Život M. Daniele Adama z Veleslavína: Porovnání verzí

| TITULEK = Život M. Daniele Adama z Veleslavína

| PODTITULEK =

| POPISEK =

| AUTOR = [[Autor:František Čupr|František Čupr]]

| ZDROJ = ''M. Daniele Adama z Veleslavína Práce původní.'' Veleslavínových spisův svazek I. Praha : Jan Václav Rozum, 1853. S. I–XLVIII. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/1292862 Dostupné online.]

| VYDÁNO =

| LICENCE = PD old 70

| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Daniel Adam z Veleslavína]]

| WIKIPEDIA-HESLO =

{{Prostrkaně|Daniel Adam}} narodil se v Praze roku 1546. Otec jeho, {{Prostrkaně|Štěpán Adam}}, byl mlynářem tamtéž a pocházel z {{Prostrkaně|Veleslavína}}, z dědiny mezi Prahou a Břevnovem. Maje Staroměstské mlýny v pachtu emfyteutickém, v dosti dobrém stavu živ byl, jak toho {{Prostrkaně|Veleslavín}} sám ve svém Kalendáři střídmě podotýká. Matka pak {{Prostrkaně|Danielova}} jmenovala se {{Prostrkaně|Regina}} a pocházela z {{Prostrkaně|Kutné Hory}}, z rodičův {{Prostrkaně|Jakuba}}, sochaře, a {{Prostrkaně|Alžběty}}, šlechtičny z {{Prostrkaně|Lorečka a Elkuše}}, o čemž {{Prostrkaně|Veleslavín}} v úvodě k slovníku svému ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Nomenclator quadrilinguis</span>}}'', v listě dedikačním k pánům Kutnohorským dosti zevrubně píše, na materské předky své s jakousi útěchou se rozpomínaje.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Mater mea charissima, {{Prostrkaně|Regina}}, piae memoriae in {{Prostrkaně|Montibus Guttnis}} (hoc nomine antiquitus insignitam urbem vestram reperio) nata fuit ex honestis parentibus, Jacobo, statuario patre, matre etiam nobili Elisa de Loreczka ac Elkuše. Et avi quidem mei materni, ejusque artis extant adhuc hodie manifesta apud vos monumenta: pars in templo insigni ad D.&nbsp;Barbarae, ara videlicet sacrosanctae coenae dominicae; pars Prytaneo sive senaculo vestro: utpote imagines Salvatoris domini et duodecim ejus apostolorum, de solido ligno exculptae, quas ego nuper in urbe vestra hospes, non absque voluptate animi mei, et jucunda recordatione avi (quem vivum non vidi, quod is ante me natum, hasta inquilini sui ebrii, dum uxorem ejus contra injuriam viri tueretur, temere trajectus, hic Pragae, quo se cum arte sua jam pridem transtulerat, inleriit) lubens contemplatus sum. {{Prostrkaně|Nomc. quadril.}}</span>}}''</ref>

Navštěvoval zajisté dříve nežli k universitě byl dospěl školy městské v Praze, kteréžto podlé vypsání Pav. {{Prostrkaně|Stránského}} ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|(de Republica Bojema)</span>}}'' v Praze, jakož i na venku v úzkém spojení byly s universitou. Že se tu přede vším latině vyučovalo, víme, a že se té nevyučovalo výbornou methodou, ba že tehdy nestávalo ani řádných kněh školních, toho můžeme také domysliti se. {{Prostrkaně|Veleslavín}} připomíná si tuto dobu s jakýmsi ustrnutím.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Nobis pueris}}</span>}}'' (praví v úvodě k ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Sylva quadrilinguis}}''), ''<span lang="la">si quod tale adminiculum oblatum fuisset!… nulla dictionaria latino-bohemica: nisi quis titulo dictionarii ornare velit {{Prostrkaně|Lactiferum, Mammaetractum}}, et similia portenta librorum, vel ipsis nominibus tremenda: quae satius fuit in imo barathro sepeliri, quam protrudere in publicum… Contenti fueramus significationibus vocabulorum et phrasium, quas nobis magno dispendio studiorum dictabant in praelectionibus grammatices et aliarum artium praeceptores… ut viderentur, non praecepta artis nobis tradere: sed {{Prostrkaně|Calepsinum}}, quantus, quantus est in grammaticen infarcire voluisse!</span>}}''</ref>

Při tom nesmíme zapomenouti, že tehdy nestávalo, jako nyní, tak mnohonásobných a snadně přístupných knihoven a jiných pomůcek vědeckých, které by k tak nevšední učenosti snadně byly vedly, v jaké později {{Prostrkaně|Veleslavína}} spatříme. Nesnadnosť dosažení tak vznešeného stupně vzdělanosti, zvětšila se {{Prostrkaně|Veleslavínovi}} zvlášť i tím, že nižším stavům náležel, poněvadž přede vším {{Prostrkaně|šlechticové}} toho věku jako o závod po slovútnosti vědecké bažili, a že zvláštním spůsobem těmto všeliké pomůcky vzdělávací přístupny byly, k čemuž i časté cestování do cizích zemí, k hlučným toho věku školám evropejským, hlavně přispívalo, byvši možné a výhodné zvlášť šlechticům zámožným. Čím se {{Prostrkaně|Veleslavín}} stal, stal se tudíž sám sebou, svým zdravým důmyslem, svým neunaveným přičiněním. A ještě {{Prostrkaně|Balbin}} ''(Bohemia docta, II, p.&nbsp;52.)'' uvádí {{Prostrkaně|Veleslavína}} za příklad, že i z nižších stavův toho věku učení vycházeli: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|ut sciamus, bona ingenia non tantum in purpura, sed etiam inter aranearum telas nasci</span>}}''.

Roku 1568 dosáhl {{Prostrkaně|Veleslavín}} hodnosti bakalářské,<ref>Bakalářem stal se ten, kdo byl zkoušku přísnou u fakulty ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|artium</span>}}'' odbyl. Bakalářové posýlali se obyčejně na venkovské školy co učitelé; v městech, v nichž učiteli byli, později se písaři, anebo po skončených přísných zkouškách mistry na universitě stávali. Tím se právě usnadňovala dohlídka na školy obecné a zároveň usazování na místa uprázněná, kteréžto obě věci příslušely universitě. Ostatně byl v středověkém zařízení universit, {{Prostrkaně|student}} (žák), {{Prostrkaně|bakalář, mistr}} tolik, co u jiných cechův: {{Prostrkaně|učenník, tovaryš, mistr}}.</ref> a od té doby byla činnosť jeho universitě pražské věnována. Udělil mu jí na slovo vzatý historik český a děkan fakulty filosofické (která tehdy ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|facultas artium</span>}}'' sloula) {{Prostrkaně|Prokop Lupáč z Hlavačova}}, a není pochybí, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} muže tohoto, v latinské a v řecké literatuře valně zběhlého za vzor sobě vyvolil k prvním učeným pracem svým, aneb že snad zároveň a vzájemně byli pracovali na historických Kalendářích svých, tento latinsky, onen česky. Rok na to, totiž 1569, dne 20.&nbsp;července stal se {{Prostrkaně|Veleslavín mistrem}} (totiž {{Prostrkaně|doktorem}}) filosofie, za rektorátu {{Prostrkaně|Matěje Curia z Hájku}}, byv přísně a veřejně zkoušen v Karolíně od čtyr professorův, od {{Prostrkaně|Jiřího}} ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|a Sudetis</span>}}'', {{Prostrkaně|Petra Kodicilla z Tulechova}}, {{Prostrkaně|Prokopa Lupáče z Hlavačova}} a {{Prostrkaně|Václava Zelotina}} ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|a Formoso Monte</span>}}''.<ref>''Viz <span lang="{{Cizojazyčně|la">|S. Codex M. S. Decanorum facult. philos</span>}}.''</ref>

Na může tyto vzpomíná si {{Prostrkaně|Veleslavín}} ve svých spisech často a vždy se zvláštní úctou; jimi se ohražuje jako štítem proti rozličným útržkám a úkorům nevděčných a závistivých učencův zvlášť latiníkův, na ně též ukazuje, aby dosvědčil povolanosti své k činnosti literární vůbec.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|N. p. „Ego vero, ut plurimis de laude doctrinae cedo, conscius mihi meae imbecillitatis: ita temeritatis notam longissime amotam, a me esse volo. Nam praeterquam quod hujus propositi mei autores habui viros doctissimos, et cum de meis studiis, tum de omni re literaria praeceptores optime meritos: et his studiis meis non nisi publicam scholarum utilitatem spectavi</span>}}'' atd.</ref> Zvláštní však náklonnosť choval po celý běh života svého, k {{Prostrkaně|Petru Kodicillu z Tulechova}},<ref>''Viz <span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Balbini Bohemia}} docta</span>}}, II. p.&nbsp;219.''</ref> k muži slovútnému, v mathematice a filologii řecké velezkušenému, jemuž i spisky své: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Elegantiarum Terentii, Plauti et Ciceronis interpretatio bohemica</span>}}'' soukromě věnoval, odkudž i snímek náš, pod podobiznou {{Prostrkaně|Veleslavínovou}} se nacházející, vyňat jest.

Brzo potom stalo se, že se vzdal {{Prostrkaně|Prokop Lupáč}} úřadu svého učitelského, totiž stolice dějepisu, aby se oženiti a v Domažlicích městské písařství přijíti mohl. {{Prostrkaně|Daniel Adam}} obdržel uprázdněnou stolici, a musil tomuto povýšení akademickému tím více se těšiti, čím pilněji už od mladosti historií se byl obíral, moha se nyní zamilovanému studium svému s celou duší věnovati, a jím zároveň ve vlasteneckou mládež blahodárně působiti. Vyučoval takto sedm let na universitě pražské dějepisu. Zastával též v tomto čase některé jiné úřady a hodnosti akademické. Roku 1573 opatroval důchody statkův universitních, roku 1576 obstarával zároveň s {{Prostrkaně|Matoušem Molesimem}}, děkanem fakulty filosofické, rozvržení přednášek universitních (''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Codex Dec.}}</span>}}).

Nenalezáme ovšem žádné knihy, kterouž by {{Prostrkaně|Veleslavín}} před rokem 1578 (aneb jak {{Prostrkaně|Pelcl}} udává před rokem 1577), tedy za doby svého akademického působení, tiskem byl vydal. Vidí se nám, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} právě už mezi tiskem prvního vydání Kalendáře historického professuru byl opustil, seznámiv se totiž takto s nejstarší dcerou, {{Prostrkaně|Annou}}, znamenitého typografa a rady Starého města pražského, a složiv úřad svůj, teprv na název už bez pochyby z větší části vytištěné knihy přidal firmu: {{Prostrkaně|U Jiřího Melantricha z Aventínu a M.&nbsp;Daniele Pražského}}, s chronostichem: '''''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Fer DeVs aVXILIVM nobIs</span>}}'''''. Tím však právě počíná druhá hlavní perioda životopisu {{Prostrkaně|Veleslavínova}}.

Císař Karel&nbsp;IV., jelikož zakladatel university pražské, ustanovil totiž zákonem, aby žádný professor universitní se neženil, a aby všickni v jednom příbytku ''(<span lang="{{Cizojazyčně|la">|collegium</span>}})'' bydlili.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|… dantes et concedentes eidem collegio auctoritate regia Boemiae pro nobis, heredibus et successoribus nostris Boemiae regibus et ejusdem regni corona in perpetuum pro inhabitatione accommoda magistrorum ac studentium praedicti collegii eam domum in Majore civitate Pragensi, quae Lazari dicitur, cum suo curtili et circumferentiis omnibus, prout ab aliis vicinis sibi domibus est distincta, ut infra scripti magistri et studentes in se resideant, sub eis conditionibus, quae inferius expressantur. (Ex origin. Arch. Car. Univ.)</span>}}''</ref> Zákon ten měl alespoň to dobré do sebe, že professorové chtíce v stav manželský vstoupiti, míst svých učitelských se vzdávali, opatřivše sobě mezi tím časem vydatná postavení jiná, obzvláštně úředníkův městských, čímž místa svá opět novým čekancům, mistrům a učitelům, zvlášť ze škol venkovských přišlým, postupovali, tak sice že vždy mladé a tudíž vydatné síly k vzdělávání mládeže vlastenecké obráceny byly a mnoholetým opakováním téhož vyučování ochabovati nemusily. Taktéž i {{Prostrkaně|Veleslavín}} náš nehodlal v panickém stavu professora pražského sestárnouti, nýbrž zasnoubiv se roku 1576 dne 27.&nbsp;prosince s dříve řečenou {{Prostrkaně|Annou Melantrichovou z Aventínu}}, stal se takto z professora typografem; o kterémžto přechodu si později leckdys tehdys slušný žert provedl, nazývaje jej přechodem z koně na osla.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Ast initio quidem etiam haec vocatio mea, in quam divina voluntate vocatus ex Academia, non paulo honestius quam ab equis ad asinos transii, requirere a me videbatur: ut sicut alim in scholis docendo pueritiae prodesse conatus sum: ita nunc typographiae beneficio ejusdem studia pro viribus adjuvarem. {{Prostrkaně|Dictionarium}}.</span>}} 1579.''</ref>

Poněvadž se takto Daniel náš se šlechtickou rodinou byl spojil, kterážto nad to bohatá, on však pouze učený byl, byla ta snaha jeho, aby též na šlechtice povýšen byl. A sice tvrdí {{Prostrkaně|Pelcl}}, že ještě před zasnoubením svým o šlechtictví se ucházel, kdežto Dobrovský v soukromých poznamenáních svých<ref>Jest ten vzácný exemplář „<span lang="{{Cizojazyčně|de">|Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler von F.&nbsp;M.&nbsp;Pelzel</span>}}“ v českém národním Museum pod známkou 72,&nbsp;J,&nbsp;9, v němž to Dobrovský vlastnoruční poznamenání na krajích učinil, kterýchž tuto dílem upotřebeno. Knihy Dobrovského, jak známo, staly se po jeho smrti větším dílem jměním českého Museum.</ref> nález českého zemského sněmu teprv od roku 1583 uvádí, dle něhož {{Prostrkaně|Adam Daniel}} na šlechtictví povýšen jest a sice prozatím beze všeho predikatu (příjmí), teprv roku 1585 udělen prý mu jest predikat {{Prostrkaně|z Veleslavína}}, totiž dle dědiny, v níž otec jeho zrozen byl — čemuž také nasvědčují knihy od něho od roku 1577—1585 vydané, na nichž se pouze nazývá: {{Prostrkaně|Danielem Pražským}} aneb {{Prostrkaně|Adamem Danielem}}. Sluší totiž znamenati, že ještě v XVI.&nbsp;století nestávalo všude určitých příjmí, v rodinách k nižším stavům náležejících, nýbrž že obyčejně přikládal syn křestní jméno otce svého k svému jménu křestnímu, jako i {{Prostrkaně|Daniel}} náš. Učení pak přikládávali k jménům svým i rodiště. {{Prostrkaně|Daniel}} se tudíž nazýval, dříve než na šlechtictví povýšen byl, ''Pragenus'', co šlechtic však nikdy více tohoto názvu neužívaje, psal se vždy {{Prostrkaně|z Veleslavína}}, a ozdoboval s jakousi chutí, dle spůsobu toho věku knihy od něho vydané aneb u něho vyšlé svým velkolepým erbem záležejícím podstatně v ''pegasu'', {{Prostrkaně|přílbici}} rytířské a nad ní mezi křídly rozprostřenými třpytící se {{Prostrkaně|hvězdou}}.

Hned po zasnoubení se s dcerou znamenitého typografa a rady Starého města pražského {{Prostrkaně|Jiřího Melantricha z Aventínu}}, měl {{Prostrkaně|Veleslavín}} pilné účastenství v tiskárně svého tchána, a knihy toho času z této tiskárny vyšlé měly firmu obou dvou. Když však roku 1580 {{Prostrkaně|Melantrich}}<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Georgius Melantrich ab Aventino}} civis, senator et typographus Pragensis Rozdialovicii natus anno 1511, fatis concessit anno 1580, 19.&nbsp;Nov., sepultus in sacello Bethlehem. {{Prostrkaně|Joannes Rosacius}} Suticensis eidem cenotaphium scripsit:</span>}}

skvostnosť a důkladnosť literárních děl, která aneb od něho samého aneb pod jeho dohlídkou a jeho opravou na světlo vyšla, nazván byl vůbec ''Architypographus Pragensis''; důmyslem však svým, ryzostí a plynností jazyka vtiskl pečeť ducha svého celé literatuře české tehdejšího věku, tak že tento v literatuře české podlé něho nazván jest věkem {{Prostrkaně|Veleslavínským}}, jelikož věkem {{Prostrkaně|zlatým}}!<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Adauctus Voigt}} ({{Prostrkaně|Acta literaria Bohemiae et Moraviae. Pragae}}, 1775 — II. p.&nbsp;186): M.&nbsp;Daniel Adamus a Veleslavina, {{Prostrkaně|Primas in decemviratu antiquae urbis Pragensis}}, typographorum Pragensium cum socero facile princeps, multis libris, quos ex officina sua edidit, multisque in patriam meritis illustris… Bohemorum {{Prostrkaně|Varro}} et {{Prostrkaně|Tullius…}} (p.&nbsp;328). De sermonis bohemici, quo interpres Placelius usus erat, nitore et praestantia dubitare non licet, cum {{Prostrkaně|Veleslavinae}}, Tullii bohemici, lima fuerit expolitus.</span>}}''

<p><span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Bohuslaus Balbinus}} ({{Prostrkaně|Bohemia docta}}&nbsp;II, p.&nbsp;52) … comparat sibi insignem, et numeris absolutissimam typographiam, ex qua, velut ex equo ({{Prostrkaně|Trojano}}, aut ({{Prostrkaně|Amaltheae}} cornu, ut {{Prostrkaně|Lunapius}} alicubi dixit, libri diversi et utilis argumenti, sed maxime civiles et de civili scientia tractantes, tum historici et medici prodierunt… (de slylo sermo non est, nam bohemica lingua eaque pereleganti scripsit).</span>}}'' ''{{Prostrkaně|J.&nbsp;Hanslik}}'' ve své: ''<span lang="{{Cizojazyčně|de">|Geschichte und Beschreibung der Prager Universitäts-Bibliothek, Prag 1851</span>}}, praví: ''<span lang="{{Cizojazyčně|de">|{{Prostrkaně|Veleslavín}}'' ist der Ehrenname eines böhmischen Brockhaus oder Cotta, mit vollem Rechte…</span>}} Nechť o jiných pomlčím.</p></ref>

Musíme však napřed podotknouti, jak nesnadné bylo, některých podstatných zpráv o soukromém životu a působení {{Prostrkaně|Veleslavínově}} se domakati,<ref>Spisovatel tohoto článku opravdu všemožně se vynasnažoval, domakati se některých podrobnějších zpráv o životu a působení {{Prostrkaně|Adama Daniele z Veleslavína}}, jak v archivech tak v bibliothekách; nelze mu však bylo dosíci něčeho jiného mimo už známé prameny, totiž: ''Balbina'', ''Pelcla'', ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Codex Decanorum facult. filos.</span>}}'' a ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Parentalia et Farrago Georgii Carolidae a Karlsperga</span>}}''.</ref> a že tudíž obmezeni jsme téměř jen na jeho vlastní nám známé spisy a v těch ovšem nejspíše jen na předmluvy a úvody, jelikož práce jeho původní; poněvadž však právě soubor těchto původních předmluv a úvodův v tomto prvním svazku na světlo vydáváme, nechceme vlastnímu soudu a důvtipu čtenářovu jaksi překážeti, a tudíž se u vylíčení tohoto životopisu spokojiti hodláme nejvíce s předmluvami k spisům latinským v této sbírce neuvedenými a s ostatními pouze pokud toho celek přehledu nutně žádá, podávajíce čtenářům k vyplnění a dolíčení tohoto životopisu tuto sbírku původních prací {{Prostrkaně|Veleslavínových}} samu.

Nesmíme si mysliti, že byl {{Prostrkaně|Veleslavín}} pouhý typograf. On povolání své za mnohem vyšší měl, pokládaje je co pokračování, jako za doplněk svého působení akademického, jakož toho očekávali od něho přátelé a příznivci jeho;<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|… ut sicut olim in scholis docendo pueritiae prodesse conatus sum: ita nunc typographiae beneficio ejusdem studia pro viribus adjuvarem. Et quid a me respublica literaria tacito quodam desiderio expectaret, ex multorum non fictis sermonibus mihi innotuerat. Itaque nullo modo conveniebat me, vel negligere hanc partem officii mei, vel expectationi amicorum, de opera mea conceptae, non respondere. {{Prostrkaně|Dictionarium}}.</span>}}''</ref> nebo jako dříve mezi čtyrmi zděmi hleděl prospívati mládeži vůkol něho shromážděné, tak nyní blahodatným, tehdy ještě velmi novým, jelikož teprv sto let před tím vynalezeným uměním kněhtlačitelským hleděl prospívati, v povolnějších mezích: {{Prostrkaně|vlasti, králi, Bohu}}. Tyto tři ideje, totiž vřelá, nelíčená láska k vlasti a jazyku materskému, neúhonná a jako svatá úcta k nejvyšším panovníkům a k auktoritám všeho druhu, ona náboženská útěcha a jako rozčilenosť citův zbožných vládnou dokona duchem, a pronikají vesměs spisy jeho, tak sice, že tu není téměř ani stránky, kdeby alespoň nějaké naznačení jedné, druhé z těchto idejí se nenalezalo! Pomyslíme-li mimo to, že mlékem starořecké a starořímské vzdělanosti jako kojen a posilován jsa duševně vzrůstal a se zmáhal, že duchem výtečníkův antických nadchnut a povznešen nejen spůsob písemnictví, leč i zachovalosť a bezzištnosť myšlení a konání jejich úsilně za vzor si kladl a obíral — (čehož důkazem jsou veskrz spisy jeho jednák doklady mistrně z těchto spisův volenými, jednák úctou k těmto spisovatelům staroklassickým při každé příležitosti vzdávanou, kterážto n.&nbsp;p. v ''Sylva quadr.'' až v jakési nadsmyslné vzývání přechází, jednák celým duchem i formou svou): nepřijměje nás to, co ze života jeho praktického, ač ovšem velmi kuse, uvedeme k tomu, abychom jej neměli za muže vyššího, idealního, který při všem konání svém nikoliv ziskem a soběctvím, leč idejemi se nesl a řídil, nepokládaje proto život praktický a poměry rodinné jako nějaký snílek za přítěž a povrhel nepotřebný, vzdávaje zároveň úctu a oddanosť duchu časovému, obvyklostem národním i ustanovením politickým.

Tiskárna {{Prostrkaně|Veleslavínova}} nalezala se bezpochybí v nynější {{Prostrkaně|Karlově}}, druhdy {{Prostrkaně|Jesuitské }}ulici „jdouc k mostu“, a sice na té straně, kde nyní Kolloredovský dům stojí, poněvadž tu, kde kollej sv.&nbsp;Klimenta (Jesuitská kollej) nyní jest, tehdy pět kostelíkův a asi 14&nbsp;nepatrných domkův prý se nalezalo.<ref>Jesuité teprv v druhé polovici XVI.&nbsp;věku těchto 14&nbsp;domů poznenáhla kupovali, a teprv v XVII. nynější kollej klimentickou stavěti počali. Čtyry kostely až posud zachovány, pátý pak sv.&nbsp;Eligia, patrona zlatníkův, zmizel.</ref> Patrné stopy toho nalezáme v původní listině,<ref>Zvláštní ochotností pana archiváře ''Erbena'' propůjčena mi byla tato listina k nahlédnutí. Tuto uvádím dotyčné místo zúplna: „Dům po {{Prostrkaně|Samuelovi z Veleslavína}} jdouc k mostu, vedle domu Kristiana Plumšejna ležící. Vedlé jiného statku jeho z {{Prostrkaně|Veleslavína}} k ruce J.&nbsp;M.&nbsp;C. konfiscirovaný. Prodán vedlé dekretu J.&nbsp;M. knížete z Lichtenštejnských panu Pavlovi Šejbovi, J.&nbsp;M. arciknížete Ferdinanda Arnošta rakouského, komorníku za 2500&nbsp;zl. Actum 9.&nbsp;ledna&nbsp;1623. Na ten spůsob, že dům svůj na Malé straně postoupil k ruce J.&nbsp;M.&nbsp;C. v 1000&nbsp;zl. a 1500 do rathausu J.&nbsp;M.&nbsp;C odvedl.</ref> totiž v protokolu zkonfiskovaných domů pražských po bitvě na Bílé Hoře. Mezi těmito jest zaznamenán též dům vystěhovalce {{Prostrkaně|Samuele}}, syna {{Prostrkaně|Danielova z Veleslavína}}, jdouc k mostu vedlé domu Kristiana Plumšejna ležící. {{Prostrkaně|Adam z Veleslavína}} s jakýmsi důrazem naznačoval to, že ve svém vlastním domě tiskl, přidávaje v předmluvách: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la>|"Pragae ex aedibus meis</span>}}.''

překlady tehdy za výborné vesměs uznaných děl jinojazyčních, všude hotov jsa přiložiti rukou svých, aby se práce od jiných započaly, prováděly i dokonaly, sbíraje, kde jen mohl, nové podněty a předměty k dílům a výrobkům tiskárny své, nabádaje a podpaluje duchy jaré, práce jejich prohlížeje a opravuje a při tom všem zvlášť na milou mládež vlasteneckou nikdy nezapomínaje.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|… denique quidquid doctum et eruditum Rudolfo&nbsp;II. imperante in Bohemia lucem adspexit, {{Prostrkaně|Veleslavinum}} vel authorem, vel interpretem, vel adjutorem, vel ad extremum typographum habuit. B.&nbsp;Balb.</span>}}''</ref> Velmi chytře uměl praktický {{Prostrkaně|Veleslavín}} působiti předmluvami a dedikacemi svými k tomu, aby lásku k materskému jazyku roznítil, zvlášť u velmožů českých, aby jednotlivé osoby, řády, obce a města k svému a svého umění prospěchu přijměl, aby se zároveň obránil a jako obrnil proti utrhačům a závistníkům svým, aby čtenářům svým konečně všecky pěkné stránky velebné duše své rozprostřel a tak tyto k milování sebe a věci, kterou zastával, jako přinutil. A to vše konal přede vším proto, aby rozedmul a rozplamenil v účastnících lásku k {{Prostrkaně|vlasti, Bohu a mocnáři}}! Říkávalť: že raději chce všecko jmění své obětovati, nežli přestati pracovati pro dobro vlasti své (viz dále báseň {{Prostrkaně|Laurentia Benedicta}}).

A tak spatřujeme {{Prostrkaně|Veleslavína}} tu překládati s přítelem jeho {{Prostrkaně|Janem Kocínem z Kocínétu}} historii církevní ''Eusebia Pamphilia'', tu opět pracovati s {{Prostrkaně|Ad. Huberem z Riesenbachu}} o Herbáři čili Bylináři českém, ohromném to foliantu s přemnohými vyobrazeními bylin, kterýchžto však formy v dřevě řezané {{Prostrkaně|Mathiol}} sebou do Tirol odvezl, a bylo se co starati o pěkné figurky z Frankfurta, opatřené od {{Prostrkaně|Cameraria}}, obnovitele a rozšířovatele Mathiolova herbáře, a bylo „nejen pospíšiti ale téměř kvapiti, protože jistý čas a termín uložen byl, v němž formy bylin tomu, kdo jich propůjčil, navrátiti se měly;“ tu opět vybízí se od {{Prostrkaně|Jiřího Fuňky z Olivetu}}, k.&nbsp;komory sekretáře, k vyobrazení a plánu města Jerusaléma, k překladu spisu Adrichomiova, tu ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Politiam historicam</span>}}'' v jazyk český jakž nejvlastněji býti mohlo uvádí, „však ne bez pomoci jiných učených mužův a dobrých přátel svých“ („abych se nezdál všeho sobě osobovati, v čemž jiní také díl práce a chvály mají“); tu jej spatřujeme nabádati {{Prostrkaně|M.&nbsp;Trojana}} ku překládání Hyperiovy knihy „o opatrování chudých“,<ref>Soukromá poznámka vlastnoruční Dobrovského.</ref> tu opět už poddaný mu od kohosi překlad spisu ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Joannis Lodovici: Vivis ad veram sapientiam introductio</span>}}'' opatrně prohlížeti a porovnávati; tu slyšíme jej rozmlouvati s učeným mužem a dobrým pedagogem, {{Prostrkaně|Mikul. Albertem}}, přišedším z Moravy a navštívivším ho, co muže znamenitého v Praze (viz ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Sylva quadrl.}}</span>}}'' v předm.) o důležitosti a dobrém zařízení fraseologie česko-německo-latinsko-řecké ku prospěchu mládeže studující. Konečně když mu v této neunavené píli do rukou přišla kniha ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Itenerarium s.&nbsp;scripturae</span>}}'' od {{Prostrkaně|M.&nbsp;Henricha Buntinga}}, faráře v Grunově, původně sepsaná, a on viděl, že „se takových kněh v jazyku českém nenachází“; poodložil na stranu jiných prací povolání svého a vzal před sebe již dotčené ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Itenerarium s.&nbsp;scripturae</span>}}'', aby je na česko přeložil, „předně pro zvelebení cti a slávy Božího jména, potom pro obecný užitek a rozšíření národu a jazyka našeho slovanského a nelituje v tom ani práce, ani statečku svého, s nemalým nákladem vytisknouti dal.“ Takto ustavičně rozmnožovaly a proplítaly se záležitosti a povinnosti povolání jeho a rostly rok co rok, den co den. A v tomto ruchu, v této píli, když byl s přítelem svým {{Prostrkaně|Kocínem}} více pojednání o příčinách a vlastnostech moru tehdy národy hustě trápivšího na světlo vydal, zastížen jest sám touto ranou morovou, dne 18.&nbsp;října&nbsp;1599. Pět a třidcet toho času v Praze žijících učencův a básníkův skládali elegie latinské na jeho úmrtí.<ref>Tyto elegie v quartu pěkně svázané tiskem také vyšly a nápis jejich jest následující: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Nobili ac ampliss. viro {{Prostrkaně|M.&nbsp;Danieli Adamo a Veleslavina}}, civi patricio et architypographo Pragensi. — Ob innumeras animi, virtute Christiana, doctrina liberali, mira rerum plurimarum experientia cultissimi dotes et adfectum cum in bonos candidum ac benevolum, tum in rei literariae sludiosos singularem. — Ubivis gentium notissimo et clarissimo, amico incomparabili et bene merito, compatri observando — XVIII.&nbsp;Octobrit, qui s.&nbsp;Lucae sacer est, anno Chrisli MDXCIX., hora matutina XII. morlali ex hac peregrinatione in aeternam patriam pie evocato, posteaqam vixisset annos LIII. men. I, dies XVIII. — Suo et communi nomine publici luctus testimonium, virtutis debitum, sui amoris et observantiae monumentum — Barlholomaeus Havlik, Srnovecius a Varvažova, Georgius Carolides a Carlsperga, poeta caesareus, moerentes posuerunt.</span>}}''</ref>

Domýšleti se můžeme, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} takovýmto přičiněním a smělým podnikáním i pěkného jmění snad docílil, ačkoliv z jeho vlastních udání to nevysvítá. Víme sice z listiny už svrchu dotčené zkonfiskovaných domů po bitvě na Bílé Hoře, že měl {{Prostrkaně|Veleslavín}} v Praze dům blíž mostu a na venku statek. Nepochybně domu toho nezdědil po svém tchánu {{Prostrkaně|Melantrichu}}, poněvadž v téže listině uvádí se jiný Melantrichovský dům v „Konešovic“ ulici, který po {{Prostrkaně|Samuelu Melantrichovi}} k ruce J.&nbsp;M.&nbsp;C. zkonfiskován byl.<ref>„Dům v Konešovic ulici Melantrichovský, po Samuelovi Melantrichovi, k ruce J.&nbsp;M.&nbsp;C. konfiscirovaný. J.&nbsp;M. Osvícené kníže Karel vladař domu Lichtenštejnského ráčil prodati p.&nbsp;Juditě Bilinovéza jistou summu peněz od ní docela a zouplna vyplacenou. Však aby 1500&nbsp;zl. {{Prostrkaně|Lidmile Samuele z Veleslavína}} věna z téhož domu odvedla. Act. Decret 25.&nbsp;máje Anno 1621. Takové věno jest jí {{Prostrkaně|Lidmile z Veleslavína}} odvedeno.“</ref> A vůbec nebylo snad {{Prostrkaně|Veleslavínovo}} jmění zděděné ani příliš tak veliké, nebo bez pochyby z tiskárny ostatní dědice {{Prostrkaně|Melantrichovy}} vypláceti musil, z čehož opět vysvítá, že i jmění svého {{Prostrkaně|Veleslavín}} nejvíce vlastním přičiněním, sám sebou nabyl. Jiná otázka jest, zdali toto jmění v skutku {{Prostrkaně|znamenité}} bylo? Kdybychom soudili podlé nemovitých statkův právě uvedených, podlé některých naznačení nalezajících se v předmluvách {{Prostrkaně|Veleslavínových}} o tom, kterak kvapně knihy jeho se rozebíraly,{{#tag:ref|Víme zajisté, že některé spisy jeho, n.&nbsp;p. Kalendář historický ještě za jeho živobytí {{Prostrkaně|druhého}} vydání došly, že mnohem více jich hned po jeho úmrtí od dědicův podruhé, potřetí vydáno, jako: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Politia historica</span>}}'', ''apoteka'' domácí a mnoho jiných. V ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sylva quadrilinguis</span>}}'' (roku 1598) praví spisovatel sám o ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Dictionarium</span>}}'' svém: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|„vel hoc uno argumento constare mihi potest: quod exempla eius omnia, quae sane haud pauca excusa fuerant, distracta sint et divendita, et quod non Bohemi solum, verum etiam Germani, linguae nostrae studiosi, illud appetierint et ad usum suum converterint.“</span>}}'' Co se týče cen kněh {{Prostrkaně|Veleslavínových}}, ovšem málokterá naznačení zachovala se nám. Na desce knihy „Štít víry pravé“ vyšlé 1591 zaznamenáno stojí: „Léta Páně 1597 koupena tato kniha za 2&nbsp;kopy a 15&nbsp;grošův míšeňských “ Což by, poněvadž Štít viry kniha menšího formatu a objemu jest, na tehdejší poměry peněžité znamenitá cena byla. Viz o penězích p.&nbsp;288.{{Redakční poznámka|Dokument [[Ukázka Kalendáře historického]], kapitola Leden VII., je ve Wikizdrojích dostupný.}}}} podlé toho, že tiskárna {{Prostrkaně|Veleslavínova}} byla první v Praze a že i rozličné věci úřední, sněmovní, jakož i práva zemská tutéž se tiskla, konečně podlé jaksi rozhýřelého života syna a universálního dědice jeho {{Prostrkaně|Samuela}}, který z počátku XVII.&nbsp;věku v Praze skvostně živ byl a zkompromitovav se v pobouření pražském před bitvou na Bílé Hoře, opustiv statek a dům s celým ostatním jměním svým do Drážďan vytáhl,<ref>{{Prostrkaně|Samuel z Veleslavína}}, syn {{Prostrkaně|Danielův}}, byl náčelník a na slovo vzatý mluvčí oné strany revoluční, která r.&nbsp;1618 některé pány české z hradu pražského oknem vymetala. Pro jeho bohatství a skvělejší život velkou váhu měl u své strany. Zachovala se nám jeho svadební smlouva od roku 1619. O jeho ostatních osudech ve vyhnanctví nic nám známo není.</ref> kdybychom podlé těchto okolností soudili: musili bychom vyznati, že jmění to bylo dosti znamenité. Jinak však {{Prostrkaně|Veleslavín}} sám věc tu naznačuje.

Není téměř knihy od {{Prostrkaně|Veleslavína}} vydané, totiž předmluvy v ní, v nížby se zmínka neděla o tom, žeby tak velkého nákladu sotva bylo vydavateli dostihnouti, kdyby jej a čeládku jeho nebyl peněžitě podporoval ten aneb onen vlastimil, ten aneb onen přítel a pan kmotr jeho. A my tuto, jako typus a karakteristický kus takovýchto jako ustálených obratův v předmluvách, uvozujeme cosi z předmluvy k Kocínovu překladu {{Prostrkaně|Historie církevní}} (1594): „Což se pak mé vlastní snažnosti“ praví tamto {{Prostrkaně|Veleslavín}}, „a nákladu na knihu tuto dotýče, jaký ten a jak veliký býti musil, aspoň z toho každý porozumí, že teď blízko k půldruhému létu s čeládkou při vytisknutí jejím jsem pracoval. A mně jistě nevelmi zásobnému, nikoli nebylo možné, tak veliké a ustavičné útraty a vydání na papír, čeládku a jiné potřeby, zastoupiti a podniknouti, kdyby mi v tom moji dobří páni a přátelé pomocné ruky nepodali, a mne dosti velikou summou peněz dobrotivě a z lásky nezaložili. Z nichžto první jest urozený pan {{Prostrkaně|Vít Flavín z Rotenfeldu}} a na {{Prostrkaně|Pokraticích}}, místosudí dvorský království českého, pan kmotr můj příznivý, kterýž zvláštní náchylností k své vlasti jak zdravou radou a otcovským napomenutím, tak i štědrou pomocí hotových peněz mne k tomu měl a ponukl, abych takovou práci před sebe vzal; připověděv i dále mne v nedostatcích mých neopouštěti. Potom přičinili k témuž svou také pomoc urození a stateční rytíři pan {{Prostrkaně|Jan Mladší}} pan {{Prostrkaně|Přech}}, vlastní bratří z {{Prostrkaně|Hodějova}} na {{Prostrkaně|Floskově}} atd., urozeného a statečného rytíře pana {{Prostrkaně|Bernharta Staršího z Hodějova}} atd. J.&nbsp;M.&nbsp;C. rady, synové, kteříž také zvěděvše o tomto mém začatém předsevzetí, tímž úmyslem se ke mně v lásce své pronesli, a nedostatku v nákladích trpěti nedopustili. Smejšlejíce bez pochyby, že slušné jest z věcí časných od Boha štědře a hojně přijatých, zase něco pro Boha a čest jeho vynaložititi. A mně ovšem nevidělo se jména jejich tuto mlčením pominouti, abych aspoň tímto připomenutím, nemaje čím jiným, vděčnosti své k nim dokázal, a nynějším i budoucím ponavrhl, když historii tuto s potěšením a s prospěchem čísti budou, aby také věděli, komu z toho daru po Bohu děkovati mají, a kdo jsou k tomu radou i skutečnou pomocí příčinu dali. Pán Bůh rač dáti, aby těchto pobožných a šlechetných pánův památka v požehnání a počestném připomínání u věrných Čechův dlouho zůstávala, a příkladem jejich i jiní také mocní a bohatí v Čechách ponuknuti byli k tomu, aby pravou pobožnosť, moudrosť a obecné dobré vlasti své z velkých a přehojných statkův, jimiž vládnou, tím bedlivěji rozmnožovati a podporovati pomáhali.“ — Ve své ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sylva quadrilinguis</span>}}'', v listě dedikačním, synům {{Prostrkaně|Hodějovým}} přímo udává, že otec jejich penězi jej zpodporoval, a za budoucího dlužníka jim dědicům se vyznává.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Altera causa (dedicationis meae): quod Magnifici patris vestri D.&nbsp;Przechii ab Hoděiova tanta sint in me merita, ut ea sine turpi ingratudinis scelere silentio praeterire nequaquam possum. Ab eo enim tempore, quo singulari Dei beneficio et meo felici fato primum illi innotui, semper me beniqnissime atque humanissime complexus est, et praeter meritum meum fovit liberalissime. Cum ante annos sex natus mihi esset filius {{Prostrkaně|Samuel}}, in sacro baptismate pro infante fidem suam sponsor interposuit. Si quando etiam opus mihi fuit subsidio ({{Prostrkaně|ut angusta res domi meae et magnitudo impensarum typographicarum non raro alienis auxiliis indiget}}) ex sua copia munifice inopiam meam sublevavit; non passus mihi deesse, quod sibi abunde esset vel superesset, adeo ut nunc esse me in illius aere libenter fatear, et vobis haeredibus ejus, omni officio me obligari ingenue agnoscam ac publice testatum faciam. {{Prostrkaně|Sylva quadril.}}</span>}}''</ref> Na jiném místě ''(<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sapientia Jesu Sirachi 1586</span>}})'', že taktéž za prokázaná dobrodiní povinen jest vděkem mecenáši svému panu {{Prostrkaně|Vilému Ostroeckému z Kralovic}} ''(„<span lang="{{Cizojazyčně|la">|pro ipsius ingentibus, quae in me contulit, beneficiis</span>}}“)''; a tak na mnoha jiných místech. Možná že skutečně veliké výlohy, ježto přináší sebou kněhtlačitelství, a které teprv po letech, když se sklad vyprodá, se nahražují, {{Prostrkaně|Veleslavína}} do okamžitých rozpakův přiváděly, tak že nucen byl cizích podpor vyhledávati. Možná také, že rodinné poměry byly takové, že musil vydávati více, než by si byl přál, možná však také, že {{Prostrkaně|Veleslavín}} vyhledávaje a velebě mecenáše své, sám se co největší mecenáš jiným zvlášť mladým nadaným spisovatelům a studující mládeži prokazoval, podněcuje avšak i podporuje je peněžitě.<ref>Viz o tom později kus z básně ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Laurentia Benedicta</span>}}''.</ref> My však obzvlášť nakloněni jsouce této poslední domněnce, máme zároveň za to, že se toto časté v předmluvách k jeho spisům nalezající se poukazování na obmezenosť a skrovnosť statečku, pouze za osvědčení jeho skromnosti a nenávisti k všeliké ukázalosti považovati musí. Nebo jako {{Prostrkaně|Veleslavín}} učenosť a skutečné zásluhy své místy až příliš úzkostlivě hleděl zastříti ukazováním na cizí zásluhy a cizí učenosť, a jako hleděl uznáváním své vlastní nedostatečnosti už napřed ztupiti jaksi šípy závisti bledé: tak i častým naznačováním svého nedostatku materialního, obmezenosti statečku svého podlé dobrého staročeského spůsobu vystříci se hleděl všelikým útržkám a výčitkám vychloubavosti, a záští sprostému; čehož všeho v předmluvách jeho husté stopy nalezáme. Nebo žeby čacký {{Prostrkaně|Veleslavín}}, muž tak učený, a tak vznešenými idejemi nadšený skrovněl a skrbil, nemůžeme připustiti.

často příležitosť nahazuje, nezmíňuje, nasvědčuje tomu, že své domácí veselí a utěšení nechtěl na trh vynášeti. Víme přece o jeho domácnosti tolik, že měl dva syny, dceru Majdalenu, a (bez pochyby) strýce jménem: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Mag. Joannes Kanhaeus de Veleslavina</span>}}''. Syn Samuel narodil se mu dne 15.&nbsp;dubna&nbsp;1592, a zemřel, jak se už podotklo, ve vyhnanství po bitvě na Bílé Hoře, měv v držení tiskárnu {{Prostrkaně|Veleslavínskou}} přes 20&nbsp;let, a vydávaje v tom čase nejvíce díla otce svého po druhé, po třetí. Známý básník {{Prostrkaně|Jiří Carolides}} učinil na jeho narození následující genethliatické verše s chronostichem:

''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Adauctus Voigt</span>}}'' (v pozn.&nbsp;11. tuto na str.&nbsp;XII uvedeném) tvrdí, že byl {{Prostrkaně|Veleslavín}} ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Primas in decemviratu antiquae urbis Pragensis</span>}}'', tudíž jako purkmistr aneb první starší obce; z čehož plyne, že velkou důvěru jakož i úctu měl u spoluobčanův svých. Co se ostatně karakteru {{Prostrkaně|Veleslavínova}} dotýče, obdivovati se nám jest obzvlášť jeho {{Prostrkaně|skromnosti}}. Není předmluvy, není úvodu v kteroukolivěk knihu {{Prostrkaně|Veleslavínem}} aneb sepsanou aneb od něho vydanou, v kteréžby se této znamenité skromnosti zřejmé stopy nenalezaly.<ref>Pěkné místo semto náležející jest n.&nbsp;p.: <span lang="{{Cizojazyčně|la">|„''Etsi vero non tam arroganter de meipso sentio, ut insigne aliquod commodum omnibus patriae vicibus ex me polliceri audeam: tamen si schoslasticae institutioni opem aliquam afferri a me posse existimo, id nequaquam ambitioni tribuendum est, aut arrogantiae, sed amori potius communis patriae, et utilitatis publicae conservandae studio… Sed de hac causa non decet me pluribus diserere, ne cujus culpae suspicionem a me alienam esse volo, in eam vana verbositate incidere, et de luce fumum dare videar.''“ {{Prostrkaně|Diction}}.</span>}} Ostatně se skromnosť a vůbec mírnosť jeho v celém tomto svazku „Bibl. starč.“ tak zajímavě líčí, žeby ne vhod bylo, chtíti důraz ten, který spis na čítatele bezpečně učiní, rozkládati.</ref> Všude hledí zásluhy jiných sebe nepatrnější zevrubně uváděti, o svých vlastních, ač často mnohem znamenitějších, mlče, aneb jako naschvál je zastíraje. To pak tuším jej zvlášť milým činí. O jeho neunavené pilnosti a neustálé přičinlivosti už dříve jsme podotkli, jakož i o jeho lásce k Bohu, vlasti a mocnáři. Z několika předmluv vysvítá, jak s outlými, přátelskými svazky spojen byl s jednotlivými osobami, jako n.&nbsp;p. s {{Prostrkaně|Kocínem z Kocínétu}} a s jinými. V předmluvě ku {{Prostrkaně|kronice Moskevské Matouše Hossia}} z Vysokého Mýta, kteroužto {{Prostrkaně|Veleslavín}} 1590 vydal, nalezá se místo, z kterého pěkně plyne, jak vysoce si vážil {{Prostrkaně|Veleslavín}} pravého, totiž bezzištného přátelství.<ref>„Od mnoha let byl jsem v dobré známosti a v důvěrném přátelství s Matoušem Hossiem, rodičem z Vysokého Mejta, měštěnínem a spoluobyvatelem města vašeho (Nového Kolína), kterážto známosť, jakž začátky své vzala v mladším věku našem, ne z naděje nějakého užitku a zisku, kterého tehdáž jeden od druhého očekávati nemohl, poněvadž žádný z nás hádati, nadto pak věděti nemohl, k čemu ho Pán Bůh povolati ráčí (ale z samé pouhé upřímnosti, nebo že jeden při druhém spatřoval, což mu se líbilo), tak trvala mezi námi bez přetržení i v starším věku až do jeho smrti, a bez pochyby déleji trvati mohla, kdyby mu byl pán Bůh dalšího života popříti ráčil.“</ref> A však i některým městům v Čechách, jako Kutné Hoře, pro zpomínky rodinné, byl přede vším nakloněn, a jim i kde mohl, srdečnosť svou projevoval.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Benevolentiam autem vestram et civium vestrorum tantam semper expertus fui, quantam vix sperare auderem, si in ipsa civitate vestra natus essem. {{Prostrkaně|Nomenclator}}.</span>}}'' Při té příležitosti zmiňuje se o školách kutnohorských v tento smysl: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Respublica vestra semper obtinuit hanc laudem, quod et amaret honestas artes et liberaliter proveheret illarum studia. Id verissimum esse, ostendit {{Prostrkaně|schola vestra superior}} magnis sumptibus ab ipsis fundamentis denovo exstructa… Praesertim quod non contenti aedificium hoc pro Musis erexisse, stipendia etiam docentibus in eo constituistis honestissima; discentibus autem pauperibus ita de sustentatione providistis, ut citra metum famis ac inopiae utrique cum docere tum discere bonas artes, et officio suo vacare possint.</span>}}''</ref>

Karakter našeho {{Prostrkaně|Veleslavína}} nejkratčeji a nejurčitěji naznačuje básník souvěký, ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Laurentius Benedictus</span>}}'', z jehožto elegie tuto kus uvádím:

{{Prostrkaně|Veleslavín}} spisy svými utvořil znamenitou epochu, kteroužto nastal v literatuře české zlatý věk {{Prostrkaně|pěkné prosy}}; nebo ač obyčejně zlatým věkem vůbec se nazývá, přec v něm výborné básnictví pohřešujeme, a {{Prostrkaně|Veleslavín}} sám mimo překlad tak nazvaných ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|versus Salernitani</span>}}'' nic básnického nepsal.<ref>Jako měla literatura německá dva zlaté věky básnictví svého, totiž za času tak nazvaných {{Prostrkaně|milostných}} pěvcův v XIII.&nbsp;věku a za času {{Prostrkaně|Schillera a Goetheua}}: tak odslavila i literatura česká první zlatou dobu básnictví svého už v těch časech, když se byly básně Rukopisu kralodvorského skládaly. Druhá zlata doba bude bohdá následovati, až vyvinutá bude pěkná prosa česká už za časův {{Prostrkaně|Veleslavínových}} započatá, násilně přetržená a nyní opět, téměř po třech stoletích hlubokého spánku porozkvétající. Bodejžby k tomuto origentování přítomná knížečka přispěla.</ref> Ovšem už před {{Prostrkaně|Veleslavínem}} byli dosti znamenití spisovatelé čeští, prosaičtí však žádný, tak dokonale a správně jazyku materského mocen nebyl jako právě on. Spisy jeho, co se týče správnosti mluvnické, na vždy budou vzorem pěkné, attické češtiny, a nejlepší spisovatelé čeští dle nich vždy se vzdělávali, a nynější mládež vlastenecká k vyšším stavům příznivým osudem povolaná a materským jazykem vzdělávaná, zvlášť k těmto zřídlům ryzí češtiny musí prohlížeti. Ovšem že v spisech jeho husté stopy spatřujeme, ač dosti samostatného, napodobování vzorův latinských, však to právě jim spíše k prospěchu než k ujmě jest; nebo právě latinští spisovatelé byli mistři slohu, jakožto vzorové všem národům všech věkův budoucích. Tato uhlazenosť slohová činí spisy {{Prostrkaně|Veleslavínovy klassickými}}, a jelikož takové, nepomíjejícími, ač co do látky více archeologické než čistě vědecké ceny do sebe mají.

Napřed položeny jsou ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|genealogiae</span>}}'' aneb tabule rodův, velikomocných knížat a králův, kteříž od začátku až do těchto časův v české zemi kralovali. Jest i mnohých jiných rodův královských a knížecích místy svými v Kalendáři dotknuto, kteříž nyní v Evropě a v Říši panují. ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Indices a registra</span>}}'' dostatečná napřed i nazad se najdou. To všecko znova rozšířeno, a k libosti těm, ješto celých historií a obšírných kronik míti, aneb pro příčiny čísti nemohou (však s ukázáním, kdeby více hledati a najíti měli) a pilností sebráno, vytištěno a vydáno, prací a nákladem M. {{Prostrkaně|Daniele Adama z Veleslavína}}. Mimo předmluvu a rejstříky str.&nbsp;636 ve čtverci.

A básník {{Prostrkaně|Frencelius}} („''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|poeta caesareus, non amore sed virtute optimi amici adductus scribebam</span>}}“):

2.&nbsp;''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Dictionarium linguae latinae ex magno Basilii Fabri Thesauro collectum atque concinnatum. Nunc primum in gratiam studiosae juventutis bohemicae editum studio et opera M.&nbsp;{{Prostrkaně|Danieli Adami}} Prageni. Pragae typis {{Prostrkaně|Georgii Melantrichi}} ab {{Prostrkaně|Aventino}} 1579. Ded. Carissimis viris, prudentissimis consulibus, aequissimis judicibus, optimis senatorii ordinis civibus Žatecii, Hradecii Reginae, Litoměřicii et Lunae, regiarum urbium in Bohemia dominis. „Potius sub nomine vestro universae juventutis bohemicae offert dictionarium.“</span>}}'' Jest ten slovník, latinsko-český, dosti hrubý svazek. {{Prostrkaně|Veleslavín}} s velkou skromností a nedůvěrou ve vlastní síly na světlo jej vydává. Ačkoliv skutečnou zásluhu nejen českým překladem, nýbrž i tím si vyzískal, že všeliké možné významy slov latinských nemíchá v jedinou směs, jako před ním se dělo; ovšem je roztříďuje a v rozličná oddělení rovná, zvlášť ku kmenům hledí a takto mládež navozuje, aby tyto sama hledati a nalezati mohla. Přidal též ozdoby a příslušnosti syntaktické.<ref>Viz ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Adauctus Voigt}} (Act. litt. Boh. et Mor.). „Veleslavinae hoc lexicon non tantum prioribus duobus saeculis sed et nostra aetate longe esse inter bohemica praestantissimum.“</span>}}''</ref>

3.&nbsp;Knížky sv.&nbsp;Augustina: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Soliloquia</span>}}'' a též <span lang="{{Cizojazyčně|la">|Manuale</span>}}''. V Praze 1583. Překlad výborný, často vydáván, naposled od {{Prostrkaně|Fr. Faust. Procházky}} 1786, později též od konsistoře arcibiskupské jako příloha k časopisu theologickému.

4.&nbsp;''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Politia historica</span>}}'' o vrchnostech a správcích světských.<ref>Z úvodu k této knize nejlépe lze jest poznati politické smýšlení {{Prostrkaně|Veleslavínovo}}. Praví mezi jiným následovně: „Ne všickni spisové političtí o správě a regimentu království a obcí užitečni jsou a hodni, aby vůbec od lidí čteni byli. Nebo někteří z nich základ správy staví na bezbožnosti, a nespravedlnosti a vedou vrchnosti k nezřízené přísnosti a k tyranství, jiní pod zástěrou obecné svobody pozdvihují poddaných proti vrchnostem a pánům. Což obé království a obce, jakkoli mocné a silné, k zahynutí a zkáze přivozuje. Ale v této knize nic takového se nevynachází.“</ref> Knihy patery ku poctivosti všech dobrých, ctných a šlechetných vrchností, správcův, soudcův atd. slavného a dalece rozmnoženého národu slovanského. Podlé německého <span lang="{{Cizojazyčně|de">|Regentenbuch</span>}} od {{Prostrkaně|Jiřího Lauterbeka}}, rady knížat markrabství brandenburského. V Praze 1584 („léta posledního věku“). Dedikací. Raddám a nejvyšším úředníkům zemským v království českém, pánům sobě milostivě a laskavě příznivým, Jich milostem. Po druhé vytlačena a obnovena od dědicův {{Prostrkaně|Veleslavínových}}, roku 1606 a dedikována panu {{Prostrkaně|Vilémovi z Chlumu a Košumberka}} a panu {{Prostrkaně|Krištofovi Harantovi z Polčic a Bezdrazic}}. Registřík od {{Prostrkaně|Veleslavína}} pilně spracovaný.

7.&nbsp;''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Joannis Ludovici Vivis Valentini ad veram sapientiam introductio, libellus doctus et elegans.</span>}}'' V jazyk český uvedený a zároveň s textem vydaný. V Praze 1586.

8.&nbsp;''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Nomenclator, omnium rerum propria nomina tribus linguis latina, bojemica et germanica, explicata continens, ex Hadriano Junio Medico excerptus et pro usu scholarum bojemicarum editus. In quatuor classes distinctus: de Deo, natura, homine, artibus. In fine indices copiosissimi bohemicus et latinus. Pragae 1586.</span>}}'' Později doplnil {{Prostrkaně|Veleslavín}} spis ten jazykem řeckým a pod jménem: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Nomenclator quadrilinguis</span>}}'' roku 1598 opět vydal.

13,&nbsp;14.&nbsp;Roku 1589 vyšly školní knížky: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Elegantiarum Terentii, Plauti et Ciceronis (epislolarum) interpretatio bohemica</span>}}''.

17,&nbsp;18.&nbsp;Roku 1592 vyšlo tiskem: Vypsání města Jerusaléma, zároveň s historií Židovskou od {{Prostrkaně|Plácela z Elbingu}}. Též toho roku spatřil světlo Boží foliant: Putování svatých, překlad M.&nbsp;{{Prostrkaně|Henricha Buntinga}}: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Itinerarium sacrae scripturae</span>}}''. K tomu připojil {{Prostrkaně|Veleslavín}} pojednání o mincích starohebrejských. To vše napotom od dědicův opětně vydáno.

19.&nbsp;Roku 1594 povstal překlad M.&nbsp;{{Prostrkaně|Mollera}}: ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Soliloquia de passione D.&nbsp;N. Jesu Christi</span>}}''. Kterýžto spis poznovu {{Prostrkaně|Nejedlý}} byl na světlo vydal.

20,&nbsp;21.&nbsp;Roku 1595 vyšla Apoteka domácí a už dříve roku 1587 Regiment zdraví (<span lang="{{Cizojazyčně|la">|therapie a diaetetica</span>}}), na kterýchžto dvou spisech na slovo vzatý lékař Ad. ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Huberus</span>}}'' {{Prostrkaně|z Risenbachu}} též pracoval.

22,&nbsp;23.&nbsp;Konečně vyšel roku 1596 ohromný foliant, totiž Herbář {{Prostrkaně|Mathiolův}}, v jehožto sepsání (zvlášť co se týče indexu, této „svíce celého spisu“) a vydání {{Prostrkaně|Veleslavín}} s {{Prostrkaně|Thadeašem Hájkem z Hájku}} největší účastenství měl; roku pak 1598 ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sylva quadrilinguis</span>}}'', náčelní dílo {{Prostrkaně|Veleslavínovo}}, na světlo jest vydáno. Herbář věnován jest {{Prostrkaně|Petru Vokovi z Rožmberka}} a {{Prostrkaně|Adamu z Hradce}} na Hradci, nejvyššímu purkrabí pražskému; ''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sylva quadrilinguis</span>}}'' věnována jest synům pána {{Prostrkaně|z Hodějova}}. Tato poslední jest fraseologie a zároveň synonymický slovník latinsko-česko, řecko-německý, posud v literatuře české nepřekonaný a sice jazykem českým především vyložený.<ref>''<span lang="{{Cizojazyčně|la">|{{Prostrkaně|Adauctus Voigt}}: „Ut congestis synonymicis notionibus et phrasibus linguae bohemicae cuivis et comparatio illius cum ceteris linguis et copia, elegantia, splendorque, quibus haud ulli cedit, facile adpareret.</span>}}''</ref> Po jeho smrti roku 1600 vyšlo teprv dílo jeho: Pravidlo křesťanského života podle pořádku desatera Božích přikázaní.

Stůj tu též čásť z básně na <span lang="{{Cizojazyčně|la">|Nomenclator</span>}} {{Prostrkaně|Veleslavínův}} od téhož básníka: