní nehody.
 
Pro českou aristokracii jest novella s celou svou
patrnou tendencí psána, uvádí nás hned s počátku
do salonu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou.
Aby však na šlechtu mohla působit, musela by býti
napsána s větším znáním jejího života a způsobů;
tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž
salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají,
své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem“ (I. 20.),
netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl
nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.),
nebudou vésti šlechticové v saloně před společnosti
hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd.,
co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika,
nepotřebně (vyjma jediný pád I. 66, kde se tím
chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě
také dva omyly proti duchu francouzské konversace,
není vytknut charakter aristokratů a nemůžeme je i s tím vlaským prohazováním Petráčkovým jinak nazvati leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné.
 
Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak nakloniti k naší řeči
leč původností, geniálností a zanímavostí našich básnických výtvorů; nikdy však
pouhými, dávno známými deklamacemi o vlastenectví,
kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni
v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.
 
Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již
být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích
a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou
naši spisovatelé a nejvíce T. již drahně let nemilosrdně
pronásledují. Byl by již čas, aby nám to
naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou
a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj
národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro
samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na
vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které
nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo
lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější; —
kdybychom, pravím, ten čas a tu práci
vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než
cizí: moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale,
co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen,
že jest snadněji a veseleji za vlast umříti,
než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví
přečísti.
 
Proč ale vpletl p. T. do své novelly tu příšeru
Posledního Čecha?! Chtěl tím snad ubohého hraběte
za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali
bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen
vážené obecenstvo nevyzradilo… bez pochyby že
to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro
krásný podivný titulek…; to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního
Čecha“). Ve slově „poslední“ leží jakási
tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj
vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám
nejvíce potrestal, zkaziv tím jednotu novelly a
uvrhna se do mnohých nedůsledností. Kterak to
můž býti, aby se nyní (184*) vlastenec, jenž jistě
z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly
pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed
celých živých Čech a vedle horlivého Svobody,
mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad
i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno
p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??…
 
A pak dle německého přísloví: „''Ein Narr macht zehn''“, musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas
jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení
všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl
Ladislav pouhým zázrakem nahoře neudržel? Nohama tak vyzdviženýma nespadnout!! Potom (I. 86.) Jaroslav čeká v noci v zahradě na Ludmilu, tak
nepozorně, že zatím Svoboda, jenž dle zřejmého svého charakteru jistě pevně vykračuje, znenadále
vedle něho, stojí, přišed ještě k tomu z též strany,
odkud Ludmilu čeká! P. T. jistě nikdy večír na
milenku nečekal, sice by věděl, že v takovém pádu
spíše desatkrát jiné nepatrné šustění za její příchod
máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo,
aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči
vpadnout: „To bych vás, pane hrabě“ atd. Sem
také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení
atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.)
u Černého koně, která se končí: utíkej, vrahu, utíkej ! (flieh, Morder! flieh!) a která nám pro veliký
bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí,
parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku
se stejným začátkem. —
 
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných
adjektivů a tropů, bylo by mnoho vypočítávat.
Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl
oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum
přitisknul!“, kdežto příroda přece dle všeobecné
zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány
srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem“;
I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč
ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak
by z něho (ze srdce!) kus po kuse drtící skalina
kapala!! a kromě toho jestě nejpatrněji I. 69. 89.
109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17.
19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně
přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat“,
jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl
má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou
řeč, kterou bychom si mohli za vzor bráti: nač si
ji sám kazí takovými strakatými nalepeninami!?
Pravý znak mistrovství jest jednoduchost, nehleda-
nost, a strany tropů a jiných menších okras řeči
jest naše mínění, že jest lépe viděti květy na stromě,
na němž přirozeným během vyrostly, nežli odjinud
natrhané a na podlaze hustě nastlané. Také se
takovými obyčejnými a zbytečnými tropy čtenáři
zvykají nemysliti.
 
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli
při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o
Pedrazzim. — Hr. Jaroslava chtěl nám
vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího
muže, který jenom jazyk český trpěti nechce.
Co ale vypadlo? Svéhlavý, hrubý, neotesaný chlapík,
necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení,
žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě
mluví. Národu českému, „který přec miluje“ (jak
sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho
obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné,
jest nedůstatečné, nedůsledně motivováno. Kterak
může býti, aby osvíceného, světem prošlého muže
teprv někdo, zde u př. pan farář naučil, že o tom
co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda?
Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit,
měl k tomu snad jiné příležitosti…
 
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější
a nejprotivnější figuře celé novelly. Nemyslíme
arci, že by kritika směla básníku předpisovat,
co a jak psáti a jaké oučely míti má, čině jej
tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů:
ovšem ale jest úkolem kritiky vyzkoumati,
jak důsledně se spisovatel v mezech, které sobě
sám vytknul, pohybuje. Patrno jest, že chtěl T.
Pedrazziho vykresliti co obstojný neb snad i pěkný,
ba humorný charakter. Trocha vynucených žvatlavých vtipů, žamputářství, ironické a urážlivé vtipky
na svou otčinu, která se ''velkému'' komediantovi
malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím
domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se
česky vyjádřiti uměl: to všechno není humor.
K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka
zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom,
když ví, že není malíř. To se našemu citu
nanejvýš protiví, ne snad z přílišné vážnosti před
aristokraty, nýbrž z pouhé měšťanské hrdosti; pak
romaničibská vlažnost k rodíně, kterou sám T.
dobře cítil a proto na několika místech vymluviti
se staral. Ale býti 20 let v cizině, býti bohatým
a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou
rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti
neb snad peníze posílati: ale mysliti, že otec,
který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech
jistě ještě na živě bude: to není moudré,
pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky
mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev
v sobě tuší… A po 20 letech mu najednou napadne
všemu přijít na stopu… Při tom si vysvětliti
nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se
všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl;
francouzsky zas oni ne; česky jistě nemluvil, neb
co o něm II. 174. Ludmila tvrdí, praví T. jen
z nouze, když se P. musí naučit dobře česky a
T-ovi na to již mnoho času nezbývá. Že ale člověk,
který po 20 let zapomněl, jak se otčina jeho
jmenuje (I. 59.), málo neb nic česky uměti nebude,
rozumí se. Proč se vlastně hned s počátku
do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno,
a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo
důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé
novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že
v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho
dle nezvratného zákona přírody musila zmocnit od
neustálého vlastenčení.
 
O spojení událostí mezi sebou, o vyvinování
celého děje zanecháme si úsudek, až T. novelu
tuto dokončí.
 
Tyto tedy a podobné věci výtvoru T-ovu se
nedostávají, aby se mohl nazvat novým, umělecky
a důsledně provedeným celkem, a dokázati: že
ním není, byl hlavní záměr celé této kritiky. —
Nerozumné bylo by mysliti, že nic chvalitebného
v T-ově novelle nenalézáme: vímeť ovšem, že je
v ní mnoho, velmi mnoho podařilého, sice by za
takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka
a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně
se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ“…), divíme se
zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec
a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost
v posloupném podávání dějů, aby se udržela
zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158.—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36.—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa.
 
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo
se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však — nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však
a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich
chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly,
Řádek 269 ⟶ 262:
{{Konec formy}}
 
[[Kategorie:Karel Havlíček Borovský]]
[[Kategorie:Eseje a kritiky]]