Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Jeník a Hanička: Porovnání verzí

{{NavigacePaP

}}

}}

Byli jednou otec a matka; ti měli velice mnoho dětí. A otec šel do města a koupil si věrtel hrachu a dal každému dítěti po hrachovém zrnku, ale na Jeníka a Haničku se nedostalo. Plakali proto velice. Otec pak řekl: „Mlčte a neplačte, půjdu do lesa na dříví a vy půjdete sebou na jahody.“ Otec vzal sebou mandlík a váleček a pověsil to na strom. Jeníkovi a Haničce řekl: „Jděte už a trhejte

si! Tak dlouho, dokud štípám dříví, můžete si trhat jahody.“ Vítr pak válečkem i mandlíkem tloukl a ony si myslily, že otec štípe dříví a trhaly jahody dál. Najedly se už do syta, žbánky měly plné a šly hledat otce. A přišly tam, kdež visely mandlík a váleček, ale tam otce nebylo. Tu se rozplakaly a běhaly a volaly kolem po lese, ale nenašly nikoho. Najednou náhodou našly perníkovou chaloupku, do které ďobaly pořád: „Ďob ďob do staré Věřiny chaloupky!“ Na to přiběhla stará Věra: „Kdo tu je?“ i schovaly se rychle, aby jich nenašla. Na to zase ďobaly do chaloupky: „Ďob, ďob do staré Věřiny chaloupky!“ I přiběhla zase stará Věra: „Kdo tu je?“ i schovaly se honem, aby jich nenašla. Potom stále znovu ďobaly do chaloupky: „Ďob, ďob do staré Věřiny chaloupky!“ Tu ona rychle vyskočila a je chytila. Vzala je sebou do vnitř a pravila: „Teď vás budu krmiti,“ a zavřela je do chlívka a dávala jim samé housky v mléce k jídlu. Pak šla se podívat, zdali jsou už dost vykrmeny. „Jeníčku, strč svůj prstík ven, jestli jsi už dost vykrmen?“ — Ale on vystrčil svou píšťalku, kterou si ještě z domu

Potom hrály si děti tak rozpustile, že Jeník ztratil svoji píšťalu a Hanička svůj náprstek. Pak přišla stará Věra zase vyšetřovat, zdali jsou již dost vykrmeny. „Jeníčku, strč svůj prst ven, zdali jsi dost vykrmen?“ Vystrčil svůj prst a stará Věra řízla do něho, že se krev jen lila. „Haničko, strč svůj prstík ven, zdali jsi již dost vykrmena?“ Vystrčila jej, stará Věra řízla do něho, takže

se krev jen lila. „Ano, ano, jste už oba dobře vykrmeni, teď vás upeču.“ Zatopila hodně v své peci, vzala Jeníka a Haničku a pravila: „Teď si sedněte tuhle na lopatu.“ Sedaly si na lopatu hned tak, hned jinak; povídala jim pořád, jak si mají sednout, ale vždy spadly zase dolů. „Nevíme, jak si máme sednout, ukaž nám to!“ Tu sedla si stará Věra na lopatu a děti ji fuk! šouply do žhavé pece. Stará Věra se docela upekla v žhavé peci a děti vyběhly si vesele před chaloupku, tam byl lesklý led na rybníku, a Jeník a Hanička klouzaly se vesele na ledě. Tu spatřila je Věřina sestra a chtěla je chytit. Honem vyběhla z chaloupky a rozběhla se na led, ale v tom klouzla, upadla a se zabila. Jeník a Hanička měly nyní perníkovou chaloupku a mají ji až do dneška, jestli ji neprodaly.

 

[[Kategorie:Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských|Jeník a Hanička]]