Ženich na licho/Zkažená večeře: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
n.
 
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Ženich na licho
| AUTOR = Josef Kajetán Tyl
| ČÁST = Zkažená večeře
| PŘEDCHOZÍ = Divné noviny
| DALŠÍ = Klubko se rozvinuje
}}
{{Textinfo
| TITULEK = Zkažená večeře
| PODTITULEK =
| AUTOR = [[Autor:Josef Kajetán Tyl|Josef Kajetán Tyl]]
| POPISEK =
| VYDÁNO =
| ISBN =
| LICENCE = PD-old-70
| IMAGE =
| POPISEK-IMAGE =
| ZDROJ = TYL, Josef Kajetán. ''Povídky novověké. Čásť prvá.'' Praha : Alois Hynek, 1888. s. 51–56.
| JINÉ =
| WIKIPEDIA =
| WIKIPEDIA-DALŠÍ =
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 34:
„Jen aby nic jiného nedokázal!“ hrozila Lenka s přirozenou sobě potutelností. „Provázení by ještě prošlo.“
 
„Tys blázen!“ usmála se Bětuška i obrátila se, aby zarděné líce ukryla; Stanislav byl by však Lence málem okolo krku padl. Onť by vskutku rád něco jiného byl dokázal! Spanilá dceruška vlastenského mlynáře naplnila mu tak srdce a hlavu, že mu těch několik dní — těch několik tisíc kratičkých minut, co s ní byl při prvním seznámení, pak u zkoušek, doma i na divadle ztrávil, jako v krásném snění uprchlo. Jestli při tom něco obmýšlel? — to sám ještě nevěděl; na všechen spůsob bylo mu však milo pozorovati, že se ho Bětuška nestraní, ano že i jakýsi něžný soucit v celém jednání jejím se jeví. K tomu ho ještě Lenka pokoušela, a ženské mívají v takové případnosti velmi bystré oči — to věděl, i byl to již sám několikráte ve svých povídkách podotkl; nebylo tedy divu, že se chvilkami snad i myšlénkami obíral, k jakovým toliko přítel jeho, ženich <span lang="{{Cizojazyčně|la">|''in optima forma'',</span>}} práva měl. Začalť i nyní veškeré své Poličanské příběhy na mysli přebíhati: an tu drahně očekávaný Ludvík právě do dveří vstoupil.
 
„Aj, aj! hleďme pyšného pána!“ přivítal ho Pivečko. „Že dnes trochu těch bílých plíšků sebral, již si poctivého krčmáře nevšímá. Jakže? kde jsme tak dlouho vězeli? Jestli se nám pečeně připálila, budete ji muset sám schroupati.“
Řádek 62:
I sedli nyní ke stolu. Rozmanitá rozmluva kořenila jim sousta, pošlá z nejlepší kuchyně Poličanské, a každý se přiznával, že dávno tak utěšeného večera neztrávil. Pivečko se těšil, že komedie dobře vypadla, Ludvík a Lenka, že potřebných peněz dostali, Bětuška se radovala, že přítelkyni k štěstí pomohla, otec její měl radost, že se Brunsvík podařil, a Stanislav plesal, že to všecko sám tak šťastně svedl, a při tom tak drahé odměny si dobyl. Všechněm četl na tváři povděčnost, toliko v očích Bětuščiných osměloval se něco jiného, něco mnohem rozkošnějšího čísti. „A proč bych nečetl? — jako pan správec říkává,“ mluvil sám k sobě. „Nehledí-liž na mne to spanilé dítě, že bych byl jakživ žádnou novelku nemusel psáti, abych nyní nepoznal, co se v tom ženském srdéčku děje? A neusmívá-li se na mne ta potutelná Lenka tak, jakoby říci chtěla: Mnoho štěstí, pane Libenský!?“
 
Stanislav byl blažený. Ach, spisovatel je křehké stvoření — nejslabší na celé zemi. Jenom ho trochu polektej, jen dost malou poklonku samolibosti jeho učiň, jenom špetkou kadidla před ním zakuř: a mohls dřív o bezhrdlí jeho státi, aneb, co ještě horšího jest, mohls o schopnostech jeho pochybovati — nyní se z tebe nejlepší přítel jeho udělal — on zapomíná na všelikou urážku, a padnuv ti okolo krku, radostí slzičku uroní. Jakž pak teprva měl si Stanislav u dobré večeře, po zdařilé hře a mezi lidmi počínati, kteříž ho nikdy neurazili, ano říkaje napořád na rukou nosili? Stanislav byl blažený. Přirozený rozmar jeho dělal nejsmělejší kozelce, a nepřál si nic jiného, než aby zase někdo v nesnázích uváznul a on — Stanislav totiž — své <span lang="{{Cizojazyčně|la">|''hocus pocus''</span>}} poznovu začíti mohl.
 
Pilo se právě na zdraví nastávajícího párečku, an se nevítaný host ohlásil.
 
<span lang="{{Cizojazyčně|la">|„''Bonus vesper''</span>}} — dobrý večer, pánové!“ ozval se totiž u dveří zámecký písař, pan Bartoloměj, vrátný pak a dráb strkali za ním do pokoje hlavy. „Zůstaňte sedět. Žádný mi neuteče!“
 
S podivením obrátili se všickni přítomní; Stanislav ale, poznávaje hned, co ta pozdní návštěva osob z úřadu znamená, skočil rychle, od stolu.
 
„''Ah — <span lang="{{Cizojazyčně|la">|gratias, gratias, domine venerabilis!</span>}}''“ začal na písaře s mnohými poklonami. „To jsou hosté! Jak se vede? Nesete mi něco? Jak se máte? <span lang="{{Cizojazyčně|la">|''Quomodo?''“</span>}}
 
<span lang="{{Cizojazyčně|la">|„''Semper taliter'',“</span>}} odpověděl písař, množstvím otázek poněkud rozpačitý.
 
„Co pak nám nesete, pane písaři?“ ozval se nyní domácí hospodář.
 
„Já si pro něco jdu!“ odpověděl Bartoloměj, a dával si práci, aby úřadní, vážnou tvář okázal. <span lang="{{Cizojazyčně|la">|„''Silentium!''</span>}} Je tu mezi vámi osoba, řečená Ludvík Rovinský?“
 
„Co pak mi chcete, mnohovážený?“ ptal se ho Stanislav, ani na krok od něho neustoupiv. „Já jsem <span lang="{{Cizojazyčně|la">|''illa persona quaestionis!''“</span>}}
 
„''Eheu'', vida, vida!“ zvolal písař podivně překvapený. <span lang="{{Cizojazyčně|la">|„''Vos illa persona quaestionis?''</span>}} Tedy vy to jste, pane Rovinský? Půjdete s námi, <span lang="{{Cizojazyčně|la">|''amice!''“</span>}}
 
„Kam pak tak pozdě na noc?“
 
„Úřad nikdy nespí, <span lang="{{Cizojazyčně|la">|''semper vigilans!''“</span>}} doložil písař velmi důležitě. <span lang="{{Cizojazyčně|la">|„''Amicus''</span>}} půjde s námi na úřad!“
 
„Dovolte, pane,“ počal nyní Ludvík, „hledáte-li herce Rovinského —“