Námluvy: Porovnání verzí

|ZDROJ=Světlá, Karolina. Černý Petříček a jiné povídky. Praha: Mladá fronta, 1954, s. 139-161139–161.

Stojí a rozmýšlí se -— jak se jí poselství asi vydaří, kterak k němu přikročí a promluví? Není to věru malá věc, kterou nevěsta na ni vložila. Truhlářova Havla ostýchají se i hoši a dobrý si před ním dávají pozor na každý krok a na každé slovo. Všichni, co jich je v Ještědě, koukají jen na něho, co on si řídí za oděv, řídí oni také sobě. I ten nejbohatší sedlák rád by mu dal dceru, ač má Havel jen chalupu; ale není na ní dloužku, a zápis mu dal otec již na jaře, když stará truhlářka zemřela. Hned za stavením má Havel všecka pole; vidí na ně z okna, a za nimi hezký kus lesa. Řemeslu svému se učil v městě; má tolik práce, že ji nepostihne ani odvádět. Může se ženit kteroukoli chvíli.

Každičká holka by se bála, kdyby musela Havlovi donésti rozmarii a na svatbu mu říkat, třeba to byla představených Marjánka, či ze dvora Andulka; jakž nemá tedy „souciti“ strach s Cilkou hrobníkovou, již mají holky mezi sebou za nic a s nížto hoši sice rádi sobě zatančí, pilně na poctu ji volají, -— ale na niž žádný z nich doopravdy nemyslí, poněvadž ji nemohou rodiče dáti ani za makovo zrno.

Zas si vzdychne, a slzička z oka jí ukápne na bílý šátek. Ach, zlé to býlí, tahle chudoba, a ničím ze světa vymořit se nedá -— příliš hluboké v něm má kořeny -—, aspoň otec tak tvrdívá.

Sotva dořekne, již je zas také z dveří ven, jako když se nad ní chytá, a Cilka zůstane jako kamenná. Dlouhou chvíli sedí, hledíc před sebou a neví, kde jest …jest… Ona -— ona má jít s Havlem za družici?! Drží si srdce oběma rukama, buší v ní jako kladivo. Ach, tohle srdce, kdož by mu mohl dáti rozumu!

Rozhlíží se po okolí -— jaké to krásné odpůldne! Vzduch tak jasný, že je vidět kraj světa, a teplý, zrovna jako v máji. Ba, právě je dnes jako v máji; kamkoli člověk oči obrací, vše vidí ještě pod květem. To udělal včera ten deštíček, že se vše nanovo zazelenalo a rozvilo; byl jako hedvábný. Na hrobkách červenají se vrbky, modrá se ptačí vikev, po zoraných polích hoří ohnice a třezalka, podle vody otvírá potočník na sta modrých oček, v nichž v každém kousíček nebe. Nikdo by neřekl, že již dnes svátek „druhé matičky“. Včera dvorská selka čeládce povídala: „Máte po svačině! Hle, tam letí divoké husy!“ Hnedlinko budou i chodit děvčata na přástvy, na horách oves již jako zlato. A co to ptactvo dělá dosud za kusy, jako by byla zima ještě bůhvíkde za horami; vznáší se nad houštinami, jako když se včely rojí, a celá mračna mušek hrají si ještě v sluníčku, a v trávě také ještě na sta broučků, každý z nich barvy jiné. To má ten pánbůh čeládky rozmanité a všecko to živí den co den, hodinu za hodinou a na vše zvláště pamatuje. Jaký to musí být jen rozum a láska, když obsahuje celý svět!

A zas stojí a rozjímá -— najednou křikne a uskočí: něco přes nohu jí přeběhlo. Buď to bylo hádě či ještěrka -— jedno ze dvou. Zalesklo se to jako zlato, než se to v trávě ztratilo. Jen počkejte, počkejte, vy netvory, nejdéle jste tu již letos lidi děsily! Dnešní Panna Maria zamyká zemi a do ní všecky příšery zaříká; ode dneška nemají ni hadi ni housenky, ni vosy, ni žáby nad člověkem žádnou moc, až zase napřesrok. Na první svůj svátek na jaře teprve jim odemkne, aby si mohli znova na světě dělat, k čemu jsou stvořeni. Včera večer dlouho matka o tom vykládala, že vše, co je, k něčemu tu je, buď aby lidi těšilo, neb jim škodilo. Divila se tomu, jak nevyzpytatelně bůh vše řídí, ještě dnes že si musí člověk dát dobrý pozor, když jde nějakým mýtem, ale od zejtřejška že může v lese i na louce všude směle stoupnout a nic se mu nestane.

Ach, nejen že není ani pyšný ani potutelný, má nejlepší srdce ze všech snad lidí, co jich je na světě, ač jich je zajisté mnohonácte tisíc. Vyjde-li si hrobník někdy v neděli před hrubou do hospody na žejdlík piva, Havel ihned k sobě ho volá, místo vedle sebe mu udělá a nesleví mu; musí připíti, byť se mu ze všech sil zdráhal, aby si nemyslil, že je nějaký omrzalec a snad na to čeká, aby se mu dal někdo zdarma napíti. Nemůže si otec Havla dosti vynachválit a často se o tom s trpkostí zmiňuje, že se ostatní sousedé ani nehnou, když vidí, že to přichází do dveří jen hrobník. Nikdo, pranikdo si toho starého dobrého otce ani nevšímá, krom něho. Inu ovšem, není žádným boháčem nebo pánem, a lidé teď na jiného nejdou, než na peníze a slávu. Neuváží, pošetilci, že nemůže přec být každý nějakým velikánem či vyhlášencem, a kam by se to poděl svět, kdyby každý prací pohrdal? Bez boháčů může obstáti, ale bez pilných rukou nemůže. Na to si také nikdo nevzpomene, že každý z nás musí pod zem, a jakž by se tam tedy dostal, kdyby nechtěl nikdo lidem poslední jich stánek poctivě připravit? Ostatně nemusil býti otec ani hrobníkem, kdyby nebyl chtěl, ale on si to sám zvolil. Měl bratrance obchodníka, kterýž ho brával s sebou do Sas za husami. Ale otec nahlédl, že kdo kupčí, přec jen občas někoho ohnouti musí, což mu bylo tak proti mysli, že obchodu brzy nechal. Tenkráte právě starý hrobník zemřel, a on si usmyslil, že bude raději vykonávati jednu ze sedmi ctností křesťanských, pochovávati mrtvé, nechť si má při ní sušinky, než aby se dále hnal po penězích, z nichžto přec nikomu ještě nic kalého pro duši nepošlo, ledaže se tu dobře měl -— a kterémuž pak křesťanu na tom sejde?

Někdy se Cilka tak nad tím zamyslí a taková v ní zahoří touha, že jí až z toho oči přetékají; musí kamsi zaběhnouti, kdež pak o samotě se hodně a hodně vypláče. Často dost se v ní ozývá přání, aby ho nějaká zlá nehoda potkala a on pozbyl všeho jmění a všech přátel -— ach, pak by se ho nebála, doběhla by k němu, aniž by ji tam kdos posílal, vše co má, by mu nabídla, vším možným mu pomáhala, ba šla by za něj někam do služby, jen aby poznal, žeť ještě vděčných duší na světě. Kéž by se aspoň hodně nebezpečně a nakažlivě rozstonal, aby se ho každý štítil a jej opustil, ona nehnula by se pak od jeho lože, sloužila by mu jako malému dítěti, třeba hned věděla, že z toho bude mít smrt. -— Ale sotva domyslí, již se lekne a hrozí se, že se jí snad žádost hříšná a rouhavá vyplní …vyplní… Ne, ne, bůh chraň, raději ať Havel o ní nikdy více nezví, leda, že je na světě, než aby o jejím vděčném srdci zvěděl takovýmto způsobem! Celou noc pak na ot se modlívá v úzkostech a strachu, aby ho bůh ráčil ostříhati ode všeho zlého, a na její slova nic, ale pranic nedával.

Dnes měla také takovou noc; tu připadla na to, tu zas na ono, darmo na to vzpomínati, nic do toho všeho nebylo. Než si šla lehnout, postavila se k oknu. Bylo bez větru a jasno, hvězdiček na nebi tolik, jako když je tam napráší. Ani lístek v sadě nezašustil, jen někdy spadlo se stromu jablko. Jak ji jindy těšilo dívati se takové tiché noci do zlatých očí! Ale dnes zas odskočila a uvrhla sebou na lože, jako by jí do celého světa a vší krásy jeho nic, ale pranic nebylo. -— Zle se jí to bdělo; však ještě hůře spalo. Čeveři na komoře vrtali, myši škortaly, holuby pod střechou se hnízdili a myšlenky v hlavě žádného jí pokoje nedávaly; do jedné se jí tam vzbouřily, dělaly jí zle, tuze zle. Kdyby chtěla všecko vypsati, co jí za tu noc hlavou prošlo, ne jeden, ale deset by z toho bylo kalendářů. Musí se teď předtím sluníčkem věru za to stydět. Pravé štěstí, že to, co si myslíváme, na čele napsáno nezůstane; nemohla by se pak před nikým dnes ukázati, před Havlem již dokonce ne.

Ví, že je pro Havla špatná, dobře to ví; ale to si přec nepomyslila, že se ani to pro ni nehodí, aby s ním šla jedinkýkrát v životě svém po návsi z kostela do hospody a tam tři písně po sobě s ním si zatančila! Bodejť by nevěděla, že nemá ani za makovo zrno a že si naň ani ve snu myslit nesmí! Vždyť má-li o něm sen, a to je skoro každou noc, hned studenou vodou po tváři se umyje, aby nad ní moci nenabyl a ona Havla chtíti nemusila přes vůli svou. Tedy ani to jí ta Cívková nepřála! Snad by byl přece někdo řekl, vida ji s ním za mladými manželi z kostela jíti: „Hle, tam těm dvěma to sluší také, měli by se rovněž vzíti.“ Byla by to ovšem jen taková řeč, ale po celý život by jí z paměti nevyšla a na smrtelné posteli ještě těšila …těšila… Čím se bude těšit teď? Ach, již vidí, kterak stojí mezi lidmi jako ta v lese souš bez jádra, bez síly, za živa mtva …mtva… Zdalipak to přečká, až on se s jinou voditi bude? Dejž bůh, aby nepřečkala; rodiče jsou staří, nechť si ji vezmou s sebou do hrobu …hrobu…

Ale copak se Havel té mladé Cívkové svěřil, že si její slova tak bere? Ne, ne, nedá si od ní namluvit, že jí vrátí s nepořízenou, ponevadž se k němu za družici nehodí. Vždyť s ní tančívá přede všemi lidmi o každé muzice, a kdyby nemusila již po druhé písni domů, tančil by s ní snad ještě více, aspoň jí vždycky říká, aby ještě neodcházela, že má dost času, otec e se pro čtvrt hodinky na ni hněvati nebude. O starodubské pouti, kdy směla déle zůstati, nepustil ji ani z náruče. Nepovšimly si toho holky, měly mezi sebou po celý večer hádku o nějaké marcipánové srdce, které jedna druhé vzala. A což onehdy! Vezla na samotížkách s hor otavu -— měl tam otec kousek ouleviny od obce k užívání -— Havel jde odněkud voznicí, spatří ji, několika skoky je u ní a sám otavu ji sveze až k samé vesnici. Dále ho nepustila, aby lidé neměli co mluvit. Nestyděl se za ni, ač měla na sobě jen kyrysek. Nemluvil k ní právě mnoho; vázla mu slova a ona si také na nic vzpomenouti nemohla, o čem by byla s ním začala řeč; když ho spatřila, jako by jí náhle hlavu vyprázdnil a mlýn do ní dal, však za to se na ni několikrát postraně koukl -— žádná slova nemohla být srdečnější.

„Inu ovšem, bývala jsem také mladá a přitom také jako marule zrovna jako ty. Však to bude tvůj otec ještě dobře pamatovat; ministroval, když jsem měla oddavky. Vychování jsem byla také dobrého, zrovna jako ty, uměla jsem modliteb nazpaměť kolik set a snad všecky svaté písně a litanie, co jich jest. Chtěl mne nějaký Kyselých Matěj a já ho chtěla také. Proč bych to zapírala? Vždyť to snad není nic zlého? Kdyby to bylo proti bohu, snad by kněží lidi neoddávali? Kdopak to má vědět, co býti má a nemá, ne-li oni? Vždyť mluví papež třikrát do roka s Pánem Kristem, zajisté že se ho na to dobře přeptal. Ale to jsem Matěji hned řekla, když se ponejprv se mnou zastavil, že nemám jiného než soudek nasušených slupek od bramborů, jestli mu to je málo, aby se mnou raději nestál. Ale on, že se mne na to neptá, co mám a nemám, že mu na ničem nesejde, že se umí činit, a tak mně mluvil pořád, až mu najednou pověděli o holce, kteréž slibovali rodiče jalovici. Od té chvíle ani na mne nekoukl a přestal k nám chodit. Nedala jsem toho ovšem na sobě před lidmi znáti, ale když mne nikdo neviděl, vedla jsem si jako ty teď. Přišla z tohopláče a zármutku na mne taková nemoc, že naši myslili, ta že bude ‚smrti mé klec‘. Běžela matka pro pomahačku; bylať to nadmíru moudrá žena, skoro jako matka moje. Neměla pro dceru svou, co by se vešlo za nehet; holka byla ještě vedle toho ošklivá, že se jí všecka děvčata smála a všichni hoši vyhýbali, a přec ji provdala za největšího boháče v okolí. Domakali se lidé, že chytila o Zelený čtvrtek asi žábu do nového proklubaného hrnce a do mraveniště jizakopala -— rok na to že zas o Zelený čtvrtek ji vykopala a z ní dceři háček dala. Jak šla holka o boží hod z hrubé, zavadila v síňce onomu boháči -— byl to synek z mlýna -— o levé rameno, a bylo to! Od té chvíle ji musil chtít a ona se mu zdála nejkrásnější. Žádala matka ženu tu, aby mi také něco poradila, ale ať v tom nic není, čím by duše utrpěla. I poradila mi tedy, abych šla k zpovědi a přijímání, pak od kostelníka dvě voskové svíčky si koupila, dolejším koncem je zapálila, hořejším koncem před Pannou Marií k oltáři přimáčkla, přitom třikrát po třech Zdrávasech se pomodlila a po každém třikrát opakovala: ‚Svíčičky ty voskové, svatá panno, obětuji své spokojené mysli, co ty chceš na nebi i na zemi, chce o Bůh otec, i Bůh syn, i Bůh duch svatý.‘ Vykonala jsem vše, jak mi poručila, zpovídala jsem se, svíčky před pannou Marií zapálila, a nastoje! sotva jsem dořekla poslední slova, již šla na mě dřímota. Usnula jse u oltáře po mnoha probdělých a proplakaných nocech zas poprvé. Vidělť kostelník, že vyplňuji jakýsi slib, i nechal mne spánembohem spát, až zvonili poledne. A ejhle! Jakmile jsem oči otevřela, jako když všecka lítost ze mne spadne, a já zas byla jako v letu pták; nic mne netížilo. Mohl Matěj vedle mne směle jít s nevěstou v tu chvíli na oddavky, byla bych se tomu jen smála. Divila jsem se, že jsem si ho mohla tak tuze oblíbit, až jsem se z toho roztonala. Brzy na to jsem se provdala za toho svého a nikdy na Matěje ani již jsem si nevzpomněla. Byla jsem se svým mužem tuze ráda na světě a také se mi s ním dobře vedlo. Za ten solný soudek bramborových slupek dostala jsem ve dvoře kůzle. To byl náš počátek. Oba jsme se přičiňovali, až jsme si pomohli časem k baráku, barák pak jsme dobře prodali a za něj koupili chalupu, kdež teď mám u dcery, jak víš, výměnek.“

Zblízka je teprve viděti, že mají u truhlářů tuze pěkný domek. Lišty jsou bílé, stěny prorůžovělé a obliny tmavočervené, jak to do té nynější módy teď všude na horách malují. Okolo oken do sednice pne se růže, ještě nad ní bůhvíco poupat polorozkvetlých a v kraji zajisté po růžích nikde již ani památky. Říká Havel, že mu stojí jeho zahrádka za království, je to na ní vidět, že ji má oblíbenou a jakou si dává s ní práci. Všecky stromy má pěkně dokulata přistřižené zrovna jako kupky, v řadách za sebou postavené, jako vojáky. Kde má to ovoce na nich přemoci, u každé sněti podpěra. Hle! tam i besídka celá obrostlá terčemi bílými a červenými -— to jsou ty jeho barvy -— není do ní pro květ ani vidět. To si sestra mladé Cívkové pohoví, až zde bude v neděli odpůldne sedět a ma modlitbách si říkat! Což je to již jisté, že ona právě sem se dostane? Ach, co si mladá Cívková do hlavy vezme, státi se musí. Vždyť ji muž její také dlouho nechtěl, ale ona ho konečně omámila přec. Myslí si se sestrou sem a také ji sem dostane… Jen kdyby ta se aspoň po ní nevrhla, a Havel s ní byl šťastným…

Což není ani skřítka doma, že se nikde nic nehne? Jen holubi jsou venku a klubají za stavením v rozhorech zrní; všichni jsou bílý jako padlý sníh, a na dvoře chodí několik slepic za kohoutem. Je jako bažant, samé zlaté a červené peří. Jak Cilku spatří, zapleskne z ničeho nic křídly, vylítne na ochmelený plot, natáhne krk, přimhouří oči a -— zakokrhá třikrát po sobě, co v něm hrdla, jako by ji chtěl hodně přivítat.

Teď -— teď se cos ozvalo… Ano, vrzl v sednici písek někomu pod nohou. Již zas buchá v Cilce srdce, jako když k ní Verunka včera s novinou přiběhla, že jí má jít za družici a Havel že bude mládencem. Nadarmo si zas přeje, aby mu mohla dáti trochu rozumu…

„Na věky -— vítám tě,“ on na to, ale není ho o mnoho více slyšet než ji, i jeho jako když někdo škrtí.

„Sedni si -— na lavici nesedej, to by bylo hezké; zde, tuhle na židli ke stolu se posaď.“

„Když je ženich v smutku, nechtějí strojit veliké hody a míti mnoho svatebníků. Bude na svatbě jen jeden mládenec -— a jedna družice.“

„A tou snad budeš tzty, když mi rozmarii přineslas?“

„O sobě ani nic neříkám; když jsem ti špatná, tedy budiž, nebudu se proto s tebou hádat a přesvědčovat tě o jiném -— to by se mi chtělo! Ale že chceš moje staré rodiče, kteří nikdy ničím ti neublížili, tak zahanbit -— toho se neodlítostím snad nikdy. Nejvíce ale ze všeho si beru, že mi vždycky připadávals vedle ostatních hochů jako den a noc, jako život a smrt, a zatím…“

„Copak za to můžeme, že jsme chudí? Vždyť jsme se již v chudobě narodili, nepřišli jsme do ní pro nějakou lehkomyslnost nebo marnivost. Máš hřích smrtelný, že za to nás tupíš. Jen si nemysli -— třeba více máš než my -—, že je tvůj otec rozšafnější než můj tatíček a matka tvoje že byla hodnější, než je ta moje ubohá matička…“

„A kdybys měla zejtra na se samé čisté hedvábí a ryzí zlato, korunu na hlavu si postavila, okolo krku nejdražší řetěz sedmkrát si otočila, na každý prst deset prstenů si nastrčila -— ba kdyby byli rodičové tvoji král s královnou a největší panství, co mají, za to mi slibovali: přec zejtra s tebou za mládence nepůjdu!“ rozkřikne se Havel, až se pastorky zatřesou.

„Hezčí holku, než ty jsi, Cilko, ani nikdy jsem neviděl,“ mírně a lahodně pokračuje hoch, „a přece jsem byl šest let ve světě a učil jsem se ve městě. -— Když se ti do očí podívám, s tebou tančím, vedle tebe sedím, myslím, že jsem v ráji. Což jsem si kdy jiné holky všiml? Řekni sama, víš o nějaké, s kterou bych chodil neb s ní se vodil? Co jsem zas doma, koukám jen po tobě…“

„Jaképak by to bylo? Ty máš chalupu, pole, les, řemeslo, a já -— nemám ani za makovo zrno.“

„O to žádnou starost neměj; škoda, že není doma; pověděl by ti to sám. Řekl mi onehdy: ‚Ty, Havle, připadáš mi, jako bys pálil za tou hrobníkovou? Že to byla ona, jíž pomáhals svézti s hor samotížky? Koukal jsem na vás s naší louky. Máš, chlapče, moje oči. Kdybych byl v tvých letech a mohl si vybrat jako ty, jinou bych si nevzal než ji. Je z dobrého hnízda a přitom jako když ji z vosku vytlačí‘ -— Ale já si tě pořád namlouvám, a ty ani hlesnutím ještě v ničem mi nepřisvědčilas. Snad bys přeci jen raději jiného a bojíš se mi to vyjevit, když vidíš, jak tuze o tebe stojím? Což ti otec nikdy nepověděl, jak si ho nadcházím?“

„Ó, já to navlas věděla, že budeš míti jen krátké námluvy,“ matka na to, „jen si pamatuj, že jsem ti vždy říkávala, když po obědě, sotva jsme lžíci položili, tak zčerstva stůl utíralas: ‚Uvidíš, holka, že to jednou na tebe trhne z čista jasna -— a také trhlo!‘“