Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXXIII. Za zlatou svobodu: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m −duplicitní argument šablony
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Karel Havlíček Borovský
| AUTOR = Karel Tůma
| PŘEDCHOZÍ = XXXII. „Vídeňský Denník“
| ČÁST = XXXIII. Za zlatou svobodu
| DALŠÍ = XXXIV. Přítel chudého lidu
}}
{{Textinfo
| TITULEK = XXXIII. Za zlatou svobodu
| PODTITULEK =
| POPISEK =
| AUTOR = [[Autor:Karel Tůma|Karel Tůma]]
| ZDROJ = TŮMA, Karel. ''Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa.'' Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 423–440. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20909338 Dostupné online.]
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Karel Havlíček Borovský]]
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
Svádí se u nás podnes dosti častý spor o to, oč dříve bojovati máme, zda o národnost či svobodu svojí? Podle latinského úsloví: <span lang="{{Cizojazyčně|la">|„Prius vivere, tunc filosofari“,</span>}} rozumuje se pak nejčastěji takto: Především býti a potom teprv ''jak'' býti. Až si zajistíme ve vlastech svých úplně rovné právo s Němci, až budeme míti národnost svou náležitě zabezpečenou, ''pak'' teprv bude na čase, dobývati si svobody politické, ale dříve ne! Nejprvé třeba zbudovati si byt a potom teprv pečovati o to, jak si jej zaříditi.
 
Mínění to jest bezpečně podnes panujícím; i mužové upřímně liberální přijímají je za pravdu a podrobují se mu. Zápas za ohroženou národnost stojí v řadě první, boj za svobodu klade se do řady druhé a nikdo nemá odvahy otázati se, není-li, jako tak mnohé, i toto zakořenělé mínění na konec přece jen bludem? Není-li toto věčné odkládání boje za svobodu chybou právě pro národní rozvoj náš nejosudnější?!
Řádek 46:
Tedy provedení národní rovnoprávností ''nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás samých'' — pravý Denník a udává nám také ještě spůsob a prostředky k provedení svého práva, totiž „''abychom vždy dle něho jednali, ve svých shromážděních, soukromě jiného než svého jazyka neužívali, úřadům jen české spisy podávali, své záležitosti všude a vždy jen česky zastupovali, abychom měli dosti českých učitelů spůsobilých na gymnasia a na university, a úředníků česky vzdělaných do úřadů nejvyšších''“. Nuže tedy! bratře Čechu, rovněoprávněný občane šťastného Rakouska, vezmi si toto ponaučení „Víd. Den.“ do kapsy, podej mi ruku, a půjdeme spolu „''s pomocí Boží bez křiků a nářků jak na muže sluší, i kdyby se proti nám stavěly brány pekelné''“ prováděti dle toho receptu naši rovnoprávnost, jejíž provedení „''jediné na nás samých záleží''“. Kam chceš napřed, jest to všechno jedno. Půjdeme tedy na c.&nbsp;k. poštu v Čechách neb na Moravě a poneseme tam psaní s nápisem českým (neb musíme všechny záležitosti své zastupovat svým jazykem) do Brna. Poštovní expeditor Němec kovaný zabručí na nás a řekne nám po německu, že to jsou bláznovské nápady a zvláštnůstky dávat na psaní české adresy atd. My stojíme na svém, on přijme psaní a pošle je — do Bernu ve Švýcařích (Factum!). Odtamtud sice přece pošlou konečně psaní do Brna (neboť ve Švýcařích česká národnost má více práva než doma, a přece tam někdo ví, kde leží Brno), ale již je pozdě, tys obchodník a přišel jsi opožděním tím k veliké ztrátě. Nic si z toho ale nedělej, nepopusť, i kdybys na mizinu přišel, neboť provedení rovnoprávnosti jedině na tobě záleží. Větší díl sice krajanů tvých, aby se uhnul škodě, bude raději adresovat psaní německy, z čehož pak hned soudit budou, že lid český sám nechce české adresy a tedy nepotřebuje české úředníky na poštách: ty ale bratře nepopusť, nech se vysmát, týrat, za svornostu a přepiatého Němcožrouta vyhlašovat, a opakuj si vždy, když nějaké tvoje psaní s českou adresou nepřijde v čas na místo, že provedení rovnoprávnosti jediné na tobě záleží a dokonce ne na vládě. Když ale již dokonce ti přejde trpělivost, nepiš přece německé adresy, „''nekřič a nenaříkej, ale jak na muže sluší''“, — dones si raděj sám svoje české psaní kam chceš. —
 
Nu kam chceš nyní jít provádět rovnoprávnost? Na c.&nbsp;k. poštu, vím již, nemáš chutě, ale <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„Einmahl ist keinmahl“,</span>}} pojďme tam ještě jednou, vždyť se nám to snad po druhé lépe podaří. Aneb nemáš-li chuť, podíváme se na tamhle tu babičku českou, která nese pro svého syna vojáka ve Vlaších několik zlatých na poštu. Vrací se a má v ruce německý recepis, a nerozumí ani jednomu slovu, které na něm stojí. Nač jsou recepisy? Pojištění písemná, že se to a to na c.&nbsp;k. poštu odevzdalo. Pojištění ale tuším musí být hlavně srozumitelné tomu, kdo je dostane, jinak není k ničemu. Na žádné c.&nbsp;k. poště v Čechách, na Moravě a na Slovensku není ale ani jediný český recepis. Ale „V.&nbsp;Denník“ praví, že na vládě nezáleží provedení rovnoprávnosti, nýbrž jediné na nás samých — proč si nenosíme na c.&nbsp;k. poštu sami české recepisy. —
 
Pojď tedy bratře na železnici, pojedeme do Mohelnice. Okénko je otevřeno, žádejme po česku (nesmíme nikdy jinak než česky dle rady „Víd. Den.“) o lístky, a ptejme se co se platí. <span lang="{{Cizojazyčně|de">|''Wohin?''</span>}} křikne na tě skrze okénko pán se žlutými jak pomeranč výložkami. „Do Mohelnice!“ odpovíš skromně. <span lang="{{Cizojazyčně|de">|Nach Biechovitz?</span>}} táže se zamračeně žlutý výložek. „Ne, do Mohelnice!“ odpovíš. <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„Ist kein Station nicht!“</span>}} zavrčí žlutý výložek. Nastane tedy hádka, z přítomných neví nikdo jak se jmenuje Mohelnice na německy, já sice vím, že <span lang="{{Cizojazyčně|de">|Müglitz,</span>}} ale učinil jsem dle rady „Víd. Den.“ slib, že nepopustím od výhradního užívání češtiny před úřady, a proto ti to nepovím. Zatím minulo několik minut, vlak zapíská, zatroubí a odjede, ty sedíš se svou rovně oprávněnou češtinou na suchu a opakuješ si po tichu vznešenou pravdu „Víd. Denníku“, „že provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jen na nás samých“. Nepopusť ale, příteli, jak na muže sluší, nýbrž namaž si boty a běž pěšky za lokomotivou, abys den nepromeškal, a ''přičiň'' se budoucně, aby všickni úředníci byli česky vzděláni; to záleží také jedině na tobě samém — praví „Víd. Denník“.
 
Běžme tedy! Však což platno, se vší „pomocí Boží“, slíbenou nám od „Víd. Denníku“ (jenž jest přece dobře známý s panem biskupem Brněnským Schafgotschem), nedohoníme již přece, jak pozoruji, lokomotivy pěšky… Než, nač pošty a železnice pro takový sprostý lid, jako jsou Čechové; ať si své psaní sami donesou, neumějí-li německou adressu napsat, a ať chodí pěšky, nevědí-li, jak se jmenují všechny štace na železnici po německu.
 
Ale kdyby tě ku př. odvedli na ''vojnu'', což se přece nejvíce sprostému člověku přihodí, jak daleko bys asi tam přišel s radou „Víd. Denníku“, dle které „ve všech potřebách jen přirozeného jazyka užívati máme, poněvadž provedení rovnoprávnosti nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás samých“. Křiknou tam na tebe: <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„Halb rechts, halb links!“</span>}} Ty, jako by nic, co tobě je po tom, ty jsi jednou c.&nbsp;k. rovněoprávněný Čech a provedení rovnoprávnosti záleží jedině na tobě samém.
 
Dostaneš tedy kulaté a podlouhlé napomenutí. Volají: <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„Hahn in Arm!“</span>}} Ty zas nic a čekáš na rovnoprávnost; ale dostaneš „s pomocí Boží bez křiku a nářku“ — 25 jak na muže sluší a pan kaprál neuleví ani jednu, i „kdyby se proti němu stavěly brány pekelné“. Tedy patrně nezáleží provedení rovnoprávnosti na vládě, nýbrž leží jedině na tobě samém a sice pod zády. — Ve vojsku se nám tedy trochu nepodařilo provádění rovnoprávnosti, vraťme se zase do civilu a sice do škol. Ačkoli tedy provedení rovnoprávnosti pranic nezáleží na vládě, nýbrž jedině na nás, a, ačkoliv bychom si sami mohli všechna gymnasia v česká proměnit, — přece, jak přísloví praví, ani dobré silnici kolomaze neškodí a tato kolomaz jest v tomto případě příznivost zvláštní našeho vys. ministerstva osvěty, které nám od nynějška — ''jedno'' české gymnasium zařídilo.
 
Ty tedy bydlíš ve Slovensku někde u Košic, máš do Prahy 100&nbsp;mil cesty, přece však svého syna nechceš dát na jiné, než na české gymnasium a vydáš se na cestu. Poněvadž ale provedení rovnoprávnosti pranic nezáleží na vládě, nýbrž jen na nás samých, nařízeno jest, že na žádné Pražské gymnasium, tedy i na Staroměstské, více než 80&nbsp;žáků do jednoho roku přijmouti nesmí. To záleží zase jen na nás samých, aby se všichni studující Slované z Čech, Moravy a ze Slovenska na toto gymnasium vešli. Dejme tomu <span lang="{{Cizojazyčně|la">|(quod est demonstrandum),</span>}} že bychom tak šikovni byli, abychom všecky své studující syny do počtu oněch 80&nbsp;ročně směstnati dovedli, což pak, až vystudují, když ve všech úřadech jest jednací řeč německá, které se oni sice též učili, přece však v ní tak sběhlí býti nemohou, jako jiní, kteří celé gymnasium jen německy studovali? To zas všechno záleží jen na nás samých, všichni Češi (žádný o tom nepochybuje a ministerstvo to jistě očekává) budou tak obětovní, že své syny raději v úřadech odstrčit nechají, než by je dali na německé gymnasium!
 
Co se ale vysokých škol týče, starejme se jen, abychom mezi sebou měli spůsobilé české professory; vláda sice nemůže žádnému svornostovi svěřit vedení mládeže na vysokých školách, a bude tedy z většího dílu jen takovým dávat profesůry, o kterých se ví napřed, že česky přednášeti ''nebudou''; ale poněvadž provedení rovnoprávnosti nezáleží pranic na vládě, nýbrž jedině na nás samých, buďme ubezpečení, že „''s pomocí Boží právo své provedeme bez křiků a nářků''“ atd.
Řádek 100:
Prohlídněme tedy z jakých živlů jest každá tato strana sestavena. Co se despotické strany týče, nedá se lépe rozděliti než na ''zjevné'' a na ''tajné'' absolutisty. K straně zjevných absolutistů náleží u nás ''duchovní hierarchie'', jedna ''čásť vyššího vojenského důstojnictva'', jedna část ''bürokratů a větší díl šlechty''. Tato strana, nikdy by sama neprovedla úmysl svůj, neboť má k tomu, — abychom se zkrátka vyjádřili — ''málo rozumu'', a proto jest při vší své zlé vůli svobodě málo nebezpečná. Skutečně nebezpeční svobodě jsou jenom tajní ''absolutisté'' a proto budeme o nich obšírněji jednati. Znamenati sluší, že svoboda a konstituční vláda, kde již jednou zavedeny byly, nedají se nikdy tak snadno jedním rázem zničiti a odstraniti, a proto také mají tajní absolutisté tím více příležitosti ukrývati se se svými pravými úmysly. Tajní absolutisté vždy ''mluví a slibují'', že budou zaváděti ústavu, ale poznenáhla podtínají jí jednu žílu po druhé a čekají vždy jen na dobrou příležitost, aby konečně mohli říci: Není ústavy! a aby se již nikdo tomu protiviti nemohl. Pokavad jen připravují poznenáhla tento svůj konečný úmysl, odbydou každého, kdo tento jejich úmysl prohlédnul, a lid naň pozorna činí výčitkou, že je uvádí jen zlomyslně v podezření, když ale již pak mohou promluviti své poslední slovo, jest ovšem pozdě jim to vytýkati, neboť již učinili nemožné každé slovo proti sobě.
 
Tajní absolutisté krok za krokem přibližují se k absolutismu. Oni poznenáhla v menších věcech ''přivykají lid k slepé poslušnosti'', vymlouvají se při tom ustavičně, že ještě okolnosti nedovolují zavésti ústavu do života, čas po čase, když již je lid příliš netrpělivý, hodí se mu zase nějaká naděje, a tak jde pořád stejným dobře rozmyšleným během tato ''konstituční komedie'', která není nic než přestrojený absolutismus. Hlavní známka těchto tajných absolutistů jest také chování jejich ke stranám svobodomyslným. Z počátku ujišťují, že ''oni tak jsou pro svobodu jako kdo jiný'', ale že jenom srozuměni býti nemohou s ''některými přepiatými radikalisty''. Když tito radikalisté jsou přemoženi a odstraněni, dají se pak tajní absolutisté do ''liberálních a vytýkají zase těm, že jsou přepiati'', a kdyby i ty odbyli a porazili, budou rovněž tak i liberálně-konservativní muže a všechny vůbec, kteří nechtějí pouhý absolutismus, zase tak pronásledovati jako radikalisty. Takovým jednáním rozdělí si tajní absolutisté chytře nebezpečné protivníky své na více dílů a každý díl o sobě snadněji přemohou. Tito tajní absolutisté ukrývají se pod rozličnými jmény jako ku př. ''konservativní, mírní'', pravý prostředek <span lang="{{Cizojazyčně|fr">|(juste-millieu),</span>}} strana pořádku, aneb i ''dokonce'' liberálně-konservativní, liberální a konstituční, ba i ''národní'', která však slova v tomto pádu pranic neznamenají.“ —
 
Tak znal Havlíček odhalovati ony sobecké, ješitné kejklíře, kteří druhdy v roucho patriotických státníků se halíce, tvářívají se, jakoby jen ryzí blaho národův na srdci jim leželo, jakoby jen proto tak opatrně zadržovali kroky ku předu dychtících, aby noha jejich neurazila o kámen nerozumu — zatím ale vskutku právě jen na nerozum lidský spekulují a nic jiného na zřeteli nemají, než toliko svůj zisk, neb svoje povýšení na útraty národův. — Neboť, jak dobře Rieger dí: „Z duše nenáviděl Havlíček lež a všeliké komediantství, všelikou přetvářku. Pravdu miloval nade všechno a nejen, že ji tam, kde toho třeba bylo, vyslovil, on ji také nikdy nezapřel a nikdy ji nelíčil jinak než jest.<ref>U příležitosti této v zájmu pravdy sděluji, že tvrzení p.&nbsp;Jakuba Malého, položené v Předmluvě k jeho spisu „Naše znovuzrození“, jakoby Dr.&nbsp;Rieger byl se uvolil přehlížeti rukopis díla jeho k vůli opravení pronášených v něm úsudků, není zcela správné: Ujistil mne aspoň dne 4.&nbsp;července t.&nbsp;r. p.&nbsp;Dr.&nbsp;''Rieger'' čestným slovem svým, že on ''úsudkův o Havlíčkovi'' v „Našem znovuzrození“ obsažených v rukopise ''nečetl'' a vůbec žádné vědomosti o nich neměl. — K.&nbsp;T.</ref> S touto láskou k pravdě vštěpuje lidu našemu lásku k svobodě, která mu jest květem spravedlnosti a rovnosti mezi lidmi tak, jako ovocem svobody jest zušlechtění a zbohatnutí národův: „Každý národ, získavší si politickou svobodu, počal v krátkém čase zkvétat a bohatnouti. Chtějme tedy již proto svobodu, abychom více chleba měli, jako jej mají Angličané, Belgičané, Sev.-Američané, Švýcarové a jiní svobodní národové a ještě k tomu s pomazánkou!“