Naši mužové/František Ladislav Čelakovský: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m české uvozovky; kosmetické úpravy |
m {{Cizojazyčně}} |
||
Řádek 24:
Jen že rozum napřed, pak mu jazyk pomáhá.
</poem>}}
Před dvanácti lety ozval se polský list „
národ náš z duševního poddanství vybaviti mohli. My máme ještě tu starou, tradicionální politiku starého Fraňka Vaváka, ačkoli zmodemisovanou a méně křiklavou, — přece tu samou co do věci. Co ví náš lid o literním pokroku národů evropských? Co ví o politickém pokroku v Evropě? Snažili jsme se lid náš povznesti k pravdě, čisté, věčné, k těm pravdám, za něž předkové naši byli trpěli a krváceli? — Ano snažili jsme se — a snažíme se dotud nepřekročiti jistou míru a velkému pacientovi svému u větší míře než po lžičkách vpouštěti ty kusy vědomosti naší.
Řádek 77:
Jan Hromádka, učitel české řeči a literatury ve Vídni, počal rokem 1813 vydávati časopis pod názvem „Listy Vídeňské či prvotiny pěkných umění“, mající směr dílem zábavný, dílem poučný. Žeť část zábavná nejvíce zastoupena byla onoho času básněmi lyrickými, snadno pochopujeme, avšak básně byly hlavním živlem našich přátel, již z pramene toho čerpali a každou lepší báseň sobě opisovali. Nedlouho bavili se spolu mladí básníkové naši. Po čtvrté latinské třídě bylo spolubydlení Čelakovského a Kamaryta v Budějovicích přetrženo. Matka nemohouc více obtížné cesty konati do Budějovic, přemluvila syna svého, aby nyní studoval v Písku, kdež jí byl František více na blízku. V třídách humanitních v Písku vyučoval tehda prof. Alois Uhle. Uhle, jenž co ředitel reální školy ve Lvově roku 1849 byl zemřel, byltě vyhlášen ve vlasti české za nejurputnějšího nepřítele Čechův, poněvadž r. 1812 byl vydal brožurku, kterou podezříval působení vlastencův, hlavně však působení Jungmannovo. Za tak přenáhlený čin, ač mysli více podrážděné, nežli nepřátelské s odporné národu českému uvrhl jej Jan Kollár v „Slávy dceři“ do pekel. Avšak jak nám jej Čelakovský líčí, byltě Uhle netoliko výborným učitelem, anobrž jemu děkuje a co živ vděčný jemu za to zůstal, že byl mezi „prvními, kteří lásku k mateřskému jazyka v něm jsou byli vzbudili, činíce jej pozorna na jeho krásy a dokonalost.“ V Písku přilnul Čelakovský s veškerou láskou ku školským předmětům a onen dříve poněkud nedbalý student stal se žákem nyní nejvýtečnějším. Na gymnasium píseckém položil Čelakovský základ ku klassické vzdělanosti své. Ve školách humanitních učil se Čelakovský tomu, v čemž básnictví a řečnictví záleží; básnickými vzory byly mu dosud plody německé, avšak Uhlem roznítila se nyní v duši jeho touha po českých básních a touž měrou, jakouž byl dříve přilnul k literatuře německé, oblíbil sobě literaturu českou a v brzce nedostávalo se zdrojů, z nichž by byl býval čerpal a duši svou byl kojil. Odbyv poesii čili první humanitní třídu, zřídili studující Strakoničtí o prázdninách divadlo, na kterém i Čelakovský co dilettant ve hře Štěpánkově „Korytané v Čechách“ byl vystoupil. Při zkouškách seznámil se Čelakovský s Janem Plankem, měšťanem a mistrem usedlým, pozdějším věrným jeho přítelem, jenž jsa horlivým vlastencem, valnou choval bibliotéku všech v novější době vyšlých spisů českých. Pramen bohatý se nyní vyprýštil Čelakovskému. I četl aneb studoval pilně Puchmírovu sbírku básní a zpěvu, Palkoviče Musu ze slov. hor, ježto 1801 ve Vacově byla vyšla, a Nejedlého Hlasatele českého, vydaného ve čtyrech svazcích od r. 1806—1818. Od této doby věnoval se Čelakovský celý Muse české. —
Obě léta humanitních studií svých vídali se Čelakovský a přítel Kamaryt toliko o prázdninách, avšak navzdor tomu byli přátelé nerozdílní. Čelakovský odebral se nyní do Prahy, aby se oddal stadiím filosofickým. Avšak Praha, ono srdce vlasti české, onen střed, ono působiště duší mladistvých, jež zahořevše láskou k milé vlasti své, jaly se vzkřísiti jazyk a literaturu českou, jak mocně působila na Čelakovského, jenž vešker vlastenecký svět dosud zhlížel ve svém Kamarytovi a Plankovi! — Jak mocně však duši jeho byla nadchnula láska k vlasti a poesii, o tom svědčí listy jeho ku Kamarytovi. Avšak mimo kruh vlastenců českých zvláště naň působil v prvním běhu studií filosofických professor Bernard {{Prostrkaně|Bolzano}}, jenž až do roku 1821 učitelský úřad svůj ve fakultě filosofické byl zastával. Bolzano byl Němec. Avšak Němci počínali sobě onoho času velmi liberálně; anať politika Vaváka po vlasti české v rozličném zakuklení od města k městu ještě byla bloudila, jal se André ve svých „
Jak mocně Bolzano na Čelakovského byl působil, souditi lze z jeho vlastních slov, anť pravil r. 1851, že to nebyla tak část náboženská přednášek Bolzanových, jako část filosofická, ježto jímala jeho pozornost, a že všecko, co z filosofie zná, téměř děkuje toliko Bolzanovi. I rozhárala se duše jeho k činům velkým, mohútným a v době rozechvěné mysli básnické zrodila se r. 1818 báseň „Na smělost“. „Ohněm šlechetný tvým,“ dí Čelakovský, „zahořev Kolomb, v pusté lodí svých někdy vehnal moře; Stěžnům jejich umdlévajícím Svítila tvá pochodeň… smělosti… Otcův našich, ach rozpaloval mysl Duch někdy tvůj též, Vhnízdilo dříve než V šťastné, samostatné obydlí Plémě cizích se loží — — {{Prostrkaně|bojácné}}.“ — Téhož r. 1818 dostal se Chmelenský do Prahy a vcházel vždy v užší a srdečnější přátelství s Čelakovským, jehožto již dříve v Budějovicích byl seznal. Poznáme později, jak obětavého a věrného sobě naklonil přítele.
Řádek 109:
Spisovatelská činnost jeho byla hned tehdy podivuhodna.
Nejsa laikem v nižádné literatuře zvláště přilnul toho času k německému spisovateli Herderovi, jenž co humanitní kosmopolita ve spisu svém „
I předsevzal sobě Čelakovský nyní každý rok nějakým českým spisem zaznamenati a zachovati v památce. Avšak čim dále na dráze spisovatelské byl postupoval, tím více nedůstatků se jemu jevilo v literárním životě českém: tu stěžoval sobě, jak bídná prosa za našich dnů v jazyku českém, řka, že z nově vycházejících kněh raději veršem psané čte, nežli prosou; tu zase vešker v literatuře naší panující mdlý směr se mu znechutil. R. 1822 vydal své „Smíšené básně“ a ještě roka téhož uvázal se u vydání sebraných národních slovanských písní, povzbuzen jsa k tomu bezpochyby Hankovou „Prostonárodní muzou srbskou“ vydanou r. 1817. Ve východní části českoslovanských vlastí sbíral Kollár, Šafařík a j. zpěvy národní, v západní opět činil tak Čelakovský: všickni doplňovali své práce vzájemně, ačkoliv se osobně tehdáž ani neznali; všickni vycházeli z té zásady, že národní básnictví slovanské přepodivný jest strom a čarodějný, jehož každá haluze jiným a jiným obsypána jest květem — květem přerozkošným k vůni i pohledu a při tom tak rozdílným od sebe, že nic podobného tomu nelze najíti po veškerém země naší oboru.
Řádek 119:
Paedagogem byl Čelakovský v Praze až do r. 1828. V těchto letech obíral se Čelakovský dílem studiemi filologickými, dílem zase básnictvím. Co filolog považován 24letý Čelakovský za autoritu, jemuž zvláště Jungmann byl nakloněn, nemeškaje obeznámiti ho se Slovany slovútnými, Čechy a Prahu navštivujícími. Avšak neobíral se pouze, jak by se myslelo, jazyky slovanskými, dosud živoucími, anobrž i jazykem staroslovanským, o němž soudil, žeť dobrá známost jeho jest jazykozpytateli slovanskénm tolik, jako dobrému hudebníkovi známost generálního basu; a současně studoval i litevštinu a jazyk vyhynulých Slovanů polabských, z něhož 17. a 18. století některé dílem tištěné dílem rukopisné toliko slovníky se zachovaly.
Všecky tyto slovníky sepsal si Čelakovský velmi pracně a uspořádal je v rocích 1826—1830 v jeden etymologický slovník pod názvem „
V těchž letech r. 1827—1830 požádán jest dopisem Angličana Johna Bowringa ode dne 27. dubna 1827 z Londýna, aby mu usnadnil nesnáze v pochopení a v překládání kralodvorského rukopisu a pak aby mu sestavil literární zprávy o plodech a pěstovatelích moderní české poesie. John Bowring, znamenitý to žák Benthama, filosofa v oboru národní ekonomie, pak v stáří svém konsul anglický u Číňanův v Kantoně, jenž dříve již cestoval v záležitostech vlády anglické po celém téměř světě, oblíbil sobě národní poesii slovanskou v té míře, že již r. 1821 „
<!-- 272 -->
Čelakovský seznav, že Bowring známost a chválu poesie slovanské po celém Anglicku, ano i v Americe rozšiřuje, viděl se nucena již ze stanoviska vlastenského v práci takovou, ač unavující se uvázati. Konečně sestavil Bowring svou „
Po vydání národních písní slovanských uvázal se Čelakovský u vydávání slovanských národních přísloví, o čemž píše příteli svému Kamarytovi, řka: „Mnoho již sebráno a vytaženo. Myslím, ač to nemilé práce státi bude, je dle obsahu rozpoložiti, tak aby ne jako stádo běžíce, na své ceně tratily, nýbrž teprva ve spojení k jistému celku, čtoucímu dokonalé podněti o filosofii, mravnosti vtipu a t. d. našeho lidu dodaly.“
Řádek 134:
Petrarka, Walter Skott, Bürger a Göthe byliť toho času jeho nejmilejší básníci.
Již r. 1824 počal překládati z Göthe-ho malé dráma: „
Z Waltera Skotta vybral sobě báseň „
Téhož roku 1827 vydal Čelakovský i „Litevské národní písně“ z původního jazyka dle sebrání dra. L. J. Rhesy přeložené. Mimo to nalezají se básně Čelakovským složené, dílem v časopisu „Kroku“, dílem „Poutníku“ v rozličných ročnících.
Řádek 158:
Tohož času, bylo to 3. listopadu 1824l zemřel po krátké nemoci milovaný otec jeho. I měltě Čelakovský péči netoliko nyní o sebe, anobrž i o matku svou, kterouž vděčný syn, uznávaje, že „na tvrdých mozolích lepší částka bytnosti jeho vznik a vzrůst“ vzala, r. 1831 i k sobě do Prahy vzal.
Čím více prosa života naň doléhala, tím více byl nespokojeným s sebou a se světem; musa ho opouštěla. Básnictví se nedařilo člověku těmi nejvšednějšími okolnostmi spoutanému, který vidí patrně ducha i srdce klesati, aniž by měl čáky ke dnům lepším. Básník, pohřížející se u věčné kráse národních písní, nucena se viděl nyní chléb svůj vydělávati si překládáním ohromného díla „o městě Božím“, „zákonu trestního v přestupcích úpadkových 1894“, „Řádu celního a státního monopolu 1835“ a korrekturami článků časopisních! Avšak kdož by se nedivil síle ducha, jejžto s výšin obraznosti ani vtíravé upomínky starostí pozemských přec zapudit nemohly? ducha, jenž i u prostřed skličujících okolností muse se podával, ano aspoň chvilkami, jak praví oddechu nalezal při básnictví! Konsistoř pražská znajíc sběhlost Čelakovského a důkladnost ve slohu českém, vyvolila jej r. 1827 za korrektora a subredaktora nového svého od r. 1828 vycházejícího „časopisu pro katolické duchovenstvo“ a svěřila mu dekretem překlad sv. Augustina spisu „
důležitého.
Řádek 184:
I nazvali jsme periodu od r. 1827—1848 dobou českoslovanského uvědomění. Zejména rokem {{Nečitelný text|strana=293}}
vají. „Nevidím jiné pohnutky k této práci, byla-li jaká, leč té,“ dí Čelakovský, „aby opět literatura česká knižkou, ať ostatně jakoukoliv, byla rozhojněna. Ostatně jest české přeložení otrocké, že násilí se činí jazyku českému, by jen slovíčko na slovíčko padalo. Ty vady nemají však do sebe jenom tyto přeložené krakoviaky, ale nalezáme i v jiných zvláště ze slovanských jazyků překládaných spisech téhož pana Václava Hanky, kterým snáze Rus nežli Čech může porozuměti. Nač medle takové překládání? komu jím spomoženo? Jestli že náš drahý vlastenec ještě blud svůj nenahlídne a jej budoucně neopraví, tedy nechci jej {{Prostrkaně|ani drahým vlastencem}} jmenovati.“ Byla to slova trpká, avšak pozorovati, žeť oba ti pánové dobře se srovnávati nemuseli, ano že již jakási disharmonii mezi nimi panovati musila. Kdo zavdal k hněvu příčinu aneb bylo-li podezření Čelakovského mylné čili nic, to vyložiti neumíme. Ostatně projevil Hanka sám, co myslí, a pravil rovnou měrou, že kdo rozuměti chce páně Čelakovského „Panně jezerní“, třeba mimo original vzíti ještě německé a polské přeložení a jest dost co dělati.“ To by bylo ještě ušlo, kdyby Hanka ve Květech r. 1835 se nebyl dotýkal osobnosti Čelakovského a tam mu nebyl spílal dekretníků slovanského řemesla spisovatelského, řka konečně: „Ale kdo může za nemoc, která člověka dráždí a popouzí? Vždyť víme, že toho neučinil tehdáž, když jsem mu sebrané slovanské národní písně a přísloví česká dal, bylť vděčen a přátelsky se ke mně měl. A to jest příčina, že se z něho tak směšný Vrtipata udělal, a že jest výborná hlava, tím více se ho varovati třeba.“ Roku 1822 vyšel první díl „slovanských národních písní“, kterýž Čelakovský dedikoval Hankovi. Avšak nyní popudil se Čelakovský tak proti Hankovi, žeť dedikaci ve svém vlastnoručním exempláři písní slovanských vytrhl a po témže Hankovi ty nejohnivější střely svých perných satyr a žíhavých epigramů metával. Avšak i v Květech musel Čelakovský podstoupiti boj s bujnými mladíky. Tyl přeložil Raupachovu veselohru „
I viděl se Čelakovský na mnohá leta opět ode dráhy tak usilovně ražené odvrácena. Nastala leta bídy v rodině milého pěvce a velkého učence. Maje četnou rodinu, nezbývalo jemu jiného, než dávati hodiny, avšak to nepostačovalo k výživě rodiny. Nenadal se, přemítaje co mladík dvacetiletý o Rusku, chtěje mohutným duchem svým dobyti sobě tam veřejného postavení, že s této strany vyslán bude šíp, jenž ránu nezhojitelnou zadá srdci jeho! Stav Čelakovského, jenž co syn staré, milené matky, co vroucí manžel a otec tolikero měl povinností, byl strašný; nouze v celé nahotě své klepala nyní na dvéře jeho! Tu však ale vidíme, co umí vřelé přátelství! — Osudem pronásledovaný Čelakovský byl šťastným přítelem; „panenský pěvec“ Chmelenský, vstoupiv rokem 1831 do státní služby u c. k. fiškálního ouřadu a stav se v říjnu 1835 místosudím dvorským a úřadníkem králové české, učinil, sečkoliv byl, aby zmírnil trapný stav Čelakovského; šlechetný kníže Rudolf Kinský neodňal mu podpory až na konec života, nýbrž i po smrti jeho byla prostřednictvím poručníka hraběte Schönborna záležitost ta uspořádána tak, že se Čelakovskému bibliotékářství knížecí s ročním platem 400 zl. stř. dostalo; mimo to spůsobovali jiní příznivci soukromé sbírky a nejmenujíce se, zasílali otci sklíčenému, jenž, jak sám píše, bůh ví! nevěděl odkud nastávající činži zapraviti: hodlaly sevřen jsa nouzí, již bibliotéku svou prodati. Podobných činů, dí neznámý mi spisovatel v „Obzoru 1855“, neposkytuje nám mnoho naše novější doba! Nechť si je dobře zapíše věk náš do tobolky, budeť mu toho třeba před soudnou stolicí věků budoucích! —
| |||