Námluvy: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
založení povídky |
pokračování povídky |
||
Řádek 22:
Opatrně nese cosi v bílém šátku, červený růžek z něho čouhá. Koukne-li na růžek, pousměje se; koukne-li po druhé, vzdychne si; je jí do pláče a do smíchu najednou. Ach ty potůčku jasný; kterýžto tam s hor pospícháš a zde mezi kvítím hrčíš a bubláš, tobě jest ovšem hej! Tak jako tobě, již nikomu jinému na světě se nedaří. Nikdo v ničem ti nebrání, do ničeho tě nenutí; běžíš si vesele, kudy ti libo, všude, kam si zaměříš, rádi tě vidí a starost také nikdy žádnou nemíváš. Ty hodně víš, kterak je chudobnému děvčeti, když má zejtra jíti za družici s nejpřednějším v okolí hochem a dnes mu donésti rozmarii s červeným a modrým fáborem v bílém šátku zatočenou a ve jménu nevěsty a ženicha ho požádati, aby se zejtra jistotně dostavil, kytku opentlenu na kabátě a nový šátek v levé kapse!
Stojí a rozmýšlí se - jak se jí poselství asi vydaří, kterak k němu přikročí a promluví? Není to věru malá věc, kterou nevěsta na ni vložila. Truhlářova Havla ostýchají se i hoši a dobrý si před ním dávají pozor na každý krok a na každé slovo. Všichni, co jich je v Ještědě, koukají jen na něho, co on si řídí za oděv, řídí oni také sobě. I ten nejbohatší sedlák rád by mu dal dceru, ač má Havel jen chalupu; ale není na ní dloužku, a zápis mu dal otec již na jaře, když stará truhlářka zemřela. Hned za stavením má Havel všecka pole; vidí na ně z okna, a za nimi hezký kus lesa. Řemeslu svému se učil v městě; má tolik práce, že ji nepostihne ani odvádět. Může se ženit kteroukoli chvíli.
Ale vše to jsou samé jen „nicy“ vedle jeho hlavy. Rozumiť Havel všem novinám, na tábory jezdívá na koni, ovšem, aby tatík nevěděl. Rotil by ho, že to panská věc, kteráž na řemeslníka se nehodí a daremně mu jen dělá závist mezi lidmi. Ale Havel za občana se počítá i má za to, že mu to přísluší dobře. Říkává, že jsou v obci sobě všickni rovni, nechť to kníže či baráčník, a nechává taťka broukat. To také nesmí starý truhlář vědět, že přijde-li syn někam do hospody, kdež odebírají noviny, které jsou proti lidu, ihned vytáhne z kapsy hrudku a na ně velikými písmeny napíše: „Hrom a peklo marné vaše proti nám jsou vzteky!“ Měl by starý strach, že mu z toho cos pojde, ale mladý je jako lev, nebojí se nikoho, pro dobrou věc rval by se s celým světem, lae jinak je jako kuře, a schválně ani mouše neublíží.
Když je někam nějaký výlet, vždy jen Havel k tomu prapor řídí. „Praporují“ se hoši v jiných vesnicích také, ale nechť se schovají se svými korouhvičkami, zrovna jako když rozsívky na tyčky nastrčí, žádná není na nich pravá barva a jaksepatří hřmot při nich také není. Jen Havlův prapor je vždy již z daleka vidět a slyšet: šumí lidem nad hlavami, jako když nejpěknější vítr hučí, a vždy na něm něco krásného vyznamenáno, buď „nazdar!“, či „nedejme se“, neb „ať žije česká vlast“. Lidé až oslzí, když si to přeříkávají.
Každičká holka by se bála, kdyby musela Havlovi donésti rozmarii a na svatbu mu říkat, třeba to byla představených Marjánka, či ze dvora Andulka; jakž nemá tedy „souciti“ strach s Cilkou hrobníkovou, již mají holky mezi sebou za nic a s nížto hoši sice rádi sobě zatančí, pilně na poctu ji volají, - ale na niž žádný z nich doopravdy nemyslí, poněvadž ji nemohou rodiče dáti ani za makovo zrno.
Zas si vzdychne, a slzička z oka jí ukápne na bílý šátek. Ach, zlé to býlí, tahle chudoba, a ničím ze světa vymořit se nedá - příliš hluboké v něm má kořeny -, aspoň otec tak tvrdívá.
Nechce Verunka Adamova jinou za družici než Cilku. Vyrostly jako dvě sestry, chodily spolu do školy a nemohou jediný den bez sebe býti. Co Honcek za Verunkou chodí, tato říkává: „Ty, Cilko, poslouchej, bude-li z toho mračna pršet, ty Honcka na oddavky povedeš a žádná jiná.“ Dokázala, že tak k ním mluvila z upřímnosti, a nejen aby u ní měla dobrou vůli. Včera k večeru vrazila k Cilce zničeho nic, všecka uhřáta a bez dechu do sednice.
„Zdalipak uvěříš,“ volá a pro spěch si nechce ani sednout, „že mám míti pozejtří s Honckem oddavky? Dědeček mu začíná náhle slábnout; musil se položit, chudák, a sám říká, že již asi na svoje nohy nevstane. Než odtud odejde, nepřeje si prý jiného, než aby nás ještě viděl svoje. Pan farář již svolil; máme zejtra všecky tři ohlášky najednou, to je ti u nás mela! Krejčíř zle slibuje, že mi do pozejří ráno svatební šaty postaví; kdyby mi to nebyl tak svatě slíbil, musila bys i teď prodat svoje, víš, ty nové, červeně metlované, kterés ještě na sobě neměla. Že bys mně to udělala? “
{{Konec formy}}
| |||