Za Karolinou Světlou (Nováková): Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m české uvozovky; kosmetické úpravy
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m {{Cizojazyčně}}
Řádek 16:
A náhle vše ustupuje, mizí, i šerá kobka kostelní, i lešení s kříži a anděly, oltáře, kněží — — — Zjevuje se údolí, které protéká potok, s hor se vrhající, olšemi a houštím lemovaný; na obzoru rýsují se tmavá čela pohoří ještědského, na nichž s černou zelení borů střídá se neroztavený ještě sníh a led; při potoce stojí socha sv. Jana z Nepomuka vesnickou nádherou vyzdobená a překlenutá, a davy lidu i „pánů“ ji obklopují. Jich zrak a sluch obrácen k mladému Michalu Luhovskému, k „nemodlenci“, jenž stoje na balvaně s puškou v ruce, neohroženě hlásá: „Neobracejte se k modlám a bohů litých sobě nesdělávejte, jediné jest světlo, jediný jest bůh. Ve všech srdcích přebývá, v každém z nás jiskra z něho. Kohož osvěcuje, vyučen jest, nepotřebuje již učitelů jiných.“ I mluví dále o hvězdě jitřní — poznání, o zákoně lásky, o spravedlivosti a soucitu, o bohu pravdy, jenž přivede svět k spasení, jenž od věků jest a bude, a k němuž již předkové se hlásili duší i krví svou. A konečně puškou prostřelí patent, pánům cizím neobmezenou moc nad lidem dávající, a prostřelí i sochu dřevěnou…
 
Scéna ta, jedna z nejsilnějších v románovém díle Karoliny Světlé, scéna, jež vedle jiných, ze stejných kořenů vzniklých, vtiskuje její tvorbě vlastní ideový ráz a hlásá úlohu, předurčenou jí v našem písemnictví, mocně dere se na mysl v tomto ovzduší, tak zcela rozdílném světa, v němž žil, v němž se stápěl duch odletší… A vedle kontrastu tohoto skutečného výjevu chrámového, kterým končívá občanské bytí příslušníků státní církve, se zjevením se smělého, hloubavého „nemodlence“, z bolesti a malátnosti probouzí nás, zatřese námi ještě jiný objev: Ne, poslední měsíce, jež Světlá trávila v uzavřené pracovně své, pohled duchovní majíc v minulost záhrobí pohroužený, a jediné ranami ve tvář národa zasazenými se vzrušujíc; ne, pohřeb její, massami nespočetnými lidu českého k Olšanům doprovázený; ne, tyto truchlé, za jesenních mraků a mlh se odbývající bohoslužby, kde neustále zaznívalo „<span lang="{{Cizojazyčně|la">|requiem aeternam</span>}}…“, — ne, ty jsou posledními akty jejího velikého, horoucího života!
 
Nová a nová se k nim budou pojiti jednání, až půjdou pokolení příští v jejích stopách, až budou žíti a bojovati v tradicích dějinných, které znovu na světlo vynesla a oslavila v „Poslední paní Hlohovské“, v „První Češce“, ve „Zvonečkové královně“, ve „Frantině“, v „Nemodlenci“, v románu „Na úsvitě“ — až muži a ženy, pout sobectví sproštění, budou se snažiti, aby byli tak spravedliví, silní, obětaví, horoucí, jak je ona vylíčila ve „Vesnickém románu“, v „Kříži u potoka“, v „Hložinách“, ve „Skaláku“, „Krejčíkově Anežce“, „Lamači“, — až nezvratně budou dychtiti všecky děti Čechie po „jediném bohu pravdy, jenž přivede svět k spaseni!“