Námluvy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování povídky |
pokračování povídky |
||
Řádek 48:
Ach, nejen že není ani pyšný ani potutelný, má nejlepší srdce ze všech snad lidí, co jich je na světě, ač jich je zajisté mnohonácte tisíc. Vyjde-li si hrobník někdy v neděli před hrubou do hospody na žejdlík piva, Havel ihned k sobě ho volá, místo vedle sebe mu udělá a nesleví mu; musí připíti, byť se mu ze všech sil zdráhal, aby si nemyslil, že je nějaký omrzalec a snad na to čeká, aby se mu dal někdo zdarma napíti. Nemůže si otec Havla dosti vynachválit a často se o tom s trpkostí zmiňuje, že se ostatní sousedé ani nehnou, když vidí, že to přichází do dveří jen hrobník. Nikdo, pranikdo si toho starého dobrého otce ani nevšímá, krom něho. Inu ovšem, není žádným boháčem nebo pánem, a lidé teď na jiného nejdou, než na peníze a slávu. Neuváží, pošetilci, že nemůže přec být každý nějakým velikánem či vyhlášencem, a kam by se to poděl svět, kdyby každý prací pohrdal? Bez boháčů může obstáti, ale bez pilných rukou nemůže. Na to si také nikdo nevzpomene, že každý z nás musí pod zem, a jakž by se tam tedy dostal, kdyby nechtěl nikdo lidem poslední jich stánek poctivě připravit? Ostatně nemusil býti otec ani hrobníkem, kdyby nebyl chtěl, ale on si to sám zvolil. Měl bratrance obchodníka, kterýž ho brával s sebou do Sas za husami. Ale otec nahlédl, že kdo kupčí, přec jen občas někoho ohnouti musí, což mu bylo tak proti mysli, že obchodu brzy nechal. Tenkráte právě starý hrobník zemřel, a on si usmyslil, že bude raději vykonávati jednu ze sedmi ctností křesťanských, pochovávati mrtvé, nechť si má při ní sušinky, než aby se dále hnal po penězích, z nichžto přec nikomu ještě nic kalého pro duši nepošlo, ledaže se tu dobře měl - a kterémuž pak křesťanu na tom sejde?
Jak nemá Cilka pak Havlovi přáti, když on sám jediný otcovu hodnost uznává a pro ni si ho tak zřejmě váží? Pro copak jiného by si ho tak nadcházel? Ó, kéž by se mu mohla za to odsloužit a mu také jednou cosi k radosti udělat! Přemýšlí o tom dnem i nocí, ale na nic přijít nemůže. Štěstí dobře mu stojí, všichni lidé jsou mu nakloněni a každá, již by on rád, bude ho také chtíti a jak! Vždyť mu holky ze všech stran sami vzkazují. Nelze mu ani více přáti, než již má, kterak se mu tedy zavděčit?
Někdy se Cilka tak nad tím zamyslí a taková v ní zahoří touha, že jí až z toho oči přetékají; musí kamsi zaběhnouti, kdež pak o samotě se hodně a hodně vypláče. Často dost se v ní ozývá přání, aby ho nějaká zlá nehoda potkala a on pozbyl všeho jmění a všech přátel - ach, pak by se ho nebála, doběhla by k němu, aniž by ji tam kdos posílal, vše co má, by mu nabídla, vším možným mu pomáhala, ba šla by za něj někam do služby, jen aby poznal, žeť ještě vděčných duší na světě. Kéž by se aspoň hodně nebezpečně a nakažlivě rozstonal, aby se ho každý štítil a jej opustil, ona nehnula by se pak od jeho lože, sloužila by mu jako malému dítěti, třeba hned věděla, že z toho bude mít smrt. - Ale sotva domyslí, již se lekne a hrozí se, že se jí snad žádost hříšná a rouhavá vyplní … Ne, ne, bůh chraň, raději ať Havel o ní nikdy více nezví, leda, že je na světě, než aby o jejím vděčném srdci zvěděl takovýmto způsobem! Celou noc pak na ot se modlívá v úzkostech a strachu, aby ho bůh ráčil ostříhati ode všeho zlého, a na její slova nic, ale pranic nedával.
Dnes měla také takovou noc; tu připadla na to, tu zas na ono, darmo na to vzpomínati, nic do toho všeho nebylo. Než si šla lehnout, postavila se k oknu. Bylo bez větru a jasno, hvězdiček na nebi tolik, jako když je tam napráší. Ani lístek v sadě nezašustil, jen někdy spadlo se stromu jablko. Jak ji jindy těšilo dívati se takové tiché noci do zlatých očí! Ale dnes zas odskočila a uvrhla sebou na lože, jako by jí do celého světa a vší krásy jeho nic, ale pranic nebylo. - Zle se jí to bdělo; však ještě hůře spalo. Čeveři na komoře vrtali, myši škortaly, holuby pod střechou se hnízdili a myšlenky v hlavě žádného jí pokoje nedávaly; do jedné se jí tam vzbouřily, dělaly jí zle, tuze zle. Kdyby chtěla všecko vypsati, co jí za tu noc hlavou prošlo, ne jeden, ale deset by z toho bylo kalendářů. Musí se teď předtím sluníčkem věru za to stydět. Pravé štěstí, že to, co si myslíváme, na čele napsáno nezůstane; nemohla by se pak před nikým dnes ukázati, před Havlem již dokonce ne.
Když pak ráno vstávala, matka starostlivě ji zastavila otázkou:
„Co ti, holka, je, vždyť máš oči jako podmáslí a bledá si jak zhlídlý mák?“
„Nic mi není; kdo ví, co by mi bylo,“ matce se vyhýbala.
Copak matka na ní nepozná! Když se Cilka do prstu řízne, dříve to pocítí než ona. Aby nemohla na ni více dorážeti, rychle si vzala na ramena háky s konvemi a vyběhla ze stavení k tůni pro vodu. Jak se k ní nahýbá, spatří vedle hrobky mezi šípkovými keři cosi sem tam přebíhati. Je to kolčavka červená jako liška. jak ji zvířátko spatří, sedne na zadní nožičky a dívá se na ni, jako by ji chtělo něco zvěstovati. Cilka také s něho oči spustiti nemůže, a tak pohlížejí na sebe dlohou chvíli, až matka ze sednice zavolá, kdeže je s vodou. Když jí pak dcera řekla, proč venku se obmeškala, spráskla radostně ruce a pravila jí: „Ke kterému stavení červená kolčavka přiběhne, tam jistě zakrátko štěstí se dostaví. Na tebe koukla, na tebe tedy štěstí čeká! Vždyť lidé říkávají" ‚Po klaném ránu jasný den!‘ Mělas, nebožátko, truchlivou mladost u chudobných rodičů, snad ti to přijde teď lepší. Dejž nám to všem bůh!“
Kdopak se to hrne po mezi právě Cilce naproti? Snad ne mladá Cívková? Ba že to ona. Jen kdyby se s tou teď sejíti nemusila! Bývalať na svobodě nejhrdější holkou z celé vsi, a co se do sousední vesnice na statek vdala, teprve s ní nelze obstáti. Nepřeje nikomu ani vrabčího hnízda, ani zdravého povětří. Jak má někdo cos nového na se, již do něho zahlíží a zlobí se; ale sama si chodí ve všední den jako mlynářka a jiného na nohy ani nevezme, než šněrovací botky na špičkách bílé prošívané s červenými tkaničkami. Co jí vyjde z úst, nemívá ani hlavy ani paty, ale za to má to zvířátko na sobě šidel dost. Jak Cilku spatří, hned se zastavuje, ale ze žádné k ní přízně, nýbrž že se hodlá před ní zas jednou vychloubati.
„Vpomněla jsem si právě o polednách, že již táhnou posvícení,“ vypíná se z daleka, „u nás je dříve než u vás. Jdu své matce říci, aby přišla jistotně k nám pekařit, já že pak k ní přijdu také. Až k ní půjdu, sama se s tím zbožím nepotáhnu; vezmu si holku s košem a nandám jí mouky, tvarohu, máku, rozinek, co unese. Když to posvícení již jednou býti má, ať tedy je, ale pořádně. Muž přijde k večeru za mnou, nechť si přivede známých, co jich bude chtíti; pečených jitrnic a jelit najde dost. Nedám se zahodit, to víš.“
Cilka mlčky poslouchá. Nepřeje si bohatství a nikomu nezávidí, ale musí to přec jen býti krásná věc, když si žena muže takhle za sebou k rodičům pozve, jako ta mladá Cívková, něco k chuti mu ustrojí, a on pak za ní přijde se svými přáteli a před nimi se pochlubí, jakou to dostal čipernou a laskavou hospodyňku. Staří rodičové se na to koukají a mají z toho ještě snad větší radost než ti mladí. Lepšího snad již není na světě.
„A kam ty, Cilko, asi máš cestu?“ otáže se jí Cívková, když se do sytosti nahonosila, kterak se má dobře, jak si sedla, co utrží týdně za máslo, tvaroh a vejce, mnoho-li svázali letos mandelí a mnoho-li vymlátili a ještě vymlátí korců obilí.
„Tuhle k truhlářům,“ Cilka hlesne nesměle.
„A co tam?“
„Má se Havel zejtra Verunce Adamově postavit za mládence; nemohla k němu jít sama, musila si do města pro věnec a střevíce. Snad si již slyšela, že se nakvap vdává. Rozstonal se ženichův dědeček a chce, aby byla ještě svatba, dokud tu pobude.“
Cívková Cilku třikrát po sobě od hlavy až k patě přeměří, a děvčeti to pokaždé celým tělem trhne, jako by ji to projížděl blesk.
„A ty, trvám, jí máš jít za družici, když tě k mládenci s rozmarií posílá?“
Cilka kývne, ale již ví, co teď uslyší, že ji mnoho těšit nebude.
„Ó, ty chuďátko, co to na tebe přišlo!“ lituje ji Cívková, ale samý v tom jen jed a přetvářka. „Ta Verunka pozbyla zajisté rozumu, že právě tebe si zvolila. Čípak jsi a copak máš, že tě chce vedle takového hocha postavit? Žes sama na to nepřišla a jí se nebránila! Nechci tím říci nic zlého, bůh mne chraň, vím, žes hodná a spořádaná, ale to ti snad teprve říci nemusím, že k Havlovi se nehodíš? Ubohá! ten asi na tebe koukne! Oč se se mnou zasadíš, že tě vrátí s nepořízenou? Udělá si nějaký zámis’, že s tebou jít nemůže, a přivede si zejtra družici sám, když mu ji nevěsta vybrat neumí, uvidíš.“
{{Konec formy}}
| |||