Námluvy: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování povídky
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování povídky
Řádek 114:
A stará Boubelová se již netáže, chce-li ji Cilka poslouchat či nechce, stojí-li o její radu či nestojí, sedne si do trávy, stáhne děvče vedle sebe a pustí se do vykládání.
 
„Inu ovšem, bývala jsem také mladá a přitom také jako marule zrovna jako ty. Však to bude tvůj otec ještě dobře pamatovat; ministroval, když jsem měla oddavky. Vychování jsem byla také dobrého, zrovna jako ty, uměla jsem modliteb nazpaměť kolik set a snad všecky svaté písně a litanie, co jich jest. Chtěl mne nějaký Kyselých Matěj a já ho chtěla také. Proč bych to zapírala? Vždyť to snad není nic zlého? Kdyby to bylo proti bohu, snad by kněží lidi neoddávali? Kdopak to má vědět, co býti má a nemá, ne-li oni? Vždyť mluví papež třikrát do roka s Pánem Kristem, zajisté že se ho na to dobře přeptal. Ale to jsem Matěji hned řekla, když se ponejprv se mnou zastavil, že nemám jiného než soudek nasušených slupek od bramborů, jestli mu to je málo, aby se mnou raději nestál. Ale on, že se mne na to neptá, co mám a nemám, že mu na ničem nesejde, že se umí činit, a tak mně mluvil pořád, až mu najednou pověděli o holce, kteréž slibovali rodiče jalovici. Od té chvíle ani na mne nekoukl a přestal k nám chodit. Nedala jsem toho ovšem na sobě před lidmi znáti, ale když mne nikdo neviděl, vedla jsem si jako ty teď. Přišla z tohopláče a zármutku na mne taková nemoc, že naši myslili, ta že bude ‚smrti mé klec‘. Běžela matka pro pomahačku; bylať to nadmíru moudrá žena, skoro jako matka moje. Neměla pro dceru svou, co by se vešlo za nehet; holka byla ještě vedle toho ošklivá, že se jí všecka děvčata smála a všichni hoši vyhýbali, a přec ji provdala za největšího boháče v okolí. Domakali se lidé, že chytila o Zelený čtvrtek asi žábu do nového proklubaného hrnce a do mraveniště jizakopala - rok na to že zas o Zelený čtvrtek ji vykopala a z ní dceři háček dala. Jak šla holka o boží hod z hrubé, zavadila v síňce onomu boháči - byl to synek z mlýna - o levé rameno, a bylo to! Od té chvíle ji musil chtít a ona se mu zdála nejkrásnější. Žádala matka ženu tu, aby mi také něco poradila, ale ať v tom nic není, čím by duše utrpěla. I poradila mi tedy, abych šla k zpovědi a přijímání, pak od kostelníka dvě voskové svíčky si koupila, dolejším koncem je zapálila, hořejším koncem před Pannou Marií k oltáři přimáčkla, přitom třikrát po třech Zdrávasech se pomodlila a po každém třikrát opakovala: ‚Svíčičky ty voskové, svatá panno, obětuji své spokojené mysli, co ty chceš na nebi i na zemi, chce o Bůh otec, i Bůh syn, i Bůh duch svatý.‘ Vykonala jsem vše, jak mi poručila, zpovídala jsem se, svíčky před pannou Marií zapálila, a nastoje! sotva jsem dořekla poslední slova, již šla na mě dřímota. Usnula jse u oltáře po mnoha probdělých a proplakaných nocech zas poprvé. Vidělť kostelník, že vyplňuji jakýsi slib, i nechal mne spánembohem spát, až zvonili poledne. A ejhle! Jakmile jsem oči otevřela, jako když všecka lítost ze mne spadne, a já zas byla jako v letu pták; nic mne netížilo. Mohl Matěj vedle mne směle jít s nevěstou v tu chvíli na oddavky, byla bych se tomu jen smála. Divila jsem se, že jsem si ho mohla tak tuze oblíbit, až jsem se z toho roztonala. Brzy na to jsem se provdala za toho svého a nikdy na Matěje ani již jsem si nevzpomněla. Byla jsem se svým mužem tuze ráda na světě a také se mi s ním dobře vedlo. Za ten solný soudek bramborových slupek dostala jsem ve dvoře kůzle. To byl náš počátek. Oba jsme se přičiňovali, až jsme si pomohli časem k baráku, barák pak jsme dobře prodali a za něj koupili chalupu, kdež teď mám u dcery, jak víš, výměnek.
 
Cilka již dávno stařenu neposlouchá, zůstala v myšlenách státi při dobré její radě. To ji snad Panna Maria sama s ní svedla právě v okamžiku, kdy jí bylo nejhůře; aby jí pověděla, jak se své tísně zbaví a od stesku svého si pomůže. Ano, patrně vyšší v tom jakés řízení! Vykoná, co jí nebe samo radí ústy staré ženy, a ještě ten týden; hned po svatbě obětuje ty dvě voskové svíčky spokojené své mysli… a bude tomu všemu pojednou konec.
 
„Copak dělá matka a co otec?“ pokračuje stařena. „Toť se rozumí, že asi také pořád s nějakou starostí kamarádí; jakpak ne! Nebojí se letošní zimy? Mám před ní hrozný strach, nadtdvihují houby kopečky, hýbají všude lesem. To budou asi námětě a mrazy jiskrnaté, trvám, že budou lidem až kosti drtit. Pozdravuj rodiče ode mne, zvláště pak matku, ať se přec přijde k nám zas jednou podívat, slyšíš? Ale kdepak jsi ve svém duchu?“
 
„I nikde… nemyslím na nic zvláštního… přijde matka co nevidět, přijde, povím-li jí, že ji ráda uhlídáte.“
 
„Ba, že ji ráda uhlídám; a zetě mého také se báti nemusí, že by mu snad přišla nevhod. Rád vidí, když si ne někdo všímá. Co jsem mu pustila chalupu, ještě na mne nedal škaredé oko. Nemohla bych si v ničem naň stěžovat, jen kdyby nebyl takový kmotr, ‚pánbůh dal, pánbůh vzal‘. Vše, co udělá, měkce udělá, a co spraví, napolo jen spraví. Když mu vyčítám, k čemu že to je, co postavil, řekne mi na to: ‚Jen to nechte, je to tak dobře, vždyť z toho nikdo střílet nebude.‘ Dcera moje také není zlá, ale jako já jsem dbávala, přec jen nedbá. Jde tuze na parádu a muži ráda dobře strojí. Když jí pravím, že kdo chce hospodařit, nesmí dávat ani na sebe, ani do sebe, mračí se. Kam bychom byly přišli, my staré hospodyně, kdybychom to byly chtěly dělat jako teď ty mladé, a co by nám byl řekl svět? Za mládí mého všecka nádhera za hřích se považovala, nenosily jsme na hlavě jiného než bílé pleny; lidé se ani okna nenatíral, aniž co ve stavení okrašlovali, ze samého strachu, že by tím boha pohoršili. Kdo pekl třikrát do roka, za šťastného se pokládal; panovaly jen řípa a kroupy, děti dostávaly do školy jen po jednom kravském sýrku, zato měly jsme tu v celých horách jediného jen žebráka. Kam přišel, dostal samou syrovátku, ustaral se přiní, bylo mu sto let bez dvou, když zemřel; byla jsem mu také na funuse… Ale já tě snad meškám, kampak vlastně hodláš?“
 
„Jdu zvát mládence na svatbu, vdává se zejtra Verunka Adamova nakvap.“
 
„Povídali mi o tom naši, povídali, když přišli z kostela. Slyším, že to hodná holka a on také hodný hoch. Snad budou lépe spolu než první manželé.“
 
„To asi nebudou; není Verunka všetečná jako Eva, a ženich není také tak povolným, jak býval Adam.“
 
„Ty dva já nemyslím; to nebylo ještě žádné jaksepatří manželství. Prvními křesťanskými manžely byli teprve svatý Jáchym a svatá Anna. Ale nežili mezi sebou ve svornosti, mám o tom na modlitbách říkání.“
 
„Copak takoví dva velicí svatí asi mezi sebou měli?“
 
„To víš, že se zajisté jen zas o nějakou svatou věc nesnadnili, ale co to bylo, v modlitbách již nestojí. Také bych to ráda vždy zvěděla. Ale teď půjdu s Pánem Kristem, a až se matka k nám vypraví, přijď ty s ní; máme letos hrušek, až stromy lámou.“
 
Rozejdou se; stařena kulhá ke kříži, aby se tam pomodlila, a družice spěchá aby svoje pozvání vykonala.
 
Jak se ty dni teď již krátí; sotva je oo požehnání, a noc člověku již za patami. Chce-li Cilka svoje poselství ještě za dne vyřídit, jak přece sluší a patří, musí si pospět. Slunko skoro nad západem. naštěstí již nemá daleko, truhlářovo stavení je hned první ve vesnici; tamhle již na ni kouká. Přejde louku a bude u vrátek zahradních.
 
Ač si Cilka pevně umiňuje, že učiní, jako stará Boubelová, když ji přestal Matěj chtíti a ona si ho nemohla z mysli vypuditi, přec kouká bedlivě po louce, zdali někde v trávě nespatří nějaký čtyřlístek. Panebože! nejen jeden, nýbrž celý keřík právě vedle cesty její se vypíná. Již natahuje po něm ruku, ale včas si ještě vzpomene, „šťastné že jsou ty oči, které ho uhlídají, ale nešťastné ty ruce, které ho trhají“. Rychle od něho se odvrací.
 
Zblízka je teprve viděti, že mají u truhlářů tuze pěkný domek. Lišty jsou bílé, stěny prorůžovělé a obliny tmavočervené, jak to do té nynější módy teď všude na horách malují. Okolo oken do sednice pne se růže, ještě nad ní bůhvíco poupat polorozkvetlých a v kraji zajisté po růžích nikde již ani památky. Říká Havel, že mu stojí jeho zahrádka za království, je to na ní vidět, že ji má oblíbenou a jakou si dává s ní práci. Všecky stromy má pěkně dokulata přistřižené zrovna jako kupky, v řadách za sebou postavené, jako vojáky. Kde má to ovoce na nich přemoci, u každé sněti podpěra. Hle! tam i besídka celá obrostlá terčemi bílými a červenými - to jsou ty jeho barvy - není do ní pro květ ani vidět.
{{Konec formy}}