Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl druhý/Kapitola 13.: Porovnání verzí

Mezi tím ptal se mne pan Černín, také-li jsem o peníze zašité v dotčeném pasu přišel ? Odpověděl jsem mu, že o všecky. On lekv se šel k tulmačovi, a že mi všecky peníze pobrali, jemu oznámil. Ten pověděl mouřenínu, a mouřenín se zarmoutil a šel k těm lotrům, velmi žalostivě a snažně jich prosil, aby mi mé peníze, nechtějí-li zúplna, aspoň ňáký díl vrátili, že se nebudu moci domů, nemaje nač, dopraviti. Oni uslyševše tu řeč, vstýčili se vespolek a běželi mezi nás, dotazujíce se, kdo z nás takové peníze měl? a když na mne ukázáno bylo, obstoupili mne a tázali se, kde jsem je měl? Já nevěda co se to dálo, jináč jsem nesoudil, nežli že o mých penězích zvěděli, až jsem srozuměl, že z toho mého na bílo mluvení ten omyl povstal; protož ukazoval jsem na nohu, žeby tu měly býti odvázány a vzaty. Pročež oni pořád ke mně přistupovali a každý mne za nohu bral, ohledávajíce ji, jakoby na ní poznati mohli, kde se děly; potom hledali, kudy znamenali, že mnou zem umítali, až jsem se starati počal, aby tou příčinou zakopaných peněz mých opravdově nenašli. Ale chvála bohu, nic najíti nemohli. Z té příčiny nemohli se spokojiti, nýbrž jak říkáme v přísloví: ''El fa come la gatta, che mangia e si rognisce,'' jako „kočka, když žere, vrčí, aby jí toho zase nevzali“, tak tito na sebe vrčeli a mezi sebou se na ně vyptávali. Až jejich capo shlučil je do kola, a jednoho po druhém se dotazoval a s hurtem se jich vyptával, zdali by ty peníze kdo z nich měl? Ale žádný se znáti nemohl, a každý odpíral, tak že ten capo jednak od nich ke mně, vždy se dotazujíc, v čem a jak byly opatřeny, jednak ode mne k nim běhaje, dosti činiti měl; já zatím pilně hledaje, jakobych se spravedlivě ti ně staral, co nejdál od toho místa, kde byly, obcházel jsem. Naposledy přišel capo a nám na konec oznámil, abychom pravdu pověděli, měli-li jsme takové peníze mezi sebou a kam se poděly; má-li je někdo mezi námi, abychom je časně vydali, že jinák, nestane-li se toho, abychom věděli, že vydada on přísahu svým Arabům, a oni se nepřiznají, že musíme sami vinni býti a jisté smrti očekávati. I rozuměje já, že žertu nebude, dal jsem oznámiti, aby mi za zlé neměl, že se můj tovaryš, od něhož ta řeč pošla, přeslechl, že jsem já nemínil jiných peněz, nežli kteréž mi s měšcem vzali, ani jsem jaké jiné měl; a čeho jsem neměl, k tomu se přiznati a ovšem pak dáti nemohu. Tak ten capo zavolal na své tovaryše a jim oznámil, že s nimi spokojen jest, aby se v domnění neměli, a co jsem já dal oznámiti, to jim vypravoval. Náš pak mouřenín dal se jich do prošení, aby nám šaty naše navrátili a něco potrav udělili, oznamujíc jim, že jsme chudí křesťané z panství císaře tureckého, a k tomu že mnoho platů a daní dávati musíme. I navrátili nám každému sukni dlouhou a plátenku jednonásobní, a mně galioty; jiné věci všecky, od košilí, šátků a drobných rozličných věcí, také přikryvadla, kterýmiž jsme se odívali, sobě nechali. Anobrž že nám sukně dlouhé dali, dosti se jich rukou a čel nebohý tlumočník náš nalízal a nalíbal, a to oni za největší pokoru a přátelství mají. Chleba pak a biskotův, co nám toliko za den nebo dva k trávení vystačiti mohlo, jsou zanechali, tak že kdybychom byli trošku mouky v pytlíku od mouřenína ukryté neměli, hladem bychom byli zemříti musili. Dobře Menander pověděl: ''Haud molliuntur viscera improbi viri,'' totiž, že „srdce nešlechetníka nelítostivé jest“, a ten kdo nečije bolesti, nemá lítosti; jakož i Vlaši říkají: '' Achi non duole, ben scortega,'' „kohoť nikdy nic nebolí, tenť jiné rád s koží holí“. A majíce již naše věci svázané a strojíce se od nás odjíti, přikazovali nám, abychom se k hoře Sinai do kláštera nevraceli, ani v ''Cairu'' na ně žalovali, ani co o tom, že jsme obloupeni byli, říkali: jinak bylo-liby, tehdy že kde nás dopadnou, nad námi se mstíti budou. Což jsme jim slíbiti musili, a poznali jsme, že jsou zrádci byli od hory Sinai, a ten, jak před tím dnem s námi jel, že náhončí jejich byl, aby na nás, kudy pojedem, pozor měl a do léči nás uvedl, ač jsme jeho tu s nimi neviděli. Ale věřili jsme pánu bohu, že bůhdá v ruce jejich podruhé nepřijdeme, ani se jich báti budeme; protož přišlo mi na mysl francouzské povědění

 

 

Po tom tehdy našem neštěstí, kteréž na dobré tři hodiny trvalo, a po odjití od nás těch zrádcův počalo svítati, a my děkujíce pánu bohu, že jsme při životu jedenkaždý zachováni, strojili jsme se tím dřív odtud hnouti, však vždy se ještě obávajíce, aby snad sobě něco nezamyslili a vrátíce se na nás dokonce třebas nezabili; protož jsme se tím ochotněji na cestu hotovili, na tom rádi s milostí, podlé přísloví : ''Assai avanza, chi fortuna passa,'' přestávajíce, že jsme s celou koží jich znikli. A já našed mé zahrabané peníze, dal jsem je našemu mouřenínu k schování, obávaje se, aby mi snad, kdybychom se podruhé do takového nebezpečenství dostali, vzaty nebyly.

Dvacátého třetího dne téhož měsíce, vyjevše na tři hodiny přede dnem, jeli jsme bez přestání až do poledne, a tehdáž jsme se u Červeného moře zastavili, a tu s hor a skalí zase do rovin písčitých jsme se ubírali, abychom sobě něco chleba po arabsku napekli. I shledávali jsme trávu, až jsme jí tak s nevelké přehršlí shledali, a našeho mouřenína ostatek podlé výš psaného spůsobu spravovati nechali. Život náš tehdejší zajisté byl bídný a horší nežli jakých vojákův, o nichž přísloví jest: ''Vita di soldato, pan duro et vin guastato,'' „nezdárný tvrdý chléb jísti, pokažené víno píti, vojácký jest život vésti.“ My bychom byli rádi na tvrdém dobře vypečeném a třebas jakkoli plesnivém chlebě a zvětralém víně přestali, kdybychom jen byli toho obého s potřebu měli: ale tuto jsme syrové a jako země černé, všecko pískem a prachem osypané a osolené těsto, též vodu smradlavou a slanou za vděk přijali, a všeho toho zažiti musili, jakž přísloví jest:

 

 

&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Totiž : <br/>

 

 

Z toho místa asi po hodině dále jsme jeli, a pravil nám mouřenín, že jest slýchal, když jest jiné křesťany tudy k hoře Sinai vodil, že jiní vůdcové toho povědomí to za jistou věc pravili, že na tom místě synové izraelští moře Červené přešli a tu nejprvé mezi zdmi rozstoupilých vod z moře vyšli, a za nimi chvátaje s lidem svým král Farao že se tu v těch místech se všemi svými stopil, jakž o tom v druhých knihách Mojžíšových v 14. kapitole čteme.