Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha: Porovnání verzí

| TITULEK = Odpověď p. Havlu Borovskému na jeho kritiku Posledního Čecha

{{formaForma|proza}}

počala nelíbiti, ba konečně i protiviti. Uvážil jste, milý pane! než jste se na tak smělou práci spustil, všechny následky svého neprozřetelného, mladicky bujného počínání? uvážil jste, jak lehko jest haněti a jak těžko opraviti, lépe učiniti? víte, že snad v celém světě není jediného človíčka, jenž by nedovedl každou kteroukoli novellu nějak pohaněti, ale že jenom málo který sám obstojnou dobrou novellu sepsati v stavu jest? Zapomněl jste, kterak se chovati má mladý, do života vstoupilý člověk proti patnáctiletým zásluhám v literatuře a v národnosti?! Co Vám a Vašim náhledům u mne a u veškerého citlivého obecenstva nejvíce uškodilo, jest právě ona nešetrnost, nepamětlivá veliké důstojnosti muže v celém národu velmi oblíbeného, ona smělost, s kterou škvrníte a hanobíte knihu národu svému v nynějších jeho poměrech veleužitečnou, která též podle vnitřní ceny své tak rozsáhlé čtenářstvo má a je i po Vaší zbrklé kritice míti bude? Vox populi, vox Dei! A pak ona trpká satira, ono patrné všude se snažení uvésti spisovatele v posměch, může toliko na nevzdělané, zlomyslné čtenáře působiti, u zkušeného, krasovědecky vzdělaného obecenstva právě tím všechny své důvody v podezření uvádíte, jakoby samy sebou dosti pravdy a váhy nemajíce, podobných žahadel k platnosti své nevyhnutelně potřebovaly. Ubezpečuji Vás, že bych Vás pro tyto ousměšky a trpkosti ani odpovědi hodným býti nemněl, kdybych zas s druhé strany (nechci Vám ani nejmenší zásluhy odepříti) v některých myšlenkách Vaší kritiky neviděl snažení o věc dobrot, ačkoliv jest zatemněno některými sice právem, mnohými ale neprávem na oblíbenou tu novellu naházenými hanami. Což myslíte, nezkušený mladíku! (odpusťte mi upřímnost mou dobře s Vámi smýšlející!), že kromě Vás nikdo jiný ony některé nedostatky na novelle p. T-ově nepozoroval? myslíte, že se na Vaši trošku ve mlýně čekalo? myslíte, že teprv od Vás jsme pochytili, že žádná věc pod sluncem není úplně dokonalá? anebo snad myslíte, že sám p. T. ještě mnohem lépe než Vy své vady nezná a o některých chybných maličkostech ve své novelle neví? ba ví o nich, milý pane! jako Vy, a ještě více ví, totiž jak by se napraviti mohly, kdyby mu to za práci stálo. A kdyby byla Vaše kritika až do nejmenší kommy spravedlivá (ačkoli se proti ní mnoho a nevývratně namítnouti může), dopustil jste se ní přece v nynějších

ačkoli ani slova latinsky (mnohému je každá kritika latinská) nerozuměl, přece poznal, která strana nepravá jest, totiž která se jako p. T. zlobiti počala. P. T. sám převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek, a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salonové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ou vej! Duch zdvořilosti, salonovosti nevychází z mezi kulis, netronuje na prknách! — Kdo se jen trochu v podobných kritičných hádkách zná, nevyhnutelně mi musí přisvědčit, že odpověď p. T-ova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich pravdivost sami vnitřně cítí: napřed sami sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikastra jak se patří zectějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami. Dle tohoto systému i p. T. počal také s vlastní

chválou a přešel k poděkování slavnému publikum. Ovšem že každý nejlépe své dobré a zlé stránky

Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky

zapomenul, že mám ještě s otcovskou vážností

p. T-a pro néjaké neslušnosti v jeho odpovědi

napomenouti. Nekráčej, milý synu, po cestách nespravedlivých

a chytráků! Nedělej se, milý synu!

jakobys onoho svého kritika neznal. Zajisté, pravím

Tobě, že jest Havel Borovský jeho literární jméno,

kterého již před onou kritikou užíval a budoucně

též užívati hodlá, ačkoli nikdy nebude poměry něčí

neliterární nezdvořile a bez práva do tisku dávati.

Pod oním jmenem se nemohl před Tebou, synu

můj! ukrývati, poněvadž’s ho dobře znal, a tak

jsi tedy ani žádného práva neměl nějaké jiné jeho

jméno veřejně jmenovati. Nevíš, synu můj! příčiny,

proč toho literárního jména užívá, a třeba jsi mu

nedelikátností svou v privátním jeho životě uškodil.

Něco jiného by bylo, kdyby byl někde ve „Květech“

sám sebe pod nějakou vymyšlenou chiffrou

vychvaloval; to by se ovšem mohlo právem říci:

Pane Tyle! (chtěl jsem napsat: p. Borovský!) kdo

se sám chce chválit, ať se také pod to i sám podpiše! —

A pak se, synu můj! proti jiným nenadýmej! nemysli, že literární článek teprv podpisem

váhy nabývá: když je dobrý, zůstane dobrým,

ať si je pod ním podepsán kdokoli, třeba Ty sám,

milý synu! Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky

psáti směl, musel bys také dle analogie špatné

boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti

je některý švec pohaněl. Nepohrdej také, milý

synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který

by již spisovati mohl, raději se ještě dále učí, a

mnohý, který by se ještě učiti měl, již spisuje.

A onen H. Borovský mi pravil, že ačkoli jsi ho

nazval v literatuře Jakýmsi“, přece by na dvě

třetiny Tvých spisů, synu můj ! za žádnou cenu

Ale žert na stranu, leží nám zde ještě něco

důležitého na srdci. Všeobecně jsme našli mínění,

že se žádná česká kniha haněti nemá a nesmí,

jako by to naší národní věci škoditi mohlo. Což

myslíte, vy dobří, ale nerozumní pánové! že žádný

Čech špatnou novellu sepsati nedovede? Má být

každý Čech proto, že je Čechem, zavázán držeti

špatné spisy za dobré ? Ne, kdo nemůže být v cizině

prorokem, af ním ani doma nechce býti. Není-liž to moudřejší, když si sami dříve o svých

vadách povíme, než aby se nám později cizinci

vysmáli, že jsme o nich nevěděli? — A p. T. jmenovitě

by se neměl pořád „outlinkému písemnictví“

pod křídla schovávat. Dejme tomu, že je

literatura naše outlinká, ale p. T., narozen r. 1808

a 15-iletý literát, zajisté se nebude chtít mazlit a

náhledů, že jest moje hádka s p. T. také dokončena,

na příčiny a důvody se vzájemně neptejme.

Konečně nesmím opomenout doložiti, že sepsal a k poučení p. Tylovi vydal „jedovatě hryzavý, nadutě jednostranný a potměšile převrácený komponista jakýsi Havlíček, dávno očekávaný prorok

a karabáč na outlé novelly, jehožto kritiky přecházejí

čáru všeliké přirozenosti, aneb jak se raději