Patery knihy plodů básnických/Krvavá růže: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
- manuální kategorizace dle autora |
m změna zdroje Google books -> archive.org; - prázdné parametry {{Textinfo}}; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Krvavá růže
| AUTOR = [[Autor:František Chalupa|František Chalupa]]
| AUTOR-UVEDEN-JAKO =
| LICENCE = PD old 70▼
| ZDROJ = [https://archive.org/details/pateryknihyplodb00bluoft archive.org]
| VYDÁNO = [[Autor:František Bílý|BÍLÝ, F.]]: [[Patery knihy plodů básnických]]. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 358 - 360.▼
▲|LICENCE=PD old 70
▲|VYDÁNO=[[Autor:František Bílý|BÍLÝ, F.]]: [[Patery knihy plodů básnických]]. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 358 - 360.
}}
<poem>
Již dávno rozjeli se posli, zvouce,
kdo Čech, kdo junný panoš, panský rek,
by přirazili k branám Olomouce,
by potrestán byl zpupný Lokýtek.
Nesčetným, rekovným je vojům v čele
nejmladší Přemyslovců ratolest.
Jak mladý lev se vzchopil Václav, žele,
že zapomenul na královskou čest,
tak zapadaje v lidské hanby tůně,
jak vyvětralý kámen v hloubi vod,
když na velebném Libušině trůně
mu rádcem byl jen bídných vášní rod
a velký odkaz otce svého, děda,
dal nepřátelům lačným lupu v plen...
Oj, vzchopuje se, rázem vstává, věda,
čím otcům, vlasti, slávě povinen.
Je tich a smuten kapitolní dům,
v němž na čas prodlíti mu jako hosti.
Juž kyne mocně velkým slávy snům,
hlaholnou mluvou mrzké minulosti
ustoupit káže v propast zapomnění,
a z růžných červánků zří vzcházet juž
své slávy slunce, mlžné prchá snění,
a k činu velkému se chystá — muž.
Ty vůle, paže — mysli, peruť zvedni,
a slávo, v oblačnou mne říši nes,
vzplaň, jak to žhavé slunce na poledni,
měj světlo, světe, českých od nebes!«
Tak v zanícení Václav šepotaje
na lůžku vedrem znaven usnul král.
Juž odhaluje obrazů svých taje,
Řádek 65 ⟶ 52:
hlas jeho zachvívá se:
»Vidím nebe,
a ty jsi světlý anděl nebešťan.«
Sen dál se táže: »A co vidíš více?«
»Tam jarně teplých vánků milý van
přináší světlých postav velký dav.«
»A znáš je?« —
»Bože, kdo se blíží k nám?
Ó jak bych neznal těchto drahých hlav!
Ó jasně vidím, kdo jsou, znám je, znám!«...
Řádek 91 ⟶ 78:
s ním česká sláva na krvavé lůže.
Z ran tisícerých vykvétají růže
tak jasně rudé jako svěží krev.
A na trůn used’ Otakarův zjev
a jeho mocný zvučel hlas, jak zvon:
»Zda tobě, vnuku, po života skon,
jak nám, ta česká sláva bude mila?«
Než odpověděl Václav, všechno v ráz
tu zmizelo, jím chvěl jen krutý mráz
jen růži viděl rudou, jež tu zbyla,
jen růži porosenou svěží krví.
Okamžik překvapení minul prvý;
i chopit chce ji jeho ruka mladá,
leč růže volně padá, lehce padá,
jak krvavá se hvězda nese dolů —
a Václav za ní padá, padá spolu,
však marně po ní sahá, darmo sahá.
Na dlažbu padla kapitolní chodby.
A Václav procit’ ze sna. — »Růže drahá!
mou budeš,« zvolal, »mojí jenom! Rod by
můj zneuctěn byl, kdyby někdo zveď
tě cizí!« — V polospaní ještě, v snách
a zmámen beze zbroje, v lehkém šatě
král překročil své dusné síně práh.
V tom na něho se divý vrah vrh' klatě
a dvakrát dýku v krásná prsa vldál.
Kles' Václav; pohled’ kolem naposled. —
Na dlažbě místo růže té krev svou
zří zmírající král.
Juž zastíněno oko smrti tmou.
</poem>
(Ze Zpěvů bohatýrských.)
[[Kategorie:Poezie]]
|