Wikizdroje

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXVII. Politický charakter: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m −duplicitní argument šablony
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Karel Havlíček Borovský
| AUTOR = Karel Tůma
| PŘEDCHOZÍ = XXXVI. V politickém předpeklí
| ČÁST = XXXVII. Politický charakter
| DALŠÍ = XXXVIII. Čím dál, tím hůř
}}
{{Textinfo
| TITULEK = XXXVII. Politický charakter
| PODTITULEK =
| POPISEK =
| AUTOR = [[Autor:Karel Tůma|Karel Tůma]]
| ZDROJ = TŮMA, Karel. ''Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa.'' Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 496–508. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20909342 Dostupné online.]
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Karel Havlíček Borovský]]
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
Muže poctivého a rázného, který v chrabrém rozechvění posledními silami brání svatou věc poražených: přirozeně nic nemůže trpčeji dojati, ba pobouřiti, nežli zmáhající se plazivost a pronevěra k zásadám, než pohled na prospěcháře kradoucí se ze řad krvácejícího národa ku stanům vítězův…
 
„Tak jen pochlebujte, jen se plazte, chvalte již proto, když vás nevinně nemrskají!“ — hřímal Havlíčkův hněv v té době zoufalé proti všem těm rozmilým vlastencům, kteří za bídným heslem: nemůžeš-li přeskočit, podlez, hleděli se přilichotit mocné centralistické vládě dotírajíce se k lemu jejího roucha hyperloyálními kroky, zříkáním se své minulosti a osvědčováním své pokorné úslužnosti. Takových opatrných diplomatův přibývalo tehda u nás až mráz obcházel; a nebezpečí spočívalo v tom, že lidé ti ještě troufali se vydávati za dobré našince, že točili věc tak, jako by vše to činili jen z ryzí lásky k národu, jehož věci prý na ten čas nic nemůže hůře uškoditi, než podobná tvrdohlavost, a podobná oposiční ráznost, jakouž bojoval Havlíček. Nuže, on tedy posvítil lidu na tyto novomodní vzory vlastenectví! Což mu po tom, že udělá sobě nových nepřátel, kteří mu neodpustí ani za hrobem. Viděl plížící se nebezpečí a šel srdnatě jemu vstříc. Bič hněvné satyry Havlíčkovy neustával svištěti hnilým vzduchem. Vizme pro příklad, jak zmrskal servilní ty šosáky Pražské i Opočenské, kteří na daný pokyn počali vládě Schwarzenberk-Bachovské posýlati adressy důvěry a díků za to, že prý svou výbornou politikou zachránila mír Evropy! Pražští šosáci, jež byl „Vídeňský Denník“ pasoval na pravé vlastence, velice zakládali si na tom, že z Prahy dán první příklad „dobrého smýšlení“. Ale Havlíček jim nemilosrdně kazil radosť: „Pražským pánům dobře smýšlejícím — napsal — spadlo znamenitě na ažiu. Jak to? Oni nejsou první, kteří poděkovací adresu zaslali knížeti Schwarzenbergovi. — A kdo je předhonil v plnění sladkých povinností pokojného, dobře smýšlejícího občanstva? Kdo jim uhnal ''v této pochlebnické honbě o závod'' první místo? ''Opočenští!'' Neboť oni již týden před tím svou poděkovací adresu zaslali „za zachování pokoje a míru evropejského a za uchránění a zmocnění se celého Rakouska“. Nyní by měla věru zase celá Evropa zasýlati opočenským poděkovací adresy za to, že jim (Opočenským) pokoj a mír a blaho celé Evropy na srdci leží! Ostatně má ale tato neobyčejná loyálnosť Opočenských zcela jiný háček, a zakládá se na biblickém slově: Tlučte a bude vám otevříno! ''Oni házejí'' — jak přísloví německé zní: ''jitrnicí po šunce.'' Jitrnice to jest totiž ta loyalnosť, a šunka, kterou touto jitrnicí sraziti doufají, jest tak nějaký — okresní soudek, neb jiný úradek pro Opočno. Známo totiž, že se Opočenští svého času velmi úsilně ucházeli o nějaký c.&nbsp;k. úřad do svého města. Všechno vynaložili tenkráte na to, ''děkovali za oktrojovanou ústavu'' (a implicite za rozpuštění sněmu, ačkoli dřív poslali tuším adresu důvěry ke sněmu) a kdo ví, nedali-li všem ministrům čestné měšťanské právo na Opočně! Ale nadarmo, nedostali přece žádný úřad. Však nyní se praví, že lord Palmerston, aby zahanbil tvrdosrdečnou rakouskou vládu, chce učiniti Opočno sídlem anglického konsulatu.“ — Že vládní listy pro to zuřivě na Havlíčka se shlukly, že mu přezdívali terroristů, že „Vídeňský Denník“ nazýval jej „Tureckým trojbunčužným pašou“: vše to bylo zcela logické a dokazovalo jen, kam by to v oné kritické době bylo s námi spělo, kdyby Havlíček byl přimhouřil oči, a zůstal vlažným vůči tomu rušení povinností mravných k národu, vůči tomu chameleonství, jež trhalo den ke dni povážlivěji přední naše řady. — On ale bděl jako svědomí národa, neúprosný, neporušitelný a neochvějný. <span lang="{{Cizojazyčně|la">|„Amicus mihi Plato, amicus Aristoteles, sed magis amica veritas“</span>}} — bylo jeho zásadou a od pravidla toho neučinil výminky, nechť šlo o kohokoliv, nechť slul Jelen nebo Picek, W.&nbsp;W.&nbsp;Tomek nebo Jakub Malý, Jan Kollár nebo Pok Poděbradský.
 
„Bývalý český dějepisec — nyní domácí a hospodářský leibhistorikus u hr.&nbsp;Thuna pan W.&nbsp;W.&nbsp;''Tomek'' počal s celým svým titulem psáti do „Vídeňského Denníku“ politické úvodní články“ — oznamoval jednoho dne „Slovan“ čtenářstvu svému a přičinil k tomu zároveň toto vysvětlení: „Jak známo ustanoven jest pan Tomek od hr.&nbsp;Thuna za professora na universitě pražské; ale poněvadž centralisace nedopouští, aby byl v Praze professor ''českého'' dějepisu, kterému p.&nbsp;Tomek rozumí, musel se státi professorem ''rakouského'' dějepisu a jíti na nějaký čas do ''Vídně'' přiučiti se tomu, co bude přednášet. Plat professorský běží již panu Tomkovi nyní, ačkoli nepřednáší, a kromě toho má po ten čas, co bude studovat ve Vídni, měsíčně 100&nbsp;zl. stř. přídavku. Že při svých studiích a dietách má tolik času ještě, aby mohl psáti články do „Víd. Den.“, jest lehce pochopitelno.“
Řádek 44:
Jen jednu zkušenost p.&nbsp;Kollárovu nemám, totiž, jak by vypadaly moje články — v „Reichszeitungu“ aneb „Vídeňském Denniku“, kdybych byl dříve napsal „Slávy Dceru“: Jest-li ale to jest ta jediná zkušenost, kterou jen ve stáří nabýti lze, prosím Boha, abych se velkého stáří nedočkal!“
 
A nyní teprv dopřál Havlíček ve „Slovanu“ místa rozhořčenému hlasu z prsou samého Slovenska, který zaduněl nad hlavou Kollárovou jako soud dějin: „Kollárova díla,“ zněla fulminantní ta žaloba synů Podtatránských, „byla ona <span lang="{{Cizojazyčně|la">|vis matrix,</span>}} která nás ospalých Slováků oduševňovala, oheň čisté lásky ku Slovanstvu vůbec, k rodu našemu ale jmenovitě v prsou našich rozněcovala, s našimi úhlavními vrahy nás seznamovala, i poučovala nás, kterak jim s prospěchem odolati máme.
 
Takéto připravování k budoucnosti zrodilo konečně ono přesvědčení, že přijde čas, v kterém práva naše i úsilím vymáhati za svatou povinnost každého věrného Slovana považováno bude. Čas ten vskutku přišel, příležitost byla nejpohodlnější, jaká se nám sotva tak skoro vyskytne, příležitosti této použili duchem Kollárovým vychovaní mužové; povstali s brannou rukou vydobývat práva rodu svému a celé Slovanstvo, ba i sama vláda rakouská, uznaly toto naše povstání za spravedlivé. Než po hříchu! Kollár — onen slavný Kollár následky svého vlastního mnoholetého účinkování i právo naše ku životu národnímu před světem zapřel!… Od času Svatopluka a jeho zrádného skutku nad Rastislavem, strýcem svým spáchaného, nebylo tuším jemu podobného, až na zapřeni věci Slovenské Kollárovo.
 
Než, namítne se nám, že se na tehdejší terrorism, u prostřed kterého se Kollár nacházel, ohled bráti má, že tedy opatrnost žádala pro zachovaní své uspokojiti hyeny maďarské osvědčením, s kterým se vskutku nesrovnával. Na takouto výmluvu my žádnou váhu neklademe. <span lang="{{Cizojazyčně|la">|Posito eo,</span>}} že se Kollárovi hrozilo žalářem, ba že ho i šibenicemi nutili, zatratiti hnutí Slováků; či by to byla přece dostatečná příčina, zapříti věc, které prostředně sám byl zvěstovatelem, a která sama v sobě byla nejspravedlivější? Jest-li ''tací'' mužové, jako jest p.&nbsp;Kollár, v rozhodné době zapřou národ svůj, což můžeme od ''jiných'' očekávati? Jen že, chvála Hospodinu! šlechetní synkové Slovenska, někdejšího svého patriarchu dokonale zahanbili, jakož toho máme příklad na mladých šuhajících, kteří v žalářích, ba i na popravišti postaveni, ani prosbou ani hrozbou se nedali nakloniti ku zapření spravedlivé věci, čímž nesmrtelnou památku po sobě zanechali. — Jest-li kdy, tož zajisté v oné době poskytovala se p.&nbsp;Kollárovi příležitost, oslaviti na věky jméno své, státi se naším opravdivým mučedníkem, jehož památka, co druhého Husa, byla by se po nesmírných končinách Slovanského světa rozléhala. Avšak on zvolil raději pohodlně, bez všaké trpkosti živu býti, při tom ale nedělal si z toho svědomí, odříci se budoucnosti Slovenské, které za mladosti tolik služeb byl proukázal. Teď již pochopujeme, kterak se mají rozuměti jeho slova:
 
<poem>
Řádek 54:
''oba'' za Slaviu ztratiti!“
 
<span lang="{{Cizojazyčně|la">|Difficile est satyram non scribere.</span>}}“
</poem>
 
Řádek 90:
Jak mile ale odhodlal se Havlíček vytrvati v boji beznadějném do posledka, pak nebylo při něm ovšem také ani řeči o jakéms snad opportunismu co do směru a tuhosti boje. „Jest nyní dvojí cesta před námi,“ praví k obecenstvu zcela otevřeně: „Buď psáti tak, aby s námi vláda byla spokojena, toho ale při vší mírnosti nikdy nedocílíme proto, že vláda nynější půjde vždy dále a dále, tak že konečně i ty, které nyní sedmašedesátníky jmenujeme, bude vláda časem svým vydávati za radikalisty. —
 
Druhá cesta jest, ''nezměniti svůj směr'', který máme již od počátku svobody tisku a ''chladnokrevně čekati až přijde poslední rána. Myse držíme této druhé cesty a neupustíme od ní.'' Zákonitost byla vždy naším heslem a zůstane jím také, pokud bude možná. Na zákonní cestě nemůže vláda Slovana nikdy potlačiti: co se nám násilím, neb obejitím zákonů státi může víme sice dle nedávných příkladů, přece však ''máme úmysl raději tomu nejhoršímu se podrobiti, nežli pro strach lidský upustiti od svého přesvědčení.'' <span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sint ut sunt, aut non ''sint!''</span>}}“ —
 
{{Poznámky pod čarou}}
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Karel_Havlíček_Borovský_(Tůma)/XXXVII._Politický_charakter“