Wikizdroje

Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Místopisná studie: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
oprava zkžížených spanů
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{Textinfo
| TITULEK = Místopisná studie
| AUTOR = [[Autor:Jan Peisker|Jan Peisker]]
| ZDROJ = ''[[Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze]].'' Praha: J. Otto, 1883. s. 28–37.
| LICENCE = PD old 70
}}
 
{{Forma|proza}}
== I. Nejstarší hranice vyšňobrodského panství ==
Řádek 21 ⟶ 20:
Jak si předkové naši, nemajíce map a nákresův, při vymezováni hranic počínali, známo z mnoha listin.<ref>Na př. určení hranic mezi Novohradskem a Vitorazskem z r.&nbsp;1339 viz Sedláček: Jak se měnily a ustálily meze Čech a Rakous Dolních. V Táboře 1877 str.&nbsp;12.</ref> Objeli neb obešli totiž skutečně celý obvod (odtud slova „Újezd“ a „ochoz“)<ref>Hermen. Jireček: Běh kolonisací české. (Památky díl&nbsp;II. 1857 str.&nbsp;365.)</ref> a poznamenali význačná místa, hlavně tam, kde hranice směr měnila, neb přirozené rozhraní opouštěla. Z tohoto stanoviska vykládáme zakládací listiny kláštera vyšňobrodského takto:
 
Stanovitelé mezí vyšli od místa, dotýkajícího se cesty oné, která vede na rakouský Helfenburg (as dvě hodiny od hranic ležící), tedy východně od hraniční vesnice Lhoty (Stift)<ref>U Lhoty vcházela ode dávna cesta helfmburská do Čech a tvořila hranici mezi Vitigštejnskem a Vyšňobrodskem.</ref> a šli odtud podle hranic zemských až k potoku Malé Vltavici (Durnauerbach),<ref>Jiný potok v těchto končinách není, proto mýlka nemožna. Na ''horním'' toku slove Malá Vltavice nyní ''Durnauerbach'' a na ''dolním'' toku ''Hammerleuchtenbach''. Ves Vltavice (Waldau) má od potoka toho svoje jméno. (O souvislosti jmen ''Waldau'' a ''Wuldau'' viz Mitth. des Vereins f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen VII. Jgg. 1868 str.&nbsp;10.)</ref> jejž pak (mezi Mnichovem a Martínkovem) překročili a obešli louku „Sběhadla“<ref name="pozn9a10">Širé krajiny nejjižnějších Čech, pokud nejsou prostoupeny horami, jsou velkým dílem pokryty blaty a mokřím, která se musila teprv vysušovati na půdu ornou. Luka jsou tam dosud namnoze bařinatá (t.&nbsp;zv. <span lang="{{Cizojazyčně|de">|nasse wiesen</span>}}, na rozdíl od vyklučených luk jiterních, <span lang="{{Cizojazyčně|de">|wiesenreuth</span>}}) a bez četných stok nenesla by valného užitku. Slovo „zbyádel“ proto vykládáme ve „sběhadla“ čili stoky, jimiž voda sbíhá. (Srovnej: -mocí přitahující ''sbíhají se mokrosti'' na to místo“. Kottův slovník III. 368.) Že louka „Sběhadla“ neb správněji snad „na Sběhadlech“ byla bařinatá, jest dosud patrno, a potůček Mokří (Ziehbach) má odtud svoje jméno. Jeho nynější název — ''Zieh''bach — snad jest se sběhadly téhož významu. — Louka Sběhadla sáhala na východ až za Včelín (Bauhof), jak vidno z různých čtení {{cizojazyčně|la|„piscaturas a riuo Mokri“}} a {{cizojazyčně|la|„piscaturas a prato Zbyadel“.}}</ref> zvanou, ''takže'' (podrobně, opačným však směrem řečeno), šla východní hranice od ústí potůčku Mokří (Ziehbach), který ústí vých. od Včelína (Bauhof),<ref name="pozn9a10" /> podél téhož potůčku (louku Zbyadel {{cizojazyčně|la|„cum aliis bonis“ }} objímajícího) až k jeho vrchovisku (vých. od Martínkova)<ref>Na mapě gen. štábu tento pramének (jak jsme již pravili) není vyznačen.</ref> a odtud přímo přes vrch Hradiště<ref>V celém okolí Martínkova nenašli jsme po tomto hradišti patrných stop.</ref> k menší Vltavici (Durnauerbach) a po jejím břehu až ku hřebenu pomezního lesa. — ''Od ústí potůčku „Mokří“'' (vých. od Včelína) do Vltavy šli dále proti vodě okrajem břehu Bziny (Psyn, Pzyn, Pyzin) zvaného až k vrchu Strašidelníku (Teufelmauer);<ref>Jdouce po břehu Vltavy naznačeným směrem, nepotkáváme se se žádným jiným místem vyvýšeným mimo pověstnou „Teufelsmauer“, ''jejíž naprostá neschůdnosť přinutila stanovitele hranic, břeh — tedy směr nastoupený — opustiti'', a po hřebenu jejím dále se bráti.</ref> přes něj dali se přímo, podle mezí dvou vesnic, kdysi Svatomírových (Lindberg a Dobring)<ref>V té krajině není, a soudě dle nehostinné hornaté polohy, ani nemohlo býti jiných vesnic.</ref> a došli konečně místa, odkud vykročili, t.&nbsp;j. cesty z Helfenburka do Čech vedoucí (vých. od Lhoty, kde se od té doby stýkaly hranice vitigštejnsko-vyšňobrodské).
 
Zakládací listy vyšňobrodské vyložil (Ursprung des Zist. Stiftes Hohenfurt, Prag 1814), na svou dobu velmi důmyslně učený cisterciák X.&nbsp;M.&nbsp;Millauer, neunavný pěstitel místního dějepisu a zakladatel celé školy historické mezi duchovenstvem širého okolí. Jim děkujeme za celou řadu namnoze velmi cenných „knih pamětních farních“, v nichž nám zachovali aspoň v opisu neb překladě mnohou českou paměť, jinak ztracenou.
Řádek 27 ⟶ 26:
Millauer vykládá: {{cizojazyčně|la|via quae ducit Helfenberk: bey Stift Strassholz, minor Wlitauich: Tyrnau, auch Kammerbach, Zbyadel: Felder zw. dem Stifte u. Markte — Mokri: Ziehbach-, ad ortum riuuli (Mokri): bey Martetschlag — Hradisch: Stainwand am Taschenwalde.}} — „Psyn“: Natterwiese (sz. od kláštera). — ''Ve Strašidelníku však vidí — nevíme proč — nynější Haidberg, bey Neuhäusel im Kienberg.'' — ville Suatomiri: Limberg, Dobring. — {{cizojazyčně|la|''usque ad metas Witigonis de Crumlow: bey Heuraffel''}}(!).
 
Spletený výklad podal Pangerl v Mitth. d. V. f. G. d. D. in B. IX. Jgg. r.&nbsp;1870 str.&nbsp;13. Přijal sice naskrze umístění Millauerova, ''má však Ziehbach a Durnauerbach (horní tok Malé Vltavice) za totožný''(!!) <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„Der Bach Mokri… vereinigt sich mit der ''kleinen Wltawitz''“</span>}}(!). Listiny však zřejmo praví, že se vlévá do ''Vltavy''.
 
Stejnou cenu má povídáni J.&nbsp;Walfrieda (v Mitth. d. V. f. G. d. D. in B. XVIII. Jgg. r.&nbsp;1880 str.&nbsp;283 sqq), pověstného vynálezce <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„der deutschen Brüder (fratres germani) von Rosenberg“</span>}} a Siegfrieda „von Moskau“ (z Mostkov. Viz tamtéž str.&nbsp;280.) ''Walfried má zase potok „Mokri“ za nynější Hammerleuchtenbach (dolní tok malé Vltavice)'' atd.
 
Zcela lichý výklad přinesly „Památky“ (díl VII. 308.): Vrch Hradiště v listinách vyšňobrodských má vykladatel za totožný s vrchem Hradištěm na Boleticku kdesi u Pasovar, jenž se uvádí v zakládací listině kláštera zlatokorunského (Reg. II. č. 409.), jenž tehdy prý snad tvořil hranici mezi Vyšňobrodskem a Zlatokorunskem! ''Mokri'' prý teče kol Svérazi, ''„takže by severní hranice statku vyšebrodského tato byla: Od řeky Vltavy (u Zátoně) vzhůru jdouc po potoku Mokrém až ku prameni jeho a odtud přes vrch Hradiště až k Vltavici (u osady Unterwaldau) a po této až po rozhraní zemské.“ Daroval by byl tedy Vok z Rožmberka r.&nbsp;1259 dle tohoto „výkladu“ klášteru vyšňobrodskému: Celé Frymbursko (pánů Krumlovských), půl Rožmberska i s Rožmberkem, půl Záchlumí (kláštera strahovského)'' atd.!
Řádek 47 ⟶ 46:
S Hirschbergu přenesla asi christianisovaná báj kohouta, tohoto stálého průvodce slovanského slunce — Svaroha — posadivši jej na vyšňobrodskou věž.<ref>Nad Soběnovem (Ömau) pne se vysoký vrch ''Kohout'' s rozkošným rozhledem. Podobně též na Zbirožsku. Jméno vrchů těch jest asi též původu bájeslovného. O kohouta v českém bájesloví viz Hanuš: Nástin báječ. bytosti Báby a Děda. V Praze 1864 str.&nbsp;56.</ref>
 
Dle zpráv ze stol. XIV. a XV. slově Hirschberg čili ''Kienberg'' po česku ''Loučovice''.<ref>Z nynějších německých jmen vrchu toho jest ''Hirschberg prostonárodní'' a proto tuším starší, tedy důležitější. ''Kienberg'' jest jméno spisovné. „Kien“ znamená v bavorštině <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„harzreiches Holz, namentl. v. Kiefern“ (Sanders Wörterbuch d. dtsch. Sprache. Schmeller: Bayrisches Wörterbuch)</span>}}, po česku ''louč'', po polsku ''<span lang="{{Cizojazyčně|pl">|luczywo</span>}}'' (Jungmann, Slovník).<br />
Registra statků Rožmberských z roku as 1379 (vydal Truhlář r.&nbsp;1880 v pojednáních král. české společ. nauk) jmenují (č.&nbsp;234.) mezi lesy frymbursko-rožmberskýmiv prvním hájenství, obsahujícím lesy sev.-záp. části Rožmberska a jihových. části Frymburska: „''Silva Luczewiczie pinornm XVII laneos minus IIII jug. que est rara et saxosa. Silva Okno nigra'' 2½&nbsp;lan. XVI&nbsp;jug.“<br />
Popravčí kniha pánův z Rožmberka (vydal Mareš r.&nbsp;1878 v Pojedn. král. spol. nauk) praví k r.&nbsp;1423 str.&nbsp;40.: „''chtěli klášter vyšňobrodský vypáliti a někaků horu Lučovice osaditi a špihovati''“.<br />
Řádek 54 ⟶ 53:
</ref>
 
Na severním úpatí Hirschbergu leží víska ''Woraschne''. Německý urbář Rožmberský z r.&nbsp;1598 (archiv vyšňobr.) jmenuje ji ''Dworazne''. České jméno její zachoval nám děkan zátonský P.&nbsp;Bernhard Ortler (†&nbsp;1826) v zajímavých pamětech své fary. Pravíť, že za jeho dob choval ještě archiv farní vetchý urbář dominia zátonského z r.&nbsp;1552, jenž do r.&nbsp;1576 byl psán česky (osobní jména zněla Ortlerovi však již <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„ziemlich plattdeutsch“</span>}}). Aby paměť o něm zachoval, přeložil jej <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„so gut es gieng“</span>}} do němčiny a jen u několika vesnic připomíná dávná jména česká, mezi jinými též u Woraschne, jež slula „''Tvarožná''“.
 
Místní jméno „Tvarožná“ aneb jiné jemu blíže příbuzné v Čechách se neopakuje, za to však přichází v jiných zemích slovanských několikráte.<ref>Raffelsberger: Allg. geogr. statist. Lexikon aller österr. Staaten. Wien 1845—1853.<br />
Řádek 68 ⟶ 67:
Rośkiewicz: Studien über Bosnien u. die Herzegowina. Leipzig und Wien 1868.<br />
Boué: Recueil d’itinéraires dans la Turquie d’Europe. Vienne 1854.<br />
<span lang="{{Cizojazyčně|sr">|Милићевич: Кнежевина Србија. У Београду 1876.</span>}}<br />
<span lang="{{Cizojazyčně|sr">|Календар са шематизмом кнажества Србије за годину 1882. У Београду.</span>}}<br />
<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Lipszky de Szedliczna: Repertorium locorum objectorumque Hungariae, Slavoniae, Croatiae et confiniorum militarium, item Transylvaniae occurentium. Budae 1808.</span>}}<br />
Kollerffy: Ortslexicon der Länder der ungar. Krone. Budapest 1875.<br />
Topogr. Post-Lexicon v. Galizien… u. Bukowina. Wien 1881.<br />
Tabella Miast, Wsi, Osad Królewstva Polskiego. W Warszawie 1827.<br />
<span lang="{{Cizojazyčně|ru">|Семеновъ: Географическо-статистичес. словарь Россійской имперіи. Санктпетербургъ 1863.</span>}}<br />
<span lang="{{Cizojazyčně|ru">|Списки населенныхъ мѣстъ Россійской имперіи. Санктпетербургъ 1865</span>}} sqq.<br />
Cenôva: Skôrb Kaszébskosłovjnskjè mové. Svjecè 1866.<br />
Reichspostgebiet. Berlin 1878.<br />
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Sborník_historický_vydaný_na_oslavu_desítiletého_trvání_Klubu_historického_v_Praze/Místopisná_studie“