Wikizdroje

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXV. Pod vládou meče: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m −duplicitní argument šablony
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Karel Havlíček Borovský
| AUTOR = Karel Tůma
| PŘEDCHOZÍ = XXIV. Osamělý bojovník
| ČÁST = XXV. Pod vládou meče
| DALŠÍ = XXVI. Potlačení Národních Novin
}}
{{Textinfo
| TITULEK = XXV. Pod vládou meče
| PODTITULEK =
| POPISEK =
| AUTOR = [[Autor:Karel Tůma|Karel Tůma]]
| ZDROJ = TŮMA, Karel. ''Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa.'' Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 299–313. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20909330 Dostupné online.]
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Karel Havlíček Borovský]]
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
Zatýkání a stálé zatýkání: to byly nyní po kolik neděl jediné noviny z trnoucí Prahy. Vojenský soud na Hradčanech shledával provinilce po celých Čechách; den za dnem hojněji plnily se žaláře v bývalém sv. jirském klášteře na Hradčanech novými inkvisisty a ministerské časopisy vytloukaly z toho kapitál proti celé naší věci národní. Nechybělo mnoho a byly by nejraději celý český národ udali jako jediného revolucionáře, shledávajíce původ všeho zla v jeho oposičním duchu proti vládě. Nuže Havlíček zvedl rukavici. Ve třech polemických článcích obhájil oposici naši proti osočovatelům s takým bystrovtipem, a s takou kuráží, že Prager Zeitung nevěděl kudy kam. Sotva jest příkladu v dějinách naší doby, kde by jediný, osamělý patriota byl v okolnostech podobně krutých tak srdnatě bránil spravedlivou věc poraženého národa, jako od jara roku 1849 náš Havel Borovský. V obdivu celé Čechy naslouchaly té mluvě neohrožené, s tepoucím srdcem přátelé sledovali rostoucí tu odvahu statečného druha, jenž zdál se pohrdati všakým nebezpečím, veda si před jícnem děl Khevenhüllerových, jakoby zápasil na svobodné půdě Anglie.
 
Především Havlíček zasazoval se o to, aby vyprostil Prahu z kleští obleženosti: „''Odvoláváme'' se na vlastní ''svědomí'' jak našeho ''civilního zeměsprávce'', tak i ''vojenského velitele, mohou-li nyní jakoukoliv příčinou udati'', pro kterou by Praha zasluhovala býti zbavenu svých konstitučních svobod?“ — táže se již 30. května 1849 v Národních Novinách: „Je-li v ministerstvu Schwarzenberkovu jen ještě krůpěj ''konstituční poctivosti'', tož nemůže nechati déle Prahu v tom stavu vojenském bez zákonů. Neboť který politický rozum chtěl by hájiti zásadu, že již každá země, ve které několik lidí (byť i to dokázáno bylo) na revoluci myslí, musí býti zbavena konstitučních práv a dána do stavu vojenského? Vždyť by ''pak ani jedna země'' na celém světě nemohla býti ani chvilku bez obležení! Jakéž pak vzbouření učinili oni mladíci? Buřič bez vzbouření jest ale jako nůž bez želízka a bez střemchy.“ Kromě toho však ať prý se jen na straně vládní nezapomíná, že by se revolucionářům nikde dařiti nemohlo, „kdyby jich vlády samy nepodporovaly buď svou zlomyslností aneb svou nešikovností.“
 
„Proti poctivé, svobodomyslné vládě nedovedou ani nejzlomyslnější lidé platnou revoluci provésti. Proti ''despotické, zákony'' samovolně ''rušící'' vládě ovšem ale musí býti dle každého práva dovoleno též násilí užívati, jak to také i historie dokazuje, a tu právě i nejšlechetnější občané chopili se zbraně a bojovali o svobodu; a jest-li v takovém pádu řádní vlastencové hned zbraně se neuchopí, děje se to jen z opatrnosti, poněvadž neuznávají síly své za dostatečné proti despotům a nechtějí tudy nepodařeným povstáním vlast svou ještě do většího neštěstí uvaliti. To platí o vládách nespravedlivých, nepoctivých a despotických. Když ale vláda, ačkoli se vždy sama svobodomyslnou nazývá, přece tak nešikovně se chová, že větší část občanů o ní mysliti musí, že svobodomyslná není a že reakci obmýšlí, což divu, že pak pro všeobecnou nedůvěru k takové vládě každý třeba dosti nesmyslný a někdy i zlomyslný, egoistický revolucionář u velké části lidu víry dojde a sluchu nalezne?! To myslíme, že se o této choulostivé věci povědíti dá ''ve stavu obležení''.“
 
„Neslýcháno!“ rozkřikly se vládní noviny na to, — „neslýcháno, kterak pan Havlíček, s patrným poukazováním na naše poměry <span lang="{{Cizojazyčně|de">|(„mit unverkennbarer Hindeutung auf unsere Zustande“)</span>}} „brojí proti všeliké autoritě, kterak uráží čest národův rakouských, tvrdě o nich, že prý se toliko z opatrnosti zdržují odboje proti vládě, kterou dokonce viní i z nešťastné války naší v Uhrách.“
 
Ale Havlíček byl právě při humoru. „Což tedy jest moje sada, o despotické zákony samovolně rušící vládě — <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„eine unverkennbare Hindeutung auf unsere Zustände?“</span>}} Chytá se Prager Zeitung radikalismu a jmenuje snad naši nynější vládu despotickou, zákony samovolně rušící? Nepochybujeme, že bude za tento kompliment pan redaktor od ministerstva sesazen! Nám nemá Prager Zeitung žádnou příčinu vytýkati, že jsme proti všem autoritám; ať nám ukáže na jednu protizákonnosť, kterou bychom byli buď sami spáchali, neb ospravedlňovali, kdežto se přece něco podobného o našem nynějším ministerstvu říci nemůže. Jestli myslí Prager Zeitung, že všechna autorita sedí jen v hrubém násilí zbraně, — takové autority často i na veřejných silnicích za křem najdeme, dobře spořádaný stát ale pro ně od jakživa stavěl kriminály a šibenice!“… „Sprosté jest u nás přísloví: Šelma, kdo dělá víc než může, a to nám bezděky napadlo, čtoucím článek Prager Zeitungu, který prý sepsán jest pro obhájení cti rakouských národů proti utrhání p.&nbsp;Havlíčka. Hlavní úkol Prager Zeitungu, pro který vycházejí tyto ministerské noviny, musí a má ale býti ten, aby hájily čest našeho ministerstva, a tento úkol zdá se nám býti ''tak veliký'', tak ''nedostižitelný'', že skutečně nezbude Prager Zeitungu mnoho času a sil na jiné věci. Bude tedy nejlépe, když Prager Zeitung zanechá hájení cti národů rakouských jim samým, aneb jiným lidem. Prager Zeitungu již to jaksi lépe sluší, když rakouským národům na cti utrhá (ku př. Čechům po loňském červnu) než když jejich cti chce hájiti. Také nemusí mít o rakouské národy velikou starost, abych já jim na cti neneutrhal: neboť kdybych to skutečně činil, nebudou národové rakouští moje noviny čísti a tak si nejlépe sami pomohou, bez pomoci Prager Zeitungu. Tomu se však nedivím, že Prager Zeitung na knížete Schwarzenberka strany uherské vojny nic připustiti nechce; čí chléb jíš, toho piseň zpívej; bodejť by ještě vládní noviny, které na outraty státní vycházejí, chtěly ministerstvu dělat nepříjemnosti. Za své peníze může se přece i nejbledší holka dát vymalovat s červenýma tvářema… To ví beztoho každý, že naše ministerstvo za to nemůže, že tato uherská válka se velmi špatně daří; ''vina toho je jenom na Košutovi. Kdyby byl kníže Schwarzenberk na místě Košutově a Košut na místě knížete Schwarzenberka, již by dávno bylo celé Uhersko přemoženo.'' V tom dávám Prager Zeitungu docela za pravdu.“
 
Ale touže chvílí proměnil se klassický ten humor v nejprudší hněv, jakmile zřítelnice Havlíčkovy dotkl se stín černého nevděku, jímž politika Schwarzenberkova oplácela ubohým Slovanům v zemích uherských. Vzpomněli jsme již té chytrosti feudální šlechty maďarské, s jakou přitočila se ku Windischgrätzovi a Vídni, aby jí i pro případ nezdaru revoluce Košutovy zůstala přízeň a vliv na správu Uher. Havlíček doufal, že intervence ruská tomu učiní přítrž a dopomůže věrným Slovanům uherským k uznání a právu. Však zatím nastojte: Dne 3.&nbsp;června 1849 přinesl vládní list vídeňský „Loyd“ článek, ve kterém podezříval Slovany uherské, že prý té jejich líčené věrnosti není co věřit, za to ale tím vřeleji vynášel výborného prý ducha a spolehlivou oddanost oné starokonservativní šlechty uherské, jsa celý u vytržení nad těmi čtyřmi setninami dobrovolníků, které ona nabídla Rakousku. To prý jsou jinačí hoši, než ti dobrovolníci Hurbanovi. Vedeni šlechetnými vůdci, rození tito Maďaři vyznamenávají prý se kázní a duchem nejlepším — a „''nebojují pro Slovanstvo se všech stran podezřelé'', nýbrž pro svého císaře a krále.“ —
Řádek 56:
„Jsme přesvědčeni,“ zněla první charakterická slova Havlíčkova k čtenářstvu, „že mnohý velice zvědav jest, s jakým asi článkem započneme opět svou z hrobu vzkřísenou činnost, a mnohý, tak nazvaný „dobře smýšlející“, snad již se opět strojí běžeti, zas ''udávati'' nás u vojenských úřadů, jakožto buřičský a nebezpečný časopis! Naši čtenářové ale sami vědí nejlépe naše obyčejné smýšlení a přesvědčení a proto si sami snad pomyslili, aneb alespoň pomysliti mohou, co bychom my o té zápovědi svých novin v těchto okolnostech jen zase s novým nebezpečenstvím říci mohli…
 
Každý, kdokoliv se na světě dívá zdravým a chladným rozumem, uznati musí, že jest lépe, když není jiné pomoci, ''raději s jedním podvázaným křídlem lítati'', a snažiti se, aby hlas národu zcela neumlknul, než zanechati pole docela netopýrům a sovám, které beztoho dost hrdě se vznášejí, kvíkajíce jen pořád o pořádku a bezpečnosti, <span lang="{{Cizojazyčně|la">|cum reservatio mentali</span>}} ''starého'' pořádku.
 
Kdo naše snažení po celý čas naší novinářské činnosti (ještě za časů předkonstitučních) zná, dobře musí věděti, jaký jest náš oučel, a doufáme, že jsme si po celý ten čas zasloužili tolik důvěry, ''že nikdy žádnými lákadly, žádnými výhrůžkami nedáme se od svého oučele odvrátiti'', kterýžto držíme za ''počestný'', za ''spravedlivý''. Zvykli byvše již za staré censury podle svého přesvědčení psáti, pokusíme se o to i nyní. Nebude nám za těžko mnohý ostrý, zvláště úsměšný a satyrický nápad vyškrtnouti, ale při své ''tendenci zůstaneme'' i nyní tak, jako jsme při ní zůstali za času prvního obležení Prahy za knížete Windischgrätze. ''Světská moc může nás přinutiti k tomu'', abychom z opatrnosti někdy ''mlčeli'', ale ''žádná moc nemůže nás přinutit k tomu, abychom mluvili nepravdu proti svému přesvědčení.'' Kdyby se něco podobného od nás vynucovati chtělo, pak bude čas raději dokonce mlčeti. Pak přestanou Národní Noviny vycházeti ne ze zákazu, ale ''z vlastní vůle redakce'' na znamení, že přestal i poslední stín svobody tisku. Doufejme ale, že takové časy přece nepřijdou.“
Řádek 62:
Buď ale jak buď: — „Špatný voják, který se dá každým vystřelením zastrašit a netlačí se pořád ku předu!… Zakusíme nepochybně ještě mnoho trpkosti: ale ''ta vzpomínka, že někdy šťastnější potomkové naší, užívajíce již v plné míře té důstojností, těch práv, o které my se nyní přičiňujeme, s vděčností si vzpomínati budou na nás, kteří jsme pro ně pracovali,'' — tato vzpomínka jest nyní ''důstatečnou náhradou'' za všechny trampoty a hořkosti naše.“ — — Ejhle útěchu srdcí vznešených! Toť onen zdroj vytrvalé síly poctivých zápasníkův za ideální statky lidstva, jenž zůstává zavřen duším sobeckým.
 
Ve Vídni uslyšel Havlíček, že jakmile jen bude skončena válka v Uhrách, obnoví se v Rakousku život ústavní a bude svolán sněm český. A kdož nevěří rád v to, čeho sobě přeje? „Až bude rozhodnut budoucí osud Uher“ — píše Havlíček 4.&nbsp;července — „pak nastane teprv doba, kde možná bude činně zakročiti do dalšího vývinu záležitosti naší říše. Mnozí ovšem se obávají, že pak teprv klesne konstituční svoboda naše na pouhý stín, aneb že snad ani tento stín z ní nezůstane, ''my ale nebojíme se toho'', ne sice z důvěry ve vládu, ale ''z důvěry v okolnosti'' samé.“ — Náš optimista šlechetný rozumovalť takto: Na počátku revoluce rakouské, v obecné té zapálenosti pro svobodu vládla příliš strana přepiatá. Výstřednost, ba druhdy až terroristická zuřivost její zarážela velkou část lidí snad liberálních, ale bojácných a nezkušených, i zaháněla je do stanů reakce, která slibovala klid, pořádek a bezpečnost jmění i života. Tak nabyla sama v sobě nepatrná strana zpátečníkův, opírajíc se o mocný zvyk, o bázeň a konservativní mysl lidskou, nadvlády v Rakousku, i počala nyní zase ona bujnět a ve směru opáčném zuřit. Tím opět zklamaní liberálové v trpkosti své tíhli přirozeně k radikálnímu a revolučnímu odporu. Tak seslábla pravá liberální strana, jakkoliv k ní náleží největší část občanů, a z toho povstalo všechno neštěstí. Nyní ale bude bohdá jinak. Živlové výstřední a destruktivní jsou podbiti, — reakcionáři ale navládli se v těch časech obležení až do sytosti, ne sice do sytosti své, ale do sytosti všech ostatních. „Nevyhnutelný následek všeho toho musí býti tedy ten, že největší část občanů ani reakci, ani destrukci sluchu nedadouc, půjde cestou liberální a síle takové nebude moci vláda odporovati.“
 
V tom viděl Havlíček největší naději dalšího rozkvětu konstituční svobody: „A třeba ještě nějaký čas se udržel nynější ordonanční systém, tím jistěji musí přec padnout, poněvadž tím více se všude rozšíří touha po vládě sněmovní, konstituční.“
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Karel_Havlíček_Borovský_(Tůma)/XXV._Pod_vládou_meče“