Námluvy: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování povídky
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování povídky
Řádek 82:
Cilka kývne, ale již ví, co teď uslyší, že ji mnoho těšit nebude.
 
„Ó, ty chuďátko, co to na tebe přišlo!“ lituje ji Cívková, ale samý v tom jen jed a přetvářka. „Ta Verunka pozbyla zajisté rozumu, že právě tebe si zvolila. Čípak jsi a copak máš, že tě chce vedle takového hocha postavit? Žes sama na to nepřišla a jí se nebránila! Nechci tím říci nic zlého, bůh mne chraň, vím, žes hodná a spořádaná, ale to ti snad teprve říci nemusím, že k Havlovi se nehodíš? Ubohá! ten asi na tebe koukne! Oč se se mnou zasadíš, že tě vrátí s nepořízenou? Udělá si nějaký zámis’, že s tebou jít nemůže, a přivede si zejtra družici sám, když mu ji nevěsta vybrat neumí, uvidíš. Každá s ním půjde ráda, i kdyby pro ni přišel v poslední chvíli, šla by s ním zajisté i sestra moje. Můžeš se mu o ní zmínit, začne-li se ti vymlouvat. Jestliže si pro sestru přijde, nechť se matka tvoje pak u nás zastaví pro pecen chleba a ať si přinese také hrnek, přidám jí ještě krapet mléka. Nedám se zahodit, to víš! Na to šustí dále.
 
Cilka za ní kouká, jako by v ní duše nebylo. Jak zajde hrdopýška za křoví, padne celou vahou na trávu a dá se do pláče.
 
Ví, že je pro Havla špatná, dobře to ví; ale to si přec nepomyslila, že se ani to pro ni nehodí, aby s ním šla jedinkýkrát v životě svém po návsi z kostela do hospody a tam tři písně po sobě s ním si zatančila! Bodejť by nevěděla, že nemá ani za makovo zrno a že si naň ani ve snu myslit nesmí! Vždyť má-li o něm sen, a to je skoro každou noc, hned studenou vodou po tváři se umyje, aby nad ní moci nenabyl a ona Havla chtíti nemusila přes vůli svou. Tedy ani to jí ta Cívková nepřála! Snad by byl přece někdo řekl, vida ji s ním za mladými manželi z kostela jíti: „Hle, tam těm dvěma to sluší také, měli by se rovněž vzíti.“ Byla by to ovšem jen taková řeč, ale po celý život by jí z paměti nevyšla a na smrtelné posteli ještě těšila … Čím se bude těšit teď? Ach, již vidí, kterak stojí mezi lidmi jako ta v lese souš bez jádra, bez síly, za živa mtva … Zdalipak to přečká, až on se s jinou voditi bude? Dejž bůh, aby nepřečkala; rodiče jsou staří, nechť si ji vezmou s sebou do hrobu …
 
Ale copak se Havel té mladé Cívkové svěřil, že si její slova tak bere? Ne, ne, nedá si od ní namluvit, že jí vrátí s nepořízenou, ponevadž se k němu za družici nehodí. Vždyť s ní tančívá přede všemi lidmi o každé muzice, a kdyby nemusila již po druhé písni domů, tančil by s ní snad ještě více, aspoň jí vždycky říká, aby ještě neodcházela, že má dost času, otec e se pro čtvrt hodinky na ni hněvati nebude. O starodubské pouti, kdy směla déle zůstati, nepustil ji ani z náruče. Nepovšimly si toho holky, měly mezi sebou po celý večer hádku o nějaké marcipánové srdce, které jedna druhé vzala. A což onehdy! Vezla na samotížkách s hor otavu - měl tam otec kousek ouleviny od obce k užívání - Havel jde odněkud voznicí, spatří ji, několika skoky je u ní a sám otavu ji sveze až k samé vesnici. Dále ho nepustila, aby lidé neměli co mluvit. Nestyděl se za ni, ač měla na sobě jen kyrysek. Nemluvil k ní právě mnoho; vázla mu slova a ona si také na nic vzpomenouti nemohla, o čem by byla s ním začala řeč; když ho spatřila, jako by jí náhle hlavu vyprázdnil a mlýn do ní dal, však za to se na ni několikrát postraně koukl - žádná slova nemohla být srdečnější.
 
Ale již zas leží Cilka v trávě a schovává si v ní hlavu. Nebyloť z vlastní jeho vůle, že o pouti tolik s ní tančil, jak jen mohla na to zapomenout? Obelstila ho, učarovala mu a teď měla za to. Když jí přinesl tenkráte sklenici piva, aby mu připila, odfoukla úlisně a v skrytosti, aby to neviděl, všecku všudy pěnu a pak teprve se napila. Chtěla ho přivábiti, aby s ní pořád tančit musel, at také šťastně ho přivábila. Proto a pro nic jiného ji tak vytáčel. Že k ní přišel onehdy na hory a jí pomohl otavu svézti, pocházelo zajisté ještě od toho, čáry měly asi dosud svou sílu…
 
„Aj, aj, kterážpak svobodnice tu asi v slzách?“ najednou vedle Cilky se ozve hlas třesoucí se a slabý.
 
Cilka zostra na nohy vyskočí, zahoří přitom v tváři jako oheň leknutím a hanbou. Nemá ale proč se lekat. Promluvila k ní jen stará Boubelová, výměnice tam dole z toho domku u lesa. Nedojde již na Světlou do kostela, chodívá se modlit v neděli a svátek času nešporního jen ke křížiu potoka. Rozšafná to žena a tuze zkušená, ale raději by den nejedla, než by byla den bez rokování; hovor její Praha. Každý, kdo ji potká, musí se s ní zastavit a ona ho dříve nepustí, dokud si nevypoví svoje.
 
„Ach, tys to, Cilko hrobníkova!“ podiví se, když uplakanou dívku pozná. „Copak ti holka jest, že zde tak pláčeš? Snad u vás někdo nestůně a ty mu neběžíš pro pomahače?“
 
„To ne… buď bohu za to chvála!“
 
„Tedy co tu hořekuješ, mladinká? Chtěl ti snad odškloudnout hoch?“
 
Cilka znova se zapálí.
 
„To bych dříve musila nějakého míti.“
 
„Třeba ho nemáš veřejně, snad tím hlouběji ti v srdíčku vězí?“
 
„Ba ne…“
 
„Nemysli si, že se na tebe dobývám, abys mně se v nečem svěřila, to by mi ani nepříslušelo, aby se tě na takové světské věci vyptávala, já mám již jiného před očima a na mysli, holenku! Když jsem tě ale právě potkala, povím ti přec jen o nějaké radě, kdybys snad jednou chtěla, co by tě nechtělo. Nemůžeme nikdy vědět, milá holka, co nám přijde a na nás shůry sesláno bude, a to, co vím, pomůže tak jistě, jako že bůh byl ukřižován.“
 
A stará Boubelová se již netáže, chce-li ji Cilka poslouchat či nechce, stojí-li o její radu či nestojí, sedne si do trávy, stáhne děvče vedle sebe a pustí se do vykládání.
 
„Inu ovšem, bývala jsem také mladá a přitom také jako marule zrovna jako ty. Však to bude tvůj otec ještě dobře pamatovat; ministroval, když jsem měla oddavky. Vychování jsem byla také dobrého, zrovna jako ty, uměla jsem modliteb nazpaměť kolik set a snad všecky svaté písně a litanie, co jich jest. Chtěl mne nějaký Kyselých Matěj a já ho chtěla také. Proč bych to zapírala? Vždyť to snad není nic zlého? Kdyby to bylo proti bohu, snad by kněží lidi neoddávali? Kdopak to má vědět, co býti má a nemá, ne-li oni? Vždyť mluví papež třikrát do roka s Pánem Kristem, zajisté že se ho na to dobře přeptal. Ale to jsem Matěji hned řekla, když se ponejprv se mnou zastavil, že nemám jiného než soudek nasušených slupek od bramborů, jestli mu to je málo, aby se mnou raději nestál. Ale on, že se mne na to neptá, co mám a nemám, že mu na ničem nesejde, že se umí činit, a tak mně mluvil pořád, až mu najednou pověděli o holce, kteréž slibovali rodiče jalovici. Od té chvíle ani na mne nekoukl a přestal k nám chodit. Nedala jsem toho ovšem na sobě před lidmi znáti, ale když mne nikdo neviděl, vedla jsem si jako ty teď. Přišla z tohopláče a zármutku na mne taková nemoc, že naši myslili, ta že bude ‚smrti mé klec‘. Běžela matka pro pomahačku; bylať to nadmíru moudrá žena, skoro jako matka moje. Neměla pro dceru svou, co by se vešlo za nehet; holka byla ještě vedle toho ošklivá, že se jí všecka děvčata smála a všichni hoši vyhýbali, a přec ji provdala za největšího boháče v okolí. Domakali se lidé, že chytila o Zelený čtvrtek asi žábu do nového proklubaného hrnce a do mraveniště jizakopala - rok na to že zas o Zelený čtvrtek ji vykopala a z ní dceři háček dala. Jak šla holka o boží hod z hrubé, zavadila v síňce onomu boháči - byl to synek z mlýna - o levé rameno, a bylo to! Od té chvíle ji musil chtít a ona se mu zdála nejkrásnější. Žádala matka ženu tu, aby mi také něco poradila, ale ať v tom nic není, čím by duše utrpěla. I poradila mi tedy, abych šla k zpovědi a přijímání, pak od kostelníka dvě voskové svíčky si koupila, dolejším koncem je zapálila, hořejším koncem před Pannou Marií k oltáři přimáčkla, přitom třikrát po třech Zdrávasech se pomodlila a po každém třikrát opakovala: “
{{Konec formy}}