Námluvy: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování povídky
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování povídky
Řádek 208:
Řekne to tak zostra, že jí tím u srdce bodne jako nožem. Znala ho tedy mladá Cívková přec jen lépe než ona, bláhová? A ona si myslila ve své prostotě, že ho má ze všech lidí nejlépe vyzkoumaného…
 
Dosud stála vedle židle, již byl Havel k ní přistrčil, nechtěla se dříve posadit, dokud nevyřídí, co jí uloženo; ale teď musí. Nohy by ji neudržely. Ale ne, mlčky toho nesnese, že se v něm zklamala, ať to ví, zač ho měla dříve a zač ho má teď. O sestře mladé Cívkové mu také nepoví, vždyť ji snad bůh nestvořil, aby byla všech hrdých lidí podnoží. Srdce v ní pořád víc a víc se pobuřuje; uslyší Havel dnes od ní poprvé a naposledy pravdu, nechť mu to milé čili nic.
 
„Čímpak jsem se na tobě kdy provinila, že mne chceš přede všemi lidmi zahodit?“ zapláče hořce a bolestně, „kterak si můžeš na mně jen žádat, abych já sama nevěstě vyjevila, že se za mne stydíš? A jak do očí mi vyčítat, za co nemohu? Vždyť jsi také ještě v hojnosti neumřel a tvoje děti také ne.“
 
Havel vyvaluje na ni tak podivně oči, že se málem podobají dvěma u vozu kolům.
 
„Já že se prý za tebe stydím? Kdopak to říká? Vždyť jsem snad jiného nepravil, než že budeš-li ty družicí, já za mládence nepůdju.“
 
„A je to snad něco jiného?“
 
„Ovšem, že to zcela něco jiného.“
 
„O sobě ani nic neříkám; když jsem ti špatná, tedy budiž, nebudu se proto s tebou hádat a přesvědčovat tě o jiném - to by se mi chtělo! Ale že chceš moje staré rodiče, kteří nikdy ničím ti neublížili, tak zahanbit - toho se neodlítostím snad nikdy. Nejvíce ale ze všeho si beru, že mi vždycky připadávals vedle ostatních hochů jako den a noc, jako život a smrt, a zatím…“
 
Havel zas celý ve tváři zahoří.
 
„Je to pravda?“ táže se jí a přistoupí k ní blíže, tak blízko, jak jen může, „přeješ mně skutečně více než ostatním?“
 
Místo odpovědi Cilka ale zase jen zapláče žalostněji ještě než předtím.
 
„Copak za to můžeme, že jsme chudí? Vždyť jsme se již v chudobě narodili, nepřišli jsme do ní pro nějakou lehkomyslnost nebo marnivost. Máš hřích smrtelný, že za to nás tupíš. Jen si nemysli - třeba více máš než my -, že je tvůj otec rozšafnější než můj tatíček a matka tvoje že byla hodnější, než je ta moje ubohá matička…“
 
Havel se dívá na Cilku, zrovna jako by mu bylo také do pláče.
 
„Jen ale měj přec rozum,“ krotí ji, „vždyť dobře vím, jak jde tvůj otec na pravdu a poctivost a matka tvoje také.“
 
A Havel ji chce vzíti za ruku, ale ona se mu vytrhne a nechce ho ani raději už vidět, když je celý jiný, než si myslila.
 
„Jen nehrdlouži! Dokazuješ skutkem nejlépe, kterak si vážíš jejich cností a jak je uznáváš, když s jediným jejich dítětem tak pohrdlivě nakládáš. Neodstrkuješ-li mě ale pro rodiče moje, tedy mně aspoň pověz, vo na mne víš či slyšíš, že se se mnou před lidmi veřejně ukázat nechceš? Co jsem živa na světě, ještě ze žádným hochem jsem se nezastavila, vyhýbám se jim s cesty na sto honů, nikdy při muzice s nimi se nesměji, jdu s každým do kola jen ze známosti a ze žádného zalíbení.“
 
„Jako bych to všechno lépe nevěděl, než ty sama!“
 
„Snad si tedy myslíš, že nemůžeš se mnou jíti, poněvadž nemám podle tebe šaty! Mýlíš se, tuze se mýlíš; řídila jsem si letos nové červeně metlované, skládala jsem si na ně po dva roky z toho, co jsem si vypředla. Ještě jsem je neměla ani jednou na sobě, nechávala jsem si je až na posvícení. Každému, kdo je vidí, se líbí, a kdyby nebyl mohl krejčíř postavit nevěstě do zejtří nové, byla by si je ode mne koupila na svatbu. Můžeš se jí na to zeptat.“
 
„A kdybys měla zejtra na se samé čisté hedvábí a ryzí zlato, korunu na hlavu si postavila, okolo krku nejdražší řetěz sedmkrát si otočila, na každý prst deset prstenů si nastrčila - ba kdyby byli rodičové tvoji král s královnou a největší panství, co mají, za to mi slibovali: přec zejtra s tebou za mládence nepůjdu!“ rozkřikne se Havel, až se pastorky zatřesou.
 
Cilka se chytne za hlavu, jde jí to na rozum. V jeho hlase je jen rozhorlenost, pražádné pohrdání či výsměch, a v jeho slovech… zamihne se před ní kolčavka jako liška červená, kterak na ni kouká… doznívá v ní radostné kokrhání kohouta… což se oni zas staré bláznovství pokouší? Již aby tu byly ty dvě voskové svíčky, by je mohla Panně Marii zapáliti…
 
Havel vidí její nesnáze; pozoruje dobře, že neví, co si má o něm pomyslit, a směje se jí, potutelník, že mu lze všecky ty bílé zuby jeho spočítat.
 
„Tedy v tom jiného není, než že jsem ti asi příliš ošklivá,“ vzdychne Cilka a má za to, chudák, teď konečně snad že přišla na to pravé. „Vida, tahle mladá Cívková člověku přec pranic nedaruje, co naň ví nejhoršího, to mu řekne. Teď právě mne potkala; zeptala se mne, kam jdu, vyčtla mi lecos, ale nejhlavnější mi přec jen nepověděla.“
 
„Cože? Ty, ty že jsi prý ošklivá?“ znova se Havel rozkřikne, až se to v sednici rozléhá a snad i v zahradě ozývá. „Kdo by chtěl tohle o tobě říci, k tomu bych přihlédl, že by ode mne zčerstva odskočil. Mladá Cívková ať již do konce mlčí; kdyby nebyl na ní kroj na kroj, nemohl by se člověk na ni podívat a na její sestru teprve ne. Jsou to dvě pávice, na něž mám zlost, jak zdaleka je zahlédnu.“
 
Přitom se opět snaží Cilku vzíti za ruku, což se mu konečně podaří, neb není v ní již žádné síly; myslí, že se musí zvrátit.
 
{{Konec formy}}