Zašlými věky/Z vyššího rozkazu/I.: Porovnání verzí

{{NavigacePaP

}}

{{Textinfo

}}

{{Forma|proza}}

Důraz, s jakým starý hrobník Kosatec pronesl slovo poslední, nepřipouštěl pochybnosti — a starosvat, člověk běhů světa a lidí zkušený, v duchu hrobníku dávaje za pravdu, odcházel s nepořízenou. Za to pořídil havéř Holín, když ondy po Novém létě se synkem svým Alšem sem zašel. Přišel bez družby — nač také chudým, sprostým lidem dělným ho potřeba! A už to se hrobníkovi zalíbilo. Starý Kosatec dobře znal havéře Holína, a nadiv i jeho synka, jenž v čase předešlém pilně staral se, aby, jen jako by náhodou, často přicházel hrobníkovi do cesty. Slovo dalo slovo, a staří na konec ruce si podavše, ustanovili, že o první neděli s provoda mladí budou svoji. A starý Kosatec, jak už byl v upřímném hovoru, kromě slova svého havéři Holínovi slibnou dal naději: Šestá desítka tuho se počíná u něho ohlašovati a tak rád by si už po té života klopotě odpočinul a zaměstnání hrobnického zanechal. Ale přece nerad by opustil ten hřbitov kol velebného chrámu, kdež tolikmecítma let v strasti i v slasti byl prolopotil a kdež tělesní pozůstatkové drahých jeho práchnivěli. Proto vyloží i vylíčí pánům městským na „rathouze“ svoji starobu, připomene, že síly jeho slábnou a ztrácejí se jako teplo sluneční záře za pozdního podzimu, a sumou vezme již odpuštění z namáhavého a těžkého povolání svého a za nástupce svého při tom navrhne a doporučí jejich Slovutnostem svého zetě, Aleše Holína… Jistě by pro tohoto lepší bylo zde na tomto svatém poli hroby opatrovati a lopatou a rýčem věrným zemřelým v matce zemi stánky věčné pro jich tělesné pozůstatky připravovati, nežli celý život svůj v prengádě<ref>Dílna, kde se mince razí.</ref> na Vlaském dvoře přetěžkou práci mincířskou vykonávati. Není o to, že menší tu námaha, že kromě platu „stojecího“, obcí dvakráte ročně<ref>O sv.&nbsp;Jiří a sv.&nbsp;Havle.</ref> vypláceného leckdy a od leckoho některý ten grošík bílý do mošničky padne, aby na ten který růvek a rov častěji i bedlivěji se dohlédnulo — ale pro člověka sprostného a v uměních vyšších nesběhlého není zaměstnání bohulibějšího, jako opatrovati a vzdělávati toto svaté pole, aby nedotekla se jeho noha zlá a aby pokojně v něm odpočívali ti, kteří po těžkých bojích a protivenstvích života našli tu klidného, tichého útulku.

 

 

Od té doby, co synek Holínův ob večer sem přicházel, poznával jej staroch čím dále, tím více a touž měrou, kterou jej poznával, obliboval si víc a více mladého muže. Den ze dne byl k němu důvěrnějším, a mladý muž vždy jen nerad končil svou večerní návštěvu — však, těšil se, již bohdá brzo přijde čas, kdy nebude musit z milounkého tepla této jizbice, od Katuše i od otce jejího pospíchati domu ku svým rodičům tmavou, chladnou nocí.