Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XXIII. Na stolici obžalovaných: Porovnání verzí

{{NavigacePaP

}}

{{Textinfo

}}

{{Forma|proza}}

Na to ''Havlíček:'' Ovšem i já myslím, že se nesmí tupit ''ústava'', a pan prokurátor se mýlí, jestli myslí, že jsem řekl, že zákon vydaný o jedné ústavě neplatí pro všechny budoucí. Já jsem ale tvrdil, že ''tohle'' ustanovení ministerské ''není'' žádná ''konstituce'', poněvadž není s přivolením říšského sněmu, a na tom trvám posud! Pan prokurátor pravil, že je zákon to, co vyjde s podpisy císaře a ministrů: to ale jest zákon v absolutních zemích nikoli však v konstitučních. — Pan prokurátor uvádí, že titul „Výklad“ nesouhlasí s článkem; měl mne tedy za to žalovat, já jsem udělal falešný titul článku. Já ale ani v tomto pádu mu nedávám za pravdu. Přijde na to co je výklad: výklady jsou rozličné; když kněz o evangelium, několik slov od oltáře pronese, jmenuje se to také výklad, a když drží s kazatelny řeč tříhodinovou o tom samém evangelium je to také výklad… Dále viní mne pan prokurátor z toho, že jsem napsal, kterak bude zemím ponechán rožen, kdežto pečeně ve Vídní se sní, a dokládá, to že jest pouhý obraz ne ale důkaz. Proti tomu musím namítnouti, že žádným zákonem není nařízeno, podávati důkazy, já jsem jen povinen noviny vydávati; jestli jsem podal špatný důkaz je to jen má vlastní škoda a ten můj špatný důkaz byl by jen k prospěchu ministerstva. Já ale mohu podati dobrý důkaz: v oktrojované ústavě ponechává se zemím vzdělávání země, veřejné stavby a dobročinné ústavy. To ale jsou věci, které též ''každé obci'' přináleží, ba i jednotlivcům; neboť každá obec vzdělává zemi, kdo staví za své peníze staví podle své vůle a o dobročinné ústavy stará se ten kdo je založil. V tom tedy nenacházím nic, co by bylo přiměřeno důstojnosti samostatné země. To co v druhém punktu uvedeno jest, totiž: bližší nařízení v mezech říšských zákonů o obecních, církevních a školních záležitostech a o přípřeži, skutečně souhlasí s mým obrazem o rožni a o pečeni, neboť každý ví, že tyto věci na říšském sněmu ustanoveny budou a zemím se jen obtížné provedení ponechá… ''Placení'' učitelů zůstane nám, ale ''řízení'' škol zůstane ''říši''. Ve Vídni zůstane všechno důležité a dobré, zemím se ponechá jenom nepatrné aneb obtížné.

 

 

Pan prokurátor žaluje, že se posmívám, že se národové budou muset obléci do jedné černožluté liveraje, a on myslí, že to podpíše, kdo chce míti pevné a jedno Rakousko… Ačkoliv mají mocnářové velkou moc, přece jest pravda co pravil Ježiš: Dejte císaři co jest císařovo, a co jest boží, Bohu. Ale národové jsou boží, a kdyby se kdokoliv sebe více snažil, přec nepřemění národ podle své libosti a svého pohodlí. Příklad toho máme na císaři Josefu, který též chtěl, ačkoliv snad z dobrého úmyslu, národy rakouské přetvořiti v Němce, ale — nedosáhl účelu svého. ''My zůstaneme vždy Češi'' jako Maďarové, Italiani a nebudeme nikdy Rakušany, nýbrž jen občany rakouské říše. Poukazuji pana prokurátora na to, co ukazuje skutečnost, že se žádný národ rakouský sám nejmenuje Rakušanem, vyjma obyvatele jediné provincie rakouské. Ani německý Štýřan, ani Tyrolan nejmenuje se ještě sám Rakušanem, nýbrž posud Štýřanem, Tyrolanem. — Ovšem obyvatel mnohých mohutných a slavných říší ku př. anglické, s chloubou sebe tak jmenuje; k tomu ale náleží zásluha a sláva historická a — ''svobodné zřízení'' země; tak třeba i Němec na březích Rýna z této příčiny rád sebe nazývá Francouzem ačkoliv jím není. S radostí bude sebe každý nazývati občanem rakouské říše, když to bude čest; ''posud'' ale člověk nemá proč a zač býti vlastencem rakouským: my posud nevidíme pro sebe z toho spolku rakouského žádné výhody a žádné slávy.“