Wikizdroje

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XLII. Život vypovězencův: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m opr.
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
78 249 editací
m {{Cizojazyčně}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{NavigacePaP
| TITUL = Karel Havlíček Borovský
| AUTOR = Karel Tůma
| PŘEDCHOZÍ = XLI. Zavlečen do vyhnanství
| ČÁST = XLII. Život vypovězencův
| DALŠÍ = XLIII. S Julií
}}
{{Textinfo
| TITULEK = XLII. Život vypovězencův
| PODTITULEK =
| POPISEK =
| AUTOR = [[Autor:Karel Tůma|Karel Tůma]]
| ZDROJ = TŮMA, Karel. ''Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa.'' Díl druhý. Kutná Hora : Karel Šolc, 1885. s. 570–579. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20909347 Dostupné online.]
| VYDÁNO =
| LICENCE = PD-old-70
| SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Karel Havlíček Borovský]]
| WIKIPEDIA =
}}
{{Forma|proza}}
Řádek 30:
Vzpomeňme tu, co psal Havlíček v letě r. 1849 Dru. Pinkasovi: „Mojí největší touhou jest, aby již jen ''Rieger brzy se vrátil; neboť budou-li se naše záležitosti takovým spůsobem zanedbávat jako posud, nemůže to s námi dojíti daleko.'' Připadám si zde v Praze ''jako Robinson Crusoe'' a musím nyní již skoro sám celé břímě na svém hřbetě nésti.“ —
 
Nuž nyní četl Dr.&nbsp;Rieger po návratu svém opět list Havlíčkův, ale z — ''Brixenu''; list počínající slovy: „Jsem ''vypovězenec z Čech''“ — a končící: „''Zdá se již, že určen jsem k tomu'', abych dostával políčky <span lang="{{Cizojazyčně|la">|per procuram</span>}}, za ostatní.“ —
 
V kom by tu nevznikla myšlenka, zdaž do jisté míry též naše vlastní chabost a nedbalost nezavinily spolu záhubu opuštěného našeho hrdiny, který se obětoval za všecky, ba samu časnou tu záhubu našeho života ústavního?
Řádek 42:
Není bolu většího, dí básník, než v dobách hoře vzpomínati na chvíle zmizelého štěstí. Tak truchlivého večera štědrého jako r.&nbsp;1851 ještě nezažil ubohý náš Havlíček co živ. Před třemi lety byl nejšťastnějším člověkem: tehda obdařilať jej milovaná Julie Zděnčinkou; dnes byl oderván od svých drahých, v nevlídné cizotě opuštěným vyhnancem, jehož národ sténal opět v poutech poroby a ni jediné hvězdy naděje na temné obloze! —
 
Ubytovali jej v Brixenu nejprv v hostinci <span lang="{{Cizojazyčně|de">|„zum Elefanten“;</span>}} ale brzy přišel rozkaz z Vídně, že se nemá dovolit Havlíčkovi s nikým obcovat, pročež vyhlídnut mu byt soukromý v domě kupce Weizra, kdež neměl zhola s kým promluvit, leda s dvěma modlářkami, které mu strojily stravu. Jistý starý setník počal se s Havlíčkem přátelit, než ani té společnosti mu nedopřáli. Po městě a na hodinu cesty po okolí jeho směl se Havlíček sice volně procházet, avšak nic dále, a četníkům nařízeno, aby měli bedlivý pozor na každý jeho krok. Každé neděle musel se dostaviti na krajský úřad, který na vzájem opět překvapoval Havlíčka nenadálými návštěvami komissí, přicházejících podívati se, čím se zaměstnává, a zabavujících mu po případě libovolně, cokoliv se uzdálo býti pánům podezřelým. Těžko říci, co bylo trapnější: Zda úmorná ona osamocenost, anebo neustálá tato nejistota před prohlídkou. Nicméně zůstal Havlíček neoblomen. Důkazem toho rozmaruplné jeho listy, jež psal té doby svým přátelům do Čech, zejména švakru Jarošovi i Dru. Pinkasovi a&nbsp;j.
 
„Škoda, že jich nelze vytisknouti,“ želí Dr.&nbsp;Pinkas, „ty by šly na odbyt. Zvláštní dar boží, ten Havlův dobrý humor, kterým odolává všem protivenstvím a všemu týrání, čeho s ním obmýšlejí, jest nám všem čirou hádankou. Bez svobodného tisku jest Havel zcela pokojným člověkem, příliš chytrým a příliš rozvážným, než aby snad podnikal ojedinělé attentáty. Bez pochyby chtěli se místní úřadové vyznamenati svou důležitostí a zasílali o něm nejhroznější zprávy, až zmýlené ministerstvo dalo se strhnouti k tomuto útoku na všaké právo lidské. Havel dal sobě udělati úplný tyrolský šat; nosí krátké spodky, modré punčochy, tyrolský kabátec a vysoký klobouk, žádný ďas by v něm nepoznal českého apoštola. Srdce mi krvácí, vzpomínám-li na tu poctivou duši. ''On jest jedním z těch nemnohých charakterův, na nichž nelpí ani nejmenší poskvrny, který zcela zapomíná na sebe a jen pro šlechetnou věc hoří, ale beze všeho blouznění.'' Ostatní, — ach, pomlčím raději o těch ostatních; jest příliš neradostno o nich mnoho mluvit.“
Řádek 56:
Lituji jenom, že já ze své strany nemohu se Vašnosti odsloužit, ne sice také takovou scripturou, nýbrž příjemným obsahem, alespoň veselou myslí, která mne sice ani zde docela neopustila, avšak vždy ''jen jako blesk se na chvílčičku objeví'' a dokonce nevydrží tak dlouho, co by trvalo napsání celého dopisu!
 
Zdá se mi, že si naši všemohoucí páni umínili mořiti mne ''poznenáhla'', a ''uditi mou duši'' při slabém dýmu svého „<span lang="{{Cizojazyčně|de">|einheits-staatlich</span>}} a <span lang="{{Cizojazyčně|de">|rein monarchisch</span>}}“ komína tak dlouho, až ''by se z ní všechna šťáva vysušila''. Na cestě sem zacházeli se mnou až ku podivu zdvořile a splendidně; první měsíc též mne nechali bydlit v hostinci, kdežto jsem alespoň se zdejšími i cestujícími obcovati a chvílemi zapomenouti mohl, kde jsem; druhý měsíc najali mi již privátní byt, tmavý pošmourný ''klášternický pokoj plný svatých obrazů a umučení božího'', vyjednali mi s mnohými těžkostmi celou stravu v tomto pokoji tak že se zvláště jen pro mne strojiti musí, a ''odloučili'' mne indirektně ''ode vší lidské společnosti''; dali mi totiž „po lopatě“ na srozuměnou, abych do hostince jediného, který zde jest a kam ''lidé'' přicházejí, nechodil, a zakázali též tak terrorismem asi dvěma lidem, s kterými jsem někdy chodíval a mluvíval, obcovati se mnou, tak že ''nyní zcela sám celý den trávím a ani slova celý čas nemluvím, v plném smyslu trapista.'' — Nyní posadili ale všemu teprva korunu: ''včera'' mi oznámil zdejší podkrajský, „''že vláda pro mne ustanovila 400&nbsp;zl. stř. na rok''“. Tato frase jest nepatrná, ale leží v ní hluboký smysl. K náležitému porozumění musí se vědět následující okolnosti: Polák Schneider, který zde nedávno přede mnou byl také deportovaný, dostával od vlády 2&nbsp;zl. na den, což jest asi 800&nbsp;zl. stř. ročně, ačkoli nebyl ženatý. Když jsem sem přišel, řekl mi podkrajský, že pro mne vláda nic neurčila, nýbrž že on jest splnomocněn všechno co k slušnému živobytí potřebuju vynaložiti a oučtovati a že nemám v ničem nouzi trpěti. Spůsob, jakým jsem byl také až posud vydržován, byl takový, že skutečně jen pro mne samého bez rodiny bylo více vynaloženo než 2&nbsp;zl. stř. denně. Ze všech jiných okolností, které by zde bylo obšírně vypisovat, bylo také viděti, že se chce alespoň jistou generosností dáti příštěpek na to zbytečné násilí, kterým jsem byl z domova odvlečen. Sama vláda mi nabídla bez mé žádosti, že svou rodinu mohu vzíti k sobě, což také hned Dedera v noci při mém odvezení řekl sám od sebe mé ženě a vytrubovali to také sami v novinách. To samé mi taky opakovali zde: já řekl, že moje žena jest churavá a dítě malé, že tedy v zimě nemohou takovou cestu konat, nýbrž na jaře. A nyní, když se blíží jaro, dávají mi na jednou z Vídně z čista jasna 400&nbsp;zl. na rok! To přece jest impertinence v každém ohledu: vytrhnout člověka, který má rodinu, beze vší příčiny a beze vši viny ze všech jeho okolností, kde by slušně žíti mohl, zavléci ho do Brixenu, nedovolit mu vyjít z Burgfriedenu města, ''učinit mu zcela nemožné, aby sebe a svou rodinu živit mohl'', nabízeti mu ještě, aby svou rodinu k sobě vzal a pak — mu vysaditi — 400&nbsp;zl. stř. na rok. Musel jsem se věru jen ''smát'', když mi to podkrajský oznámil, ''zlobit jsem se nemohl''. Známo beztoho, že jest zde ''draho'', a že se 400&nbsp;zl. ''ani já sám'' v mých okolnostech zde vyjíti nemohu, a se svou rodinou bych zde při vší šetrnosti nejméně 1000&nbsp;zl. stř. ročně potřeboval, zvláště také proto, že zde přec jinak než co cestující žíti nemohu, čímž se arci všechno ještě zdraží. Musel bych tedy za tu čest, že jsem k vůli pouhému pohodlí a upokojení špatného svědomí jistých pánů beze vší viny (nepotřebuju totiž ani dodati, že jsem po druhém „Verwarnungu“ od Mecséryho, ani na třetí nečekal, nýbrž sám „Slovana“ vydávati přestal, že jsem pak ve vší tichosti v Německém Brodě mezi svými knihami seděl, ani se žádným nemluvil a nikomu nedopisoval, a tedy vůbec ani nejmenší záminky a příčiny ze své strany k této deportaci nezavdal); musel bych tedy za tuto čest deportovance v Brixenu ještě ročně asi 600&nbsp;zl. stř. ze své kapsy a z hotovosti dosazovat. — Krom toho všeho znepokojuje mne nejvíce ještě to, že mi na ''roční'' terminy tuto císařskou gáží vysazují (totiž ne denně neb měsíčně), z čehož souditi musím, že ''mne zde snad chtějí nechat uvidět Abrahama.''
 
Nemohu si tuto náhlou změnu v jejich systému se mnou jinak vysvětliti rozumně, nežli že ''mne tím chtějí přinutit, abych konečně podlezl a obdivoval politiku pana Potoka.''<ref>Rozuměj: ministra ''Bacha''. Pozn. spis.</ref> Avšak ani zdejší alpejské povětří není tak silné, aby můj žaludek mohl stráviti jejich systém. Na druhé straně ale mi položili skutečně tímto svým novým 400&nbsp;zl. ustanovením ''nůž na krk''. Já sice mám nějaké malé jmění, ale nejsem přec kapitalista, který by mohl žíti ze svých ouroků. Pokud jsem zde v Brixenu, nemám vyhlídky ani 100&nbsp;zl. si vydělat, mohli by mne zde tedy v pravém smyslu za nějaký čas vyhladovět, a čím déle bych zde byl, tím více by se ztenčilo moje nepatrné jmění, a tím více by mi ''mizela'' možnost k ''samostatnosti'' a tudy <span lang="{{Cizojazyčně|la">|eo ipso</span>}} ''kuráž''.
 
Musím se tedy, pokud jest čas, odhodlati k radikálnému prostředku, který by se srovnával ''s mou ctí, přesvědčením a se smutnými okolnostmi''. Po všestranném rozvažování nezbývá mi nic jiného než vystěhovati se do cizozemska. Tam alespoň někde si najdu nějakou existenci dříve, než své jmění utratím, a kdybych i z hotového žil, budu alespoň na svobodě. Chci jít do tureckého ''Srbska'' a čekám jenom na odpověď od své ženy, které jsem všechny tyto okolnosti oznámil, a pak budu žádati vládu o pas. Ty 400&nbsp;zl. ročně zanechám ''panu Potokovi, jakožto příspěvek na fundaci jeho baronie'' anebo na papír k tištění jeho organisačních dekretů…
Řádek 68:
<p style="text-align: right">H. B.</p>
 
''Napoleon'' jest moje ''jediná radost'' politická — ''indirecte'', a brzy ''přijde čas, kde budou litovat ti, kteří se z 2.&nbsp;decembru tak radovali.'' — Poroučím se co nejuctivěji Vašnostině vážené rodině a jsem se vší úctou „<span lang="{{Cizojazyčně|la">|sicut erat in principio et nunc et semper, et in saecula saeculorum Amen</span>}}“.
 
{{Vspace}}
Řádek 75:
Ale pod tím šedivícím vlasem jaké to žáry, jaká pevnost mysli! — Čím více svět tím přemoženým lidem českým pohrdá, tím vroucněji vypovězenec náš tiskne jej ku svým roztouženým prsoum, tím pyšněji obhajuje to, co padlo, tím pevněji věří v jisté vzkříšení. Tělem přikován ku Alpám přece jen všemi myšlenkami, všemi tužbami a city duše své dlí v rodné vlasti, kterou zbožňuje uprostřed pusté cizoty v její osiřelosti, o kterou se chvěje, pro kterou trpí s úsměvem stoika. Dne 11.&nbsp;března 1852 píše Karel náš svému bývalému kollegovi Al.&nbsp;Krásovi:
 
„To víte beztoho, že ''v Brixenu jen ležím jako minerál'', ale ''organický život vedu přece jen v Čechách'', ovšem prozatím jen v duchu a to tak dlouho, až se všemohoucím pánům zase zalíbí, mé tělo dát převézti domů. Proto jest ''celá moje radost zde každé psaní z domova'', a když mi nedávno nějaký anonymus-radikalista německé psaní poslal z Prahy, kdežto srdci svému ulehčil hrubými nadávkami proti vládě, těšilo mne i toto psaní, nad kterým bych se jindy byl mrzel. Váš dopis mne ale upomenul v mnohých ohledech na staré časy, když jsme ještě mohli harcovat veřejně s všelikými odpůrci. ''Teď mají dobré časy — není nikoho, kdo by je s karabáčem zaháněl s očí poctivého publikum. — Pro pořádného člověka, který si nechce boty zamazat, jest nyní čas sedět doma.'' — Kterak se zde mám, můžete si pomyslit; jsem zde vlastně ''jako vězeň a ještě hůře, poněvadž se zdám býti na svobodě.'' Doufám ale, že se alespoň odtud nějak ''vyšroubuju''; do Čech není arci naděje přijít. ''Ale proto všecko: <span lang="{{Cizojazyčně|la">|Sum qui sum!</span>}}'' — Zde v Brixenu arci ničeho dělat nemohu, ''přece však času neztrácím'', nýbrž ''čtu pilně'', a když již nic jiného, lezu po Alpách a tužím si oudy. Proto Vám ale přece nechci radit, abyste se sem také odstěhoval, zůstaňte jen doma. Mně zde sice říkají „<span lang="{{Cizojazyčně|de">|Schriftgelehrter</span>}}“, ale ani tento titul by mne zde o hodinu déle nezdržel, kdybych mohl zase z těchto hor na „<span lang="{{Cizojazyčně|de">|frei Platz</span>}}“. Ale, jak praví onen Hegelián: „Proti větru plouti těžké jest.“ Kdybych se byl držel této moudré zásady, nebyl bych zde v Brixenu; když jsem ale slyšel, že — vydává své spisy, nelitoval jsem tak tuze, že nejsem v Praze, těše se spíše, že moje oči nevidí tuto hanbu Siona a matky Judy. Máme to zpropadenou belletristiku! Kdyby takhle dr.&nbsp;H—a chtěl ještě vydat nějaký sarkastický gentlemanský román z vyšší sféry a starý P—a idylly a romance! Co dělá prof. Koubek? Budete-li mít kdy a chuť, pište mi zas brzo něco z toho „vyššího“ života Pražského. Servus! H.&nbsp;B.“
 
„Lezu po Alpách a tužím si údy!“ Slova ta potěšila přátely Havlíčkovy ještě více, než samo ono zmužilé: „Jsem kdo jsem!“ — Poznávali z nich, kterak ani truchlivá ta zima v nehostinném údolí Alpském, ani duchamorná samota neučinily z Havlička melancholika, který by v dumném vzdychání a snění se hnětl a užíral.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Karel_Havlíček_Borovský_(Tůma)/XLII._Život_vypovězencův“